Tak překvapení: volbám se nelze vyhnout. Představa, že neúčastí u uren vyšlu jakýsi trucsignál, je zcela chimérická a pomýlená. Každý z vás volí. I když hlasovací lístek vhodit nepřijde. Jen svůj hlas svým způsobem věnuje těm, kteří volit jdou.

Kdo prostě nejde k volbám, nechává za sebe rozhodovat nikoli politiky, ale zcela neznámé spoluobčany. Ještě lapidárněji řečeno: kdo nejde k urnám, podporuje tím politiky, které volí jiní - tedy efektivně často podpoří, ano podpoří, politiky a političky, které nechce, aby mu vládli.

Jsme, slovy francouzského filozofa Jeana-Paula Sartra, odsouzeni ke svobodě. Volbám se zkrátka nelze vyhnout. Ani útěkem do zdánlivého bezpečí chalupy.

Racionální ignoranti

A že jste nespokojeni s politikou? S její kulturou, s jejími výsledky? Trpíte deziluzí, vadí vám korupce atd? To asi každý, protože opak nebude tvrdit nikdo. Nespokojenost totiž k politice patří. Politika je - skoro z podstaty - hospodaření s nespokojeností.

Jen ta témata se stávají politickými, o kterých se vede spor, jenž některé obyvatele naštve. A to i v zemi s vysokou politickou kulturou, nulovou korupcí a stoprocentní transparentností.

Kdo od voleb uteče, sám tím politickou kulturu snižuje a činí ji méně průhlednou, méně reprezentativní. Kdo nepřijde k volbám, nemá pak právo čtyři roky mlátit půllitrem do stolu a tvrdit, jak by to on(a) dělal(a) jinak. Kdo nepřišel ani k volbám, ani to málo energie pro prosazení svých pohledů neučinil, jak může u piva slibovat a tvrdit více?

V ekonomii dané chování popisujeme "racionální ignorancí". Na první poslech to sice zní jako oxymóron, ale argumentace je následující: Pravděpodobnost, že můj hlasovací lístek něco změní, je tak malá, že nemá cenu "investovat" chození k volbám nebo starání se o věci kolem.

Tolik teorie: mohli bychom si říci: ještě že lidé nejsou stále racionální, to bychom se nikam nedostali, respektive vláda by se určovala podle toho, kdo "zrovna jde kolem" urny. Což jistě vede k paradoxu: pokud by se všichni lidé chovali ryze racionálně, důležité věci (politika) by byly určovány těmi nejmalichernějšími (kdo jde zrovna kolem).

Volte za mne!

Ve skutečnosti lidé svobodným volbám přikládají velkou váhu: zkuste nám volby vzít a zítra bude "lid" v ulicích. A za druhé: každý volí, i když k urně nejde. Každý hlas má váhu jednoho hlasu, není zde žádný silnější než ten váš. Tedy oprava. Pokud volit nepůjdete, činíte hlasy těch, kteří volí, silnějším o ten váš - dáváte jim ho.

Kdyby k volbám nešla polovina voličů váha hlasů zbývajících je dvojnásobná. Zvláštní - když dávám právo za sebe hlasovat někomu v jedné ze správních rad, musím to mít často písmeně a hezky u notáře ověřené. Pokud tak činíme s politickými volbami, lidé nad tímto principem mají tendenci prostě mávnout rukou.

Čeho se tedy při volbách držet, koho volit? Tak za prvé není pravda, že není z čeho vybírat, existuje zde mnoho sympatických stran a politiků či političek. Osobně se například na volební víkend těším, děláme z toho rodinnou událost. Stačí si vybrat.

Jak? Pokud stále nevíte, vyškrtněte si strany, které volit nechcete a u zbývajících si třeba hoďte kostkou. Ale volit jděte protože svou neúčastí podporujete právě strany, které byste za nic na světě nechtěli.

Za třetí volte spíše podle minulosti (jak se chovali) než budoucnosti (jak horem dolem slibují, že se chovat budou). Má to tu nezanedbatelnou výhodu, že nemusíte číst volební programy, pokud vás to nebaví. Ale nejít k volbám, to je mimo diskusi.

Psáno pro HN