Kdyby fyzikové dostali možnost změnit jeden fyzikální zákon, udělali by to? Asi ne. Přitom od společenských věd se změna zákonů žádá neustále.

Občas si v myšlenkách konstruuji situaci, že probíhá (zvláštní) celosvětové sympozium fyziků, a najednou se (zázrakem) stane následující situace: fyzice jako oboru je nabídnuta možnost změnit jednu fyzikální veličinu, jeden fyzikální zákon. Prostě pokud vám třeba přijde, že by svět fungoval lépe s nižším třením (dejme tomu z ekologických důvodů), stačí se domluvit a pak říci a tak se stane.

Už bychom tady nemuseli být

Zajímalo by mne mnoho věcí. Zaprvé, jak by taková debata vypadala, zda by fyzikové tuto možnost vůbec využili, a pokud ano, co by se v následujících nanosekundách dělo s vesmírem. Ono je totiž klidně možné, že byť by se na dané změně jednohlasně domluvili všichni vědci a tvrdili, že na základě všech dostupných teorií by se nemělo nic vážného stát a že by změna vylepšila spoustu současných svízelů, mohlo by přesto toto "vylepšení" vést k okamžitému kolapsu multiverza. Takže počítám, že by moudrá rada špičkových fyziků nakonec nechala tuto nabídku nevyužitou - věci by zůstaly tak, jak jsou.

Teoretický fyzik a popularizátor Brian Green ve své knize Osm čísel rozvíjí zajímavou úvahu. Věci ve vesmíru jsou, jak jsou, kvůli (nebo díky, ale to už by bylo příliš antropocentricko-teologické) osmi základním číslům, která jsou přesně vyvážená tak, že může existovat jak hmota, tak energie a tak i život a koneckonců i logika. Kdyby se kterékoli z těchto velečísel byť jen o tisícinu změnilo, vesmír, tak jak jej známe, by nemohl existovat. To sice víme teď, ale před sto lety jsme ani netušili, že by něco takového mohlo být.

Takže si představte, jak by to vypadalo, kdyby taková nabídka padla tenkrát. Zřejmě bychom tu dnes neseděli, protože tehdy jsme měli mnohem silnější pocit, že vesmíru rozumíme, paradoxně mnohem víc než dnes, kdy toho víme více, ale zároveň jsme si také mnohem více vědomi toho, že nerozumíme všemu. Není nic horšího než blbec, který si bez váhání myslí, že něco chápe. Koneckonců chápat neznamená umět vysvětlit, umět vysvětlit neznamená, že tomu dotyčný rozumí. A i kdyby nakrásně, nerozumí souvislostem.

Co je vlastně přirozené?

Úkol, který dnes leží před vědeckými disciplínami, které se zabývají společností, je změnit systém tak, aby byl například udržitelný a aby nebankrotoval. Není problém, když zbankrotuje podnik či banka, ba dokonce ani stát - problém je, že dnes hovoříme o bankrotu či kolapsu celého systému.

Jenže tady je právě ta potíž: do jaké míry je systém, ve němž žijeme, systémem přirozeným ("shůry daným") a do jaké míry je to, co se nám dnes jeví jako přirozené, jen výsledkem sociálního inženýrství z minulosti? To, že nám trhy připadají spontánní a přirozené, je jen díky tomu, že se na jejich dnešní ("spontánní") podobě kdosi kdysi dohodl. To, že strom má takovou a makovou tržní cenu, je jen výsledkem západního uvažování o výrobě, hodnotě, síle a domluvě.

Na současném systému není tedy přirozené nic, stejně tak jako kapitalismus před sto lety vypadal o hodně jinak než dnešní a nikdo asi nebude tvrdit, že fungoval lépe nebo že bychom v něm raději žili.

Humanitní a společenské vědy v tomto tedy mají mnohem obtížnější situaci než vědy přírodní. Chceme (a chce se po nás), abychom měnili zákony současného systému, který všichni považujeme za nedostatečný, a nevíme pořádně, co to udělá. I proto jsem raději opatrným reformním kapitalistou, který věří na inteligentní evoluci systému v cosi lepšího, než revolucionářem, který by uměl navrhnout nový systém fungování všeho.

Psáno pro HN