Smysl evropské integrace se dlouho ztotožňoval s ekonomií. To je do jisté míry pochopitelné, ale tato sázka měla a má svou cenu. Tou je, že v momentě globálního ekonomického zpomalení došlo i k zpochybnění smyslu integrace, či dokonce smyslu Evropy.

Nikde jinde na světě k podobné reakci nedošlo: ani USA, ani Rusko, Čína, Japonsko či Indie z krize nevyvodily, že by se měly rozpadat na menší subjekty. Je to pochopitelné, smysl jejich společné identity nebyl primárně ekonomický. Dostáváme se tedy ke kurióznímu závěru: ač se my Evropané tváříme nad ekonomiku povzneseně, jsme mnohem citlivější na ekonomické výkyvy než kultury jiné. To samé platí o veliké hospodářské krizi minulého století - přestože začala v USA a byla tam také mnohem hlubší, k žádné občanské válce, natož světové, natož k holokaustu ekonomická krize nevedla. To až Evropa.

Geniální myšlenkou otců zakladatelů společné Evropy bylo nahrazení historického fetiše národního růstu geografického za národní růst ekonomický. A nápad se povedl. A povedl se tak moc, že jsme se naším růstem natolik fascinovali a tolik jsme se jím chlubili, že jsme zapomněli na všechny ostatní smysly. Byla to celkem přirozená chyba, když je něco moc příjemné a snadné, máme tendenci nevidět nic jiného.

Přitom Evropa je mnohem víc než jen suma výkonnosti ekonomik, víc než kompromis sebešpičkovějších vyjednavačů a mnohem víc než pokrok v mezích mantinelů sebekvalitnější byrokracie.

Pro evropské protesty

Co přesně to je, je těžké říct či popsat, ale lze to celkem snadno cítit či vnímat. To není nějaký ezoterický postřeh, ale celkem běžná zkušenost - ptát se po smyslu je prostě těžké a to platí téměř obecně. A jak už to tak se smyslem v životě bývá, je ho těžké popsat. Respektive je to mnohem snadnější vnímat v momentě deprivace, tedy v okamžiku, kdy se vám oné kvality nedostává. A tak se stalo, ústy mého kolegy ze studií Martina Pospíšila, že v současnosti, krize nekrize, zažíváme historicky největší proevropské protesty v dějinách Evropy. Kde? Na Ukrajině.

U-krajina je taková krajina, která je "u". Je to země, která leží "u" Evropské unie, stejně tak jako leží "u" Ruska. Je to taková Evropa Neevropa, někde mezi, která podobně jako my zbyla z imploze Sovětského svazu, ale na rozdíl od nás si pořádně nenašla svůj domov. Ekonomicky nezajímavá země, a to je na obyvatele mnohem početnější než Polsko, u kterého se stále mluví o jeho velikosti jakožto jedné z největších ekonomických a vyjednávacích výhod.

Evropa Neevropa

Když se řekne Evropa, člověku se Ukrajina nevybaví, přitom do Evropy geograficky jednoznačně patří. Stejně tak mimochodem zapomínáme, že evropská je i část Ruska - hovořit tedy o rusko-evropských vztazích je přinejmenším ošemetné. V geografické Evropě leží i Moskva.

Jenže to není úplně Evropa. Co jiného by mohli mínit protestující na ulicích Kyjeva, když "chtějí do Evropy", když v ní technicky jsou? A co jsme mysleli my v listopadu 1989, když jsme chtěli "zpět do Evropy", když jsme v ní, technicko-geograficky řečeno, vždy byli? Co nám v Evropě chybělo na Evropě? A co chybí dnes Ukrajině a nechybí Moskvě ani zbytku Ruska?

Co je tedy ten pátý element, který je vidět, jen když chybí? Právo svobodně podnikat, aniž by vás systém nutil k úplatkům. Schopnost říct císař, prezident nebo car je vůl, a nebýt potrestán. Nemít trest smrti a nemuset se bát, že vás na poště zastřelí šílenec s legálně drženým samopalem jako v USA.

Co je tedy Evropa? Luxus na všechny podobné věci nemuset neustále myslet. Zvyk tyto věci považovat za samozřejmost. A právě proto je nevnímáme.

Psáno pro HN