Soutěživost - nebo to "ošklivé" slovo konkurence - je často spojována s ekonomií nebo přímo s nelítostným byznysem, neřkuli přímo s kapitalismem. Přitom soutěživost je obecná lidská vlastnost, která má s kapitalismem zhruba tolik společného jako člověk s chůzí - to, že chodíme, neznamená, že chůzí jsme. Tedy vlastnost (chůze) neznamená identita. Navíc nejsme jediné bytosti, které chodí, a také nechodíme neustále, občas člověk sedí nebo leží - nebo běží.

Takže podobně jako si Marx spletl velikou část kritiky kapitalismu s kritikou lidského údělu, měli bychom se my mít na pozoru, abychom podobnou chybu neopakovali. Je pozoruhodné se zamyslet nad tím, že člověk má tendenci soutěžit i v oblastech, které se k tomu samy od sebe vůbec nenabízejí. Například tanec. Tanec je něco, co přece člověk dělá pro radost, pro komunikaci nebo jako způsob sblížení dvou (nebo více) lidí při slavnostech. Jenže i v této nekompetitivní oblasti, od konkurence na první pohled vzdálené, člověk chce být soutěživý. A tak máme StarDance.

Podobně to platí i u sportu, kdy soutěžíme, kdo bude první z kopce a mine nejméně branek, kdo vyskočí nejvýše, kdo poběží nejrychleji a tak dále. Nechte lidi chvíli na pokoji a začnou soutěžit sami od sebe téměř v jakékoli disciplíně. Oblasti, které byly původně praktické a často i otravné (lyžování byl způsob, jak se v zimě dostat z bodu A do bodu B), se staly zábavou, kratochvílí a v posledku sportem, kolem kterého se namotala spousta byznysu. V tomto případě nejprve byla soutěž - laická - nadšenců pro zábavu, a až později přišel byznys, tedy ekonomika ve velkém - velkovýroba, reklama, sledovanost.

Na tomto místě si neodpustím poznámku, že většina počátečních nadšenců zprvu po rozšíření svého koníčku - a tedy po jisté komercializaci - touží... A pak na ni mnohdy nadává. Tedy to, co začíná: "Kéž by o našem oboru lidé více věděli, kéž by se dané sportovní pomůcky daly běžně koupit a kéž by jejich výroba byla profesionálnější...," často končí "těch lidí je v těch Jizerkách jak na Václaváku."

Ale zpět ke konkurenci. Konkurovalo se i za reálného komunismu, jen měření (plnění plánu) a odměny byly jiné. Soutěživost, předhánění, konkurence je obecná lidská vlastnost, která, když se nepřežene, může a bývá užitečná. Koneckonců neustálé zvyšování hospodářského výkonu (pětiletky), masová industrializace a úspory z rozsahu (JZD) a nedbání na okolní životní prostředí byly spíše charakteristické pro země komunistické než kapitalistické. Byl to právě reálný komunismus, který byl hluchý a slepý k lidským potřebám a u kterého bylo třeba udělat "facelift" v podobě "komunismu s lidskou tváří". Pokud dnes máme často pocit, že kapitalismus je necitlivý a mnohdy krutý nebo rovnou nespravedlivý, tak vězme, že jeho levicová alternativa na tom byla ještě hůře.

Koneckonců i většina stolních her začíná jakýmsi egalitářským ideálem rovnosti šancí (na výhru) a končí v cíli, kterým je výhra jednoho hráče a totální "dominance" nad ostatními. Pokud je tato hra vnímána jako spravedlivá, pak i ti, kteří prohráli, budou chtít hrát znovu - protože je bavila samotná soutěž, a - kdo ví - příště třeba vyhrají zase oni. A o to při dobré soutěži, hře, konkurenci jde. Chránit prohravší tak, aby je prohra nezruinovala, ale aby chtěli hrát znova.

Stejně jako demokracie nebo hry či sport musí mít svoji kulturu, musí mít kulturu i soutěž. Proto nosí boxeři rukavice, proto má hospodářská soutěž změkčené hrany a proto máme solidaritu s těmi, kterým právě pšenka nekvete - a kteří prohrávají. Zkrátka, když hvězdy tančí (slogan naší StarDance), neměly by kolem chytat planety ohněm, ale měly by se inspirovat soutěží a své konkurenční tance dělat tak, aby se nemusely stydět je v přímém přenosu ukázat celé zemi, ale být na svou soutěž hrdé.

Psáno pro HN