Ona tichá revoluce, která se jmenuje Evropská unie, nás neskutečně obohatila. Žijeme ve světě, který v mnohém překonává i ty nejidyličtější sny, které jsme si jako Evropané dovolili snít před pouhou jednou generací. Pokud má něco smysl, pak pokračovat v evropské integraci, ale přestat ji brát jen jako ekonomickou.

Největší a nejlepší revolucí, kterou jsem v životě zažil, je Evropská unie, prohlásil světoznámý spisovatel Miguel Tavares minulý týden na mezinárodním Festivalu spisovatelů Praha, jehož tématem byl zrod národů a revoluce. Poměrně potěšující zpráva právě v době, kdy mají mnozí tendenci pověsit evropskou integraci na hřebík.

Revoluce nemusí být vždy krvavá ani pouličně dramatická, ani závratně rychlá - může být mírová, poklidná a postupná - a přitom revolučně změnit způsob našeho života i smýšlení. Hlavní myšlenkou evropské integrace je jakási parafráze hesla šedesátých let "make love, not war", a to "make trade, not war", tedy česky: věnujte se obchodu, nikoli válce. Cíle tedy byly dva: obchod a mír. S tím, že obchodování bylo prostředkem, tedy podřízeným cílem míru. Kdo spolu obchoduje, neválčí.

Místo válek kultura

Oba tyto cíle byly splněny. Dnes kdysi velice krvavý kontinent (jak vůči sobě navzájem, tak vůči třetímu světu) žije v míru a místo násilné výměny teritoria dnes směňujeme kulturu, služby a statky.

Tyto dva základní cíle se však liší v jedné důležité vlastnosti: mír je stavem stacionárním, pokud je mír, není možné ho mít více, kdežto obchod se nám stal cílem dynamickým, tedy obchodu chceme čím dál tím více. Chceme, toužíme po tom, aby rostl.

Do jisté míry tedy lze na celé téma pohlížet tak, že jsme zaměnili teritoriální expanzi národů za expanzi ekonomickou. Dnes nikoho moc neláká představa, že by jeden národ expandoval, a už vůbec ne na úkor národa jiného. Nedává nám to vůbec smysl. Díky bohu.

Tato záměna byla jistě bohulibá a měli bychom za ni být vděční. Nicméně možná je na čase uvažovat i v termínech jiné expanze než jen ekonomické. S ekonomikou jsme totiž spokojeni jen a pouze, pokud roste. To je poněkud zvláštní, nejde o to, zda je ekonomika bohatá či nikoli, spravedlivá či nikoli, harmonická či zdravá, hlavně a především nám jde o to, zda roste.

Fetiš HDP

Přitom růst je jistě něco přirozeného, ale otázkou je, zda po tolika letech růstu není na čase přesedlat na něco jiného než jen růst zfetišizovaného HDP. Růst se přece dá v tolika jiných a různých oblastech, a pokud budeme růst jen v jedné, dříve nebo později to přestane být zdravé.

Cokoli se přežene, ekonomikou počínaje a spiritualitou konče, stává se nezdravým. Že bychom měli růst jinak než jen v HDP, je dnes jasné snad každému. I OECD se snaží tuto nevyhovující veličinu nahradit něčím jiným, něčím, co by více odpovídalo tomu, co skutečně chceme. Jenže problém, snad jediný, je v tom, že se to nedá dost dobře počítat, že to není dost "tvrdé".

A zrovna na tomto, na kvantifikovatelnosti spokojenosti a růstu, nám dost záleží, z důvodů, které zde asi není čas a prostor rozebírat. Zároveň je to právě tato veličina, opět ekonomická, která nás vede k úvahám o rozpadu eurozóny a snad i EU.

Ona tichá revoluce, která se jmenuje Evropská unie, nás neskutečně obohatila, žijeme ve světě, který v mnohém překonává i ty nejidyličtější sny, které jsme si jako Evropané dovolili snít před pouhou jednou generací. Pokud má něco smysl, pak pokračovat v evropské integraci, ale přestat ji brát jen jako ekonomickou, protože i ekonomika má své meze a růst můžeme v něčem jiném. Je to naivní? Před dvěma generacemi bylo naivní myslet si, ze Evropu opustí posedlost geografickou expanzí, tak proč by nás nemohla přejít i představa nekonečné expanze ekonomické?

Psáno pro HN