Sjednocování národů a států je nevyhnutelné, chceme-li jako lidstvo ovládat síly, jež by nás jinak mohly zničit.

Evropská volba se stává poněkud paradoxní. Volby vyhrály neúčast a nezájem, a přitom většina lidí krizi vytýká nikoli národním státům, ale právě unii. Přestože tedy hromosvodem výčitek je EU (a nikoli např. USA nebo Japonsko), a nikoli národní státy, když dojde k volbě, většina zůstane doma.

Z tohoto důvodu je jistě ještě paradoxnější, že prezidentské volby - volby "dutého" symbolu bez exekutivní moci, vzbuzují v našich zemích více emocí než volby parlamentní. Nevolíme podle vnímané důležitosti, ale podle setrvačnosti reprezentativní symboliky. Druhý paradox je, že takto špatný výsledek se dostavil v situaci, kdy se EU z krize aspoň opticky zvedá. Třetí, že se ruskou hrozbu nepodařilo využít jako důvod ke sjednocení Evropy. A čtvrtý, že ani ukrajinská touha po tom, co považujeme za automatické, nevyvolala v EU sebemenší reflexi vděku za výdobytky, které máme.

Odcházející stát

Týdeník Economist si správně všímá, že odchod Velké Británie by asi EU přežila, ale odchod Francie, kde volby do Evropského parlamentu dopadly snad nejtragičtěji, nikoli. A že zrovna Francouzi, člověk si v duchu říká, zrovna ti, kteří z integrace těží mnohé, že zrovna tak kulturní národ, kde se stojí fronty do galerií, národ básní a romantiky, že zrovna z nich se nakonec vyklube tak žlučovité klubíčko nenávisti, to je s podivem. A když se člověk rozhlédne kolem, vlastně zjistí, že ta naše česká volba v mezinárodním srovnání žádnou tragédií nebyla. Zda je to tím, že jsme svoje období sládkovců již měli, nebo diskreditací klausovského negativismu, těžko říci. Na rozdíl od jiných zemí zde nacionalismus vlastně příliš nezabodoval.

Přitom nacionalismus v době postnárodní je zvláštní fenomén. Rozhodování se dostává tam, kam má: na úroveň regionů a na úroveň nadnárodní. Stát hraje menší a menší roli. Jak chcete na národní úrovni řešit migraci? Ekologii? Bankovní regulaci?

Specializace destrukce

Významný teoretický fyzik Michio Kaku se v jedné ze svých knih zamýšlí nad civilizacemi obecně. K výrobě primitivních nástrojů stačí malá společnost, sběratelé rostlin mohou existovat na úrovni veliké rodiny. Pokud chcete lovit zvěř, musí vás už být více, pokud chcete postavit automobil, úroveň specializace musí být na tak vysoké úrovni (zhruba na úrovni středně velikého státu), aby si daná společnost mohla dovolit vyčlenit jistou skupinu lidí jen na výrobu automobilů. Úroveň ekonomické specializace tedy zhruba odpovídá úrovni politické organizace. Ale občas ji předežene.

Jako příklad udává atomovou bombu: zde stačí větší stát, který ale dokáže vyrobit zkázu celé civilizace. Kdyby existovala politika celoplanetární, jaderná energie by nebyla pro naši civilizaci žádnou hrozbou. Kdyby neexistoval národ, který by namířil svoje hlavně na národ jiný, jak koneckonců zpívá John Lennon ve své snad nejznámější písni Imagine, dar jaderné energie by se mohl použít k nasycení hladu celého světa bez obav, že se u toho navzájem odpráskneme.

Technický pokrok v současnosti předběhl, jak to jen říci... náš organizační, komunikační, byrokratický pokrok, pokrok v porozumění jiným, solidaritu, soucit, diplomacii... zkrátka asi dvěma (pitomými) slovy lidskou politiku. Jsme v citlivé situaci, kdy umíme něco, s čím jako lidstvo neumíme bezpečně zacházet. Jako lidstvo-celek jsme ve fázi pubertálního výrostka, kterému najednou narostly svaly a energie, ale on ještě pořádně neví, co s nimi, jeho IQ a ego se stále točí kolem něho a je stále dětské.

Podobná hrozba, možná reálnější, ale spočívá i v ekonomice a ekologii. Obojí nás možná zevnitř dokáže rozložit více než jaderná hrozba a obojí nelze regulovat na národní úrovni. Sjednocování národů a později planety je nevyhnutelné a čeká každou civilizaci, která chce přežít a nezaseknout se v nebezpečném stadiu národních států, kdy jako lidstvo budeme disponovat většími a většími schopnostmi a energiemi, které, pokud se je nenaučíme společně ovládat, nás mohou zničit.

Psáno pro HN