Jak vědět, co si přát? Jak vědět, co chtít, když to občas vypadá tak, že nemáme pod kontrolou ani sami sebe, natož něco, o čem v důsledcích můžeme jen dumat? Co bychom od rybky chtěli? Mysleli bychom jenom na sebe? Přáli bychom si něco jiného, kdyby o tom nikdo nevěděl?

Poslední týden se zdá, že rovník je k nám jaksi blíž. Vzduch se paří, a když zavřete oči a tvář vám nepohladí vánek, klidně byste mohli být v Maroku či uprostřed pouště. Snažíme se, co jen to jde, vybojovat kousek místa na koupališti a dobýt se k svému podílu osvěžující vody. No jo, ono jsme celou zimu toužili po sluníčku, a naše přání se naplnilo až moc (a možná taky trošku později). I dnešní moje psaní je napůl fatamorganické. Možná to je tím vedrem. Říká se, že v životě jsou dvě neštěstí: když nedostaneme to, co jsme chtěli, a když to dostaneme.

Kdybyste chytili zlatou rybičku, kolik z nás by mělo další tři přání? Ti romantičtí tři, pragmatici asi neomezené množství. Někteří lidé řeší problém přání tak, že si nepřejí nic, nebo si alespoň moc moc přejí nic si nepřát. Jsou šťastni právě tak, jak jsou, a nepotřebují, nechtějí a netouží po ničem, co by už neměli. Kdyby nás takových ale bylo hodně, ekonomové by neměli co žrát a polovina trhu s nimi. I když jsme spokojeni s tím, co máme, je na celém konceptu přání něco přitažlivého. Možná je to právě napětí mezi realitou a naší fantazií. Když bublina napětí praskne - vzrušení je pryč a je tak trochu jedno, jestli se přání naplnilo, nebo ne. Hledáme další. Přání jsou ale věci, se kterými nutně potřebujeme pomoct zvenčí (zlatá rybka, čarovný prsten, osud, přátelé, počasí...).

(S)plnitelé

Podívejme se tedy na druhou stranu - plnitelů přání. Ne všem se podaří do této role dostat, i když to nemusí být zrovna tak těžké (zejména plnění přání těch nejmenších - zkuste například koupit dítěti angry birda). Jsou také ale (s)plnitelé, kteří vám přinesou vysoký důchod, čisté ulice, a někteří dokonce i světový mír. A kdybyste náhodou nevěděli, co si přát, rádi vám pomohou i s tím. Zkuste se rozhlédnout kolem, až půjdete cestou z práce, do kina či z koupaliště, na každém rohu je hromada takových plnitelů.Jakkoli hezky a pohádkově vše kolem přání zní, nevyhneme se ani tady zklamáním, zádrhelům. Nejenže potkáváme mnohé tzv. nesplnitele, ale také se k nám obrátí zády naše vlastní přání, paradoxně častěji ta splněná než naopak. Třeba zapomeneme, že zlato se nedá jíst nebo že vědět úplně všechno by nemusel být ten nejzábavnější způsob života, či reálněji, že žijete v zemi, kde se platí daň z výhry.

Jak tedy vědět, co si přát? Jak vědět, co chtít, když to občas vypadá tak, že nemáme pod kontrolou ani sami sebe, natož něco, o čem v důsledcích můžeme jen dumat? Co bychom od rybky chtěli? Mysleli bychom jenom na sebe? Přáli bychom si něco jiného, kdyby o tom nikdo nevěděl? Nebo bychom vymýšleli nějaké sofistikované altruistické a vznešené přání, abychom nevypadali špatně? Chtělo by to víc informací. Z pohádek jsme si odnesli pár lekcí, například že přání většinou bývají skutečně jen tři, že je tam obvykle nějaký zádrhel, že hrdina ještě nepoznal skrytou pravdu a že nakonec přijde moudrá stařenka a dá to všechno do pořádku. Na pohádky sice věřit nemusíme, ale každý se občas přistihne s pocitem svírajícím hrdlo a tajnou nadějí na splněné sny.

Tedy...

A možná je život právě o tom, že nepotřebujeme všechno zanalyzovat, vypočítat do nejpřesnějších pravděpodobností a pak si vybrat to nejlepší přání. Možná doufání napříč všemi rovnicemi, očekávaní, zklamání a nadšení jsou to, co z nás lidí dělá lidi. Kupte si dnes zlatou rybičku (prý jsou teď ve slevě) a dejte si kafe. Možná zjistíte, že jste šťastni, a nabídnete jí přání zpátky. Takže přeji vám...

(ve spolupráci s Janou Hrivniakovou)

Psáno pro HN