Ten pocit, že člověk jaksi není sám sebou, uměl snad nejtrefněji vystihnout Kafka. Řehoř se v Metamorfóze mění v cosi, co se nepoznává, neidentifikuje se samo se sebou. V knize Zámek se stavba psýché stává tak kostrbatou a složitou, že by se v něm nevyznal sám autor města, má-li vůbec nějakého, a člověk se v něm ztratí, byť jde jakkoli rovně, neb samotná gramatika a gravitace spletitého města se mění s každým krokem.

Z dějin máme tendenci tuto odtržitost sebe od sebe přisuzovat systému - ať už ekonomickému, politickému, sociálnímu, morálnímu, či církevnímu. Levicoví myslitelé tomu říkají odcizení, alienace, a viní z něj systém. Na vině však většinou bývá člověk, který je sám sobě odcizeným (ne)přítelem. Jako by platilo, že mezi mnou a mnou je jakési plexisklo, že člověk nedokáže ovládat své činy, a že tedy modlitbu "ať se vláda věcí tvých zpět k tobě navrátí" lze dost dobře číst i jako přání na čistě intraosobní úrovni. Nejen, že mezi lidmi bývá nedorozumění, ale samotná podstata nedorozumění spočívá i mezi já a já. Člověk si nerozumí. V tom zároveň tkví smysl omluvy: nebyl jsem to já (kdo pak?), nechtěl jsem (chtít, co jsem tenkrát chtěl), řídily mne silnější a jiné okolnosti, nebyl jsem schopen poslechnout sám sebe. Byl jsem pod vlivem čehosi cizího, co mne alienovalo - tedy jako vetřelec Alien posedlo - a odcizilo mne od sebe samého.
Člověk se často necítí sám sebou - a nikoli pouze, když je ne-mocný. Mnohem častěji nejsme sami sebou, když jsme naopak mocní.
Člověku s ekonomickým zájmem by nemělo uniknout biblické podobenství o marnotratném synovi. Jeden ze sourozenců si od otce vyžádá předčasně své dědictví - jako by otec byl již mrtev. Příznivcům psychoanalýzy je zde mnoho k zamyšlení, neb spojení s oidipální touhou zabít (ekonomicky) otce by se zde dalo rozehrát z mnoha pohledů (matka v obrazu zcela chybí). Nicméně syn odchází do cizí země, peníze prohýří, a když již umírá hlady a není mu povoleno jíst ani pomeje pro prasata, čteme v Bibli, že "přišel sám k sobě" - uvědomil si, kdo vlastně je, že má otce, a rozhodl se vrátit. Otec mu vyjde naproti a přijme jej s velikou radostí opět za syna, kterým je.
Na prvním místě ekonomická poznámka: často se tvrdí, že člověk svou péči o duši patočkovsky řečeno substituuje péčí o externí svět, tedy péčí o materiálno, tedy o "duševní externality". Jenže tato (ošidná) propojenost duševna a materiálna funguje naopak i blahodárně: důvodem obrácení hříšníka není meditace, zjevení ani proroctví či sen - důvod duševního obrácení je ryze ekonomický. A otec mu to ani v nejmenším nevytkne. Pozoruhodné.
Druhá věc, která stojí za pozornost, je onen obrat "přišel sám k sobě". Ale jak může člověk přijít sám k sobě? Kdo přichází ke komu? A z jak pevného a neprodyšného materiálu je postavena propast mezi mnou a mnou, že je třeba tak silné krizové energie, aby ji já překonalo? A kdo jsem vlastně "já"? To já, které přichází k já, nebo to já, které na já čeká? Jak může já přijít na návštěvu k (cizímu?) já? Před dvěma týdny jsem na tomto místě měl úvahu na téma Je suis je suis, tedy Já jsem já jsem. Chtěl jsem se zaměřit místo na Charlie na nemožnost autenticity "já" a analýzu toho, co ohrožuje to, že já nejsem zcela své kýžené já (jak u teroristů, tak u nás). Bůh se kdysi představil slovy "jsem ten, který jsem". My lidé jsme "ti, kteří nejsme zcela těmi, kterými jsme". Každé zapnutí telefonu demonstruje, že nejsme tam, kde fyzicky jsme, ale jinde. Ale také každé otevření knihy, každé zasnění, každé pravidlo, každá filozofie a každá morálka je mementem smrti mého-já-tady-a-zde a znamená mentální dislokaci a přesun do světa idejí, abstrakcí, tužeb a hledání habitatů kdekoli, jen když ne zde.
Za čtvrté, tento syn přišel sám k sobě, přestal se obcházet, nikoli ze své ekonomicko-psychologické síly, ale v slabosti. Když byl mocný, byl ne-mocný být sám sebou. Když už neměl kam jinam jít navenek, zůstal si sám. To je celkem zajímavé, duch doby si myslí, že budeme sami sebou ve své síle a ekonomické saturaci. Dokonce i reklamy nám to tak představují – teprve s tímto autem budeš moci být pořádným otcem, lovcem, divochem i symbolem spořádanosti najednou. Je to jakýsi nedostatek nebo naopak přebytek ekonomie, co nám brání být autenticky sám sebou.
Přitom to není vlastnost ekonomiky ani systému, a dokonce ani lidského údělu, ale čehosi mnohem hlouběji vetkaného do metastruktur reality. Bůh přece stvořil člověka k obrazu svému, ale když se mu začal podobat příliš, nemohl ten pohled vystát a vyhnal svůj obraz ze zahrady. A toto je conditio sine qua non k tomu přijít sám k sobě a být přivítán zpět. Bratr marnotratného syna, který věrně zůstal v zahradě svého otce, totiž nebyl sám sebou ani na vteřinu.

Psáno pro HN