Daně jsou pro nás mnohdy červený hadr, protože samotné to slovo je takové nějaké divné. Na druhou stranu jsou daně a různé kvazidaně (třeba zdravotní a důchodové pojištění) doprovodným jevem civilizovaného státu.

Současný stát západního typu přes státní kasu protočí třetinu až polovic toho, co za rok vydělá. Tak třeba erár v České republice na přelomu desetiletí vybral na daních 39 procent. V takovém Rakousku, Belgii nebo ve Francii státu proteče rukama polovina HDP, v severských zemích ještě o pár procentních bodů více.
Naopak v USA je to "pouhých" 32 procent. Výrazně nižší daně a pojistné se ze zemí OECD platí jen v Mexiku, kde činí 20 procent, jinak všude jinde je to nad 30 procent. Jak rozumět takto vysoké roli státu?
Zaprvé by se dalo mírně obhrouble říci, že v klasické západní ekonomice polovinu rozhodování konáme skrze trh a druhou, "menší polovinu" skrze stát. V rámci trhu volíme denně penězi, v rámci státního eráru jednou začas hlasem v demokratických volbách.
Kdyby chtěl člověk být drzý, mohl by říct, že je dnešní společnost napůl tržní a napůl kolektivistická. Nebo ještě jinak: méně důležité věci necháme na trhu (čaj, ponožky, spotřební elektronika), ale u důležitých věcí (zdravotnictví, důchody, povinné pojištění aut, sociální síť, ale i vzdělání) se na trh nespoléháme a necháváme tyto oblasti řídit státem. Při většině věcí člověk nese následky za své činy (jeden ze základních principů kapitalismu), ale třeba u autonehod nikoli - tam se za mé chyby druhé straně platí z eráru, do kterého přispívá povinně každý, kdo má auto.
Zadruhé existence daní svědčí o tom, že nejsme tací, jací si přejeme být. Tak třeba trh samotný by vytvořil určitou nabídku umění nebo vzdělání, ale my se demokratickou volbou cítíme, že bychom obojího chtěli více. A zde právě nastupují daně a státní výdaje - rozdíl mezi tím, jací chceme spontánně být, a tím, jací jsme, dorovnají daně. Tržně bychom měli řekněme pět divadel, ale za pomoci daní jich máme desítky.
Za milion ročně by kvalitní vzdělání získalo pár šťastlivců, ale jelikož je vzdělání de facto kolektivistický sektor společnosti, dosáhnou na něj i lidé, kteří by si v čistě tržním prostředí ani neškrtli.
Zatřetí nelze procenta daní jednoduše porovnávat. Z odvodu státu totiž dostane Evropan něco zcela jiného než Američan. Tak třeba USA mají o sedm procentních bodů nižší celkovou daňovou zátěž než Česká republika, ale za své daně si "kupují" mnohem méně než my. Za svých 32 procent totiž nedostávají bezplatnou zdravotní péči, ale musí si každý měsíc něco připlatit k daním navíc.
Na důchod si také musí spořit sami (na rozdíl od nás), stejně tak jako si musí rodiče téměř od narození dítěte spořit, aby jejich potomek měl na pořádnou školu. To je u nás opět prakticky gratis, v Dánsku stát každému studentovi dokonce platí celkem tučné měsíční stipendium. Američané také nemají tak štědrou a kvalitní síť veřejné dopravy, nemluvě o bezpečnosti měst, která je v České republice nesrovnatelně vyšší než v městech amerických.
Jinými slovy, daňovou zátěž nelze snadno srovnávat, protože by to bylo jako srovnávání ceny týdenní dovolené, kdy Evropan platí za "all inclusive", kdežto Američan uvede jen cenu letenky. Dobrodružnější americký turista sice zaplatí jen za cestu, ale jeho celkové výdaje na dovolenou jsou pochopitelně vyšší, neboť i on musí někde jíst, spát a platit za místní dopravu. Evropan to má bez starostí, neb za něj volby mnohdy dělal paternalistický stát, Američan má zase více svobody a může si dovolenou narýsovat více podle sebe. Zde není namístě hodnotit, co je lepší, jen upozornit, že srovnáváním zejména evropských a amerických daní srovnáváme hrušky s jablečným kompotem.
Daň je zkrátka daní za to, že společnost není spontánně taková, jakou bychom ji chtěli mít. Ale nejen společnost, i ekonomika: stejně totiž daňové deficity popohánějí ekonomiku, když neroste zrovna tak, jak bychom chtěli.
Psáno pro HN