Kdo viděl francouzský film Velká žranice (Marc Ferreri, 1973), nebude na pochybách, co to znamená dekadence. Zde skupinka labužníků, kteří si libují v obžerství, vyrazí na výlet, kde si celou dobu vaří - a jedí. Jenže brzy zjistí, že už nemůžou. Ať se přemlouvají sebevíc, více jíst už prostě nechtějí. A jelikož si připravují velké delikatesy, o to je to větší škoda. Nasytit a potěšit hladové je celkem jednoduché, nasycením potěšit sytého je skoro nemožné. Bohužel je to právě to, na co se západní civilizace ve svém uvažování zaměřuje: jak nasytit sytého?

Nejpozoruhodnější - a také snad nejdekadentnější - scéna z celého filmu mi přišla ta, ve které jeden z účastníků začne používat zvláštní metodu pro zvýšení chuti k jídlu. Začne myslet na chudé děti z Afriky, jaký musí mít hlad, jaký je to asi hrozný pocit - a jaká škoda by tedy pro přítomné byla jídlo nedojíst. Pokud došel hlad, skrze fantazii si půjčíme hlad jiných, abychom si zvýšili svůj.

To je metoda na první (i druhý) pohled krajně nevkusná, ale ruku na srdce, nedělali nám to naši rodiče zamlada také? Musíš jíst, protože děti v Africe mají hlad. Správnou reakcí dítěte neměl být soucit či nápad jídlo jim nějak poslat (za to by asi byl pohlavek), ale více jíst, navzdory přesycenosti. Na filmovém plátně tedy chování absurdní, ale v denním životě používané.

Západní ekonomika je na tom podobně. Nespotřebovává vše, co produkuje, jinými slovy, není schopna sníst vše, co si navaří. Výzvy politiků, aby lidé spotřebovávali více (i když sami nechtějí), pak připomínají situaci z Velké žranice. Spotřeba se tak stává imperativem, který neděláme jen sami pro sebe, ale pro celou ekonomiku. Paradoxně nikoho moc nenapadlo přestat vařit, když nikdo nechce jíst. Naším řešením je vařit více, efektivněji, levněji a jinak. A na dluh.

Naším problémem je, že neumíme pořádně zapojit poptávku chudších zemí, leda jejich práci. Problémem třetích zemí je, že jejich hlad není podložen penězi. Kdyby byl, problém s výpadkem poptávky bychom neměli. Jenže současný systém takový hlad ekonomicky zohlednit - ani využít - nemůže. Problém totiž je, že na chudých zemích se prodejem moc zbohatnout nedá, leda výrobou (a následným prodejem v zemích bohatých, což byla částečně i česká cesta). Vstupenkou chudých zemí do světa bohatých je tedy práce - a je to vstupenka pomalá, nicméně funkční, protože chudé země nemohou moc vyjednávat, cena práce se bude pohybovat na místní úrovni nebo o trošku výš. Zbytek (tedy nepoměrně více) si ponechá ta silnější stránka. Takže ano, mezinárodní obchod je výhodný pro chudé země, ale pro ty bohaté je mnohem výhodnější, respektive umí z něj vytěžit mnohem více.

My umíme krmit jen bohaté nebo dost bohaté na to, aby byli vybaveni jakousi celosvětově uznávanou hodnotou či měnou. A nyní z říše fantazie: kdyby globální měnou byl třeba úsměv z nasycení, globální toky a ziskové marže by ihned vypadaly jinak.

Nicméně zpět do reality. Hospodářské problémy, zdá se, se pomalu přesouvají i do chudších zemí, jako jsou Indie a Čína. Což kromě škodolibosti nemůže být důvod k ničemu pozitivnímu. Krize v Evropě či v USA byla a je nepříjemná, ale nikdo nemusel umírat hladem či zimou. Chudší země ponesou dopady mnohem hůře.

Kdyby Evropa byla schopna udělat pro třetí svět to, co kdysi udělaly USA pro Evropu, totiž jakýsi Marshallův plán, kde americká vláda zajistila pomoc poválečné Evropě výměnou za to, že část poptávky bude směřovat do Ameriky, mohli bychom si tím pomoct a bez dumpingu pomoci třetímu světu. Pokud totiž lidé trpí hlady, jde veškerá ekonomická argumentace o podkopávání místního trhu stranou. Ano, pokud chceš pomoci příteli, nauč jej chytat ryby. Pokud ale umírá hladem, pak na zdlouhavé školení není čas, a aby se naučil rybařit, musí být zejména naživu.

A my bychom se zde zatím měli zamyslet, zda řešením nedostatku našeho hladu je skutečně vymýšlení větších a větších delikates, nebo bude lepší se na chvíli zklidnit a začít vařit pro druhé.

Psáno pro HN