Člověk je vzdálen sobě, svému bližnímu je daleko stejně tak, jako se cítí odtažitě ke svým vlastním ideálům.

Masovou výrobou právě došlo k defetišizaci hmoty a materiálu, přesně naopak, než jak to vnímal Marx. (Navíc masová výroba není charakteristikou kapitalismu, ale industrializace, která je vlastní i komunismu či jakémukoli jinému společenskému myšlení.)
Sekyra už není po otci, pracně a pečlivě vyrobená, cílem díků (neb bys bez ní nepřežil), je jen statkem. Statkem bez historie, anonymní, koupená za cenu - na tržišti, na trhu, handrkovali se o ni a nedbali o ni. Chovali se k ní jak k dobytku, obchodovali s ní, jako kdyby byla nějaká obyčejná věc. Masovou výrobou došlo k defetišizaci, nikoli k fetišizaci statků.
Může to sekera psychicky cítit? Má snad duši, žije? Pochopitelně, že ne. Ale žije v naší psýché, tam se zrodila, my jsme sekerovitost vymysleli jak ve světě idejí, tak jsme jí vdechli život ve světě materiálním, vzali materii žebro a z něj postavili něco dalšího, podobného, ale jiného.

Idea v nás
Pokud ve světě idejí, v hlavách těch, co je vymysleli, stvořili, existuje ideální
sekera, pak také musí existovat a žít ve světě idejí i ideální XY (doplň své vlastní jméno), který po mně něco chce (stejně tak jako po nás neustále něco chce představa ideálního státu).
Je těžké říci, kdo byl první, kdo stvořil koho - stejně tak těžké, jako je to v případě Boha a člověka nebo evoluce a člověka. V jistém slova smyslu je to lichá otázka, protože nevíme, kdo se ptá koho. Tak jako nevíme, kdo nám odpovídá, když se ptáme, ale on - někdo, něco - vždy odpoví.
Pokud je statek jen jeden, je vzácný, ať je to cokoli, cokoli včetně výtisku novin. Pokud je člověk jen jeden, je vzácný, ať už je jakýkoli.

Člověk - masová výroba
V Bibli Bůh stvořil druhého člověka a vyzval je oba, ať se dál rozmnožují sami - a vytvoří společnost, započal masovou - do slova a do písmene, více doslova než v jakémkoliv jiném, více doslovném smyslu masovou - výrobu.
Stvoření člověka, výroba, se mu oddálila - výrobce je daleko od svého výrobku, který je zároveň objektem jeho touhy. Není to vidět na první pohled jenom proto, že k tomu používáme zcela odlišná slova - mám na mysli tvoření a výrobu - byť ve skutečnosti nejsou významem vzdálena téměř nikterak.
I Bůh tedy trpí, nebo spíše zažívá alienaci - odcizení plodů své práce od lidí. Stejně tak jako se lidé sami od sebe cítí být stále více vzdálenější, než by chtěli. To platí jak ve vztahu k druhé/mu a také k sobě - jelikož je to leitmotiv drtivé většiny současných filmů, hudby i umění. Člověk je vzdálen sobě, svému bližnímu je daleko stejně tak, jako se cítí odtažitě ke svým vlastním ideálům.
A co po nás chce náš ideál, bohové nové doby? Zde je namístě rozvést dál myšlenku Jany Hrivniakové: Bůh přechází z obětin naší výroby (obětuj vyrobené, obětuj prvorozené!) na vyžadování oběti naší touhy (obětuj omezením své touhy!). Lze i v tomto kontextu použít slova prvorozené? Jsou to právě ony prvorozené nejstarší a nejpřirozenější touhy (touhy, které jsou nikoliv statkové podstaty), které máme obětovat.

Oběti touhy
Oběť má dvojí podobu - jako symbolická investice (nesmí to být cena!) a jako symbolické vyjádření vděku (nesmí to být platba!). Obětí díků právě přiznáváme, že plody naší práce (nabídka) nejsou ve skutečnosti naše, odevzdáváme je „zpět“ („chléb náš dej nám“), tam, odkud přišla.
Lze tuto paralelu použít i při oběti touhy? I zde přece vracíme něco, co není naše, zpět, odkud to přišlo. Tím vůbec nemyslím směrem dolů - často zapomínáme, že naše tužby jsou většinou dobré a krásné.
I zde vracíme pouze symbolicky. Ale nesmí to být bráno pouze jako cena rodinného života, „cena“ všech hodnot, cena osobního života. Hříchem ekonomie naší doby je, že bereme symbolické oběti jako „platbu“ či „cenu“. Není divu, že potom nic nevychází.

psáno pro HN