Tomáš Sokol

28. 01.

Entropa-dar přítele motáka

Tomáš Sokol Přečteno 9928 krát

Diskutéry na téma smysl a účinky Entropy by za účelem větší přehlednosti šlo sešikovat do dvou pochodových útvarů. V jednom by nesli transparenty s nápisy „Urážka“, „Provokace“, „Blamáž“,
„Upatlanost“, „Vyhozené peníze daňových poplatníků“ a tak podobně. Tvářili by se temně, s čímž by pikantně kontrastovaly usměvavé tváře druhého uskupení, opatřeného nápisy „Umění“, „Výzva k debatě“, „Povedený vtip“ „Důvod k národní hrdosti“ a tak podobně. Kteroužto výzdobou by jedni i druzí sdělovali okolí, čím pro ně Entropa je. K tomuhle dělení jsem došel studiem rozličných mediálních pramenů a rovnou říkám, že to není nic pro mne. Mému emocionálně plochému zaměření chybí proud třetí, kterému, kdyby byl, bych přidělil pouze jediný nápis: „Entropa je především objednávka, umění až potom“: Pakli vůbec, dodávám ve snaze vyhnout se i jen stínu podezření, že se pokouším být arbiter elegantiarum.

Než se doberu vysvětlení nápisu neseného třetím proudem, který jsem ale v reálu vůbec nezaznamenal, dovoluji si podotknout, že mne trochu zaráží zbytnělost místního vnímání celé pidiepozody v kontextu Evropy a jejich faktických problémů. Diskuse o tom, jak nás asi Evropa vnímá v souvislosti s tím, co pan Černý pověsil nade dveře její oficíny je úsměvná, stejně jako spekulace o tom, co si teď o nás budou ostatní národové myslet, co jsme jim tím výtvorem dali nebo vzali. Soudný člověk nehodnotí národní charakter a podobné věci podle jednoho uměleckého výboje či pokusu o něj a zbývající většině je to egál. Mají dost svých jiných starostí o chléb vezdejší.

Z pohledu právníka mi ovšem nepřipadá jako nejpodstatnější přít se o umělecký přínos Entropy, povolenou míru nadsázky nebo ironie a z toho plynoucí povinnou toleranci, případně o to, co se v reakcích na Entropu odhaluje. Zásadní a klíčový pro mne je totiž již naznačený rozdíl mezi uměleckým dílem a uměleckým dílem na zakázku. Kupříkladu sochař, který vytesá parodii na místního řezníka a tu pak vystaví jest jen a jen umělcem. Jako takový musí být ve jménu tvůrčí svobody hájen i před eventuálními fackami rozzuřeného živnostníka, který má na nadsázku a ironii dramaticky jiný pohled. To ale přestává platit (až na tu ochranu před fackami), pokud své pojímání řeznického mistra vtělí umělec do jeho náhrobku, který se zavázal vytesat na objednávku pozůstalých po tom řezníkovi. V téhle pozici zajisté také může být umělcem (byl-li jím kdy předtím), ale a zejména je dodavatelem náhrobku a smluvní stranou. Vnucovat z pozice dodavatele vzpouzejícímu se zákazníkovi dílo, o němž tvrdí, že se mu nelíbí neb si ho takto nepřál, lze jen do té míry, je-li dodávka podle smlouvy. Argument, že věc možná není úplně tak, jak jsme se dohodli, ale zase je to „umění“ a komu se to nelíbí je buran, jest excelentní ukázkou nabubřelosti jakož i popřením elementární obchodní seriosnosti.

Nevím jak přesně zněl kontrakt mezi státem a panem Černým, nicméně troufám si pochybovat, že si stát objednal výtvor, který zaručeně vytočí co možná nejvíc představitelů členských států EU tak, že se části díla budou muset po odhalení hned zase zahalovat, protože jinak by nám snad dotčené státy vypověděly válku nebo alespoň s námi přerušily diplomatické styky. A je úplně jedno, jestli jde jen o úsměvnou hříčku, ironii, provokaci, anebo hrubou neslušnost. To vše jsou ostatně pojmy hodně subjektivní. Vybírat mezi nimi ten správný může mít smysl v případě prostého faktu presentace čehosi jako uměleckého díla. Jde-li ale o výzdobu společného prostoru na objednávku, pak ta výzdoba prostě musí být taková, aby neurážela či nedráždila nikoho z těch, kterým jsou prostory společné. A je zcela jedno co si myslíme o jejich smyslu pro humor, sebevědomí a jiných dobrých vlastnostech, z jejichž nedostatku jsou kolektivně viněny ty státy, které se proti Entropě zvlášť agresivně ohrazovaly. A mimochodem, dost směšný je argument podle kterého se to líbilo místním úředníkům. Ti jsou placeni za to, aby tam makali a ne, aby se jim něco líbilo nebo nelíbilo. Jejich názor je zcela irelevantní.

Z toho, že se pan Černý začal omlouvat ještě dřív, než byl jím vyrobený útvar oficiálně odhalen usuzuji, že si musel být od začátku vědom možné nevole států EU. Pak je ovšem otázka, proč zakázku bral a pracoval na ní, když i bez jasného smluvního zadání muselo být každému myslícímu člověku jasné, že by se konečný výtvor měl líbit všem dotčeným (státům) anebo minimálně, neměl by je rozzuřit do krvava. Uznávám, že každý umělec má své meze, a to co je za nimi už vnímá jako tvůrčí prostituci. Pro ten případ se ale měl pan Černý jasně vyjádřit a měl-li neodbytné tvůrčí puzení charakterizovat kupříkladu Bulharsko nášlapným záchodem, uspořádat za tím účelem svoji vlastní expozici a nebylo by co řešit. Pak už by se diskuse dala vést skutečně jen v duchu shora naznačených hesel jakož i jiných, jim podobných. A samozřejmě též o zmíněné tvůrčí svobodě limitované tím, čemu se říká veřejný pořádek. Kterýž, sám o sobě a podle mého soudu, zmíněnou Entropou zcela jistě ohrožen natož porušen nebyl. Nezávisle na tom, co si o tom myslí v Bulharsku případně i jinde. Nicméně šlo o zakázku na objednávku, jak jsem řekl, předpokládám, že objednávka byla přiměřeně krotká anebo se to dalo bez velkých pochybností předpokládat. V tom případě je následný řev dokladem toho, že konečná dodávka byla nekvalitní.

Ve světle těhle zjištění bych si tedy troufal tvrdit, že pokud si v důsledku Entropy někdo na Českou republiku tvořil nějaký generální názor, pak nejspíš tak, že jsme motáci, kteří si pletou obchod se svobodným uměním a pak se blbě omlouvaj‘. Zejména jsem ale přesvědčen, že za měsíc už po celé události ani pes neštěkne a nikoho to k žádným urgentním závěrům nevyprovokovalo.

13. 01.

Jízda vpravo co dědictví německá okupace

Tomáš Sokol Přečteno 14364 krát

Bůh ví, pokolikáté už jsem to slyšel nebo čet. Teď zrovna v Zeleném Raulovi (Reflex 2/2009). Je tam kreslený vtip, stojící na připomínce německých okupantů, co prý v březnu před sedmdesáti lety zavedli ježdění vpravo. Zjevně míněno u nás. Nic proti vtipu. Jen, že před sedmdesáti lety mohli němci, lhostejno zda jako okupanti nebo osvoboditelé, na to jsou tradičně různé názory, něco zavádět leda v Rakousku nebo v Sudetech. Na zbytek Československa se tehdejší Třetí nebo už taky Velkoněmecká říše teprve chystala. Ale zejména, pokud se březnová výroční reminiscence opravdu týká našich zemí, pak ani v roce 1938, ani v roce 1939, ani kdykoliv jindy u nás němci ježdění vpravo nevymysleli. Nechci rozšiřovat počet členu klubu popíračů holocaustu a jiných válečných zločinů, ale s tím, že se tady jezdím vpravo mají němci společného buď zhola nic anebo jen velmi málo. Tvrzení opaku je historický omyl se značně tuhým kořínkem.
Jak vyplývá z Opatření č. 275/1938, zveřejněného ve Sbírce zákonů a nařízení, Stálý výbor Národního shromáždění republiky Československé usnesl se na tomto opatření: "Při dopravě po veřejných silnicích a veřejných cestách jest používati pravé strany jízdní dráhy ve směru jízdy." A bylo. Následují výjimky a takzvané technikálie, což je popis toho, jak normu realizovat. Opatření mělo nabýt účinnosti dnem 1. května 1939 ovšem s tím, že s úpravami může býti započato i před jeho účinností. Čímž byly míněny například úpravy vstupů do vozidel veřejné dopravy tak, aby "…umožňovaly nástup a výstup ze strany pravé ve směru jízdy" a zejména přesun dopravních značek na pravou stranu případně odstranění těch levých."
Tolik lze vyčíst z právního předpisu. Je možné, že si Hitler načasoval vpád do zbytku Československa tak, aby se vyhnul dopravním zmatkům v levostraně jezdící zemi ale moc tomu nevěřím. Je také možné, že němci prostě jen via facti urychlili svým způsobem jízdy to, což už bylo legislativně upraveno a chystáno, ovšem i to je případný problém pro historiky. Ale zákon, či chcete-li Opatření o změně směru jízdy, byl vydán svobodným státem Československým. A nebylo to v březnu 1938, ale až 10.11.1938. Tehdy ještě Československo svobodné bylo. Byť jenom tak, jak to šlo zhruba měsíc po Mnichovu a záboru Sudet. De iure však zcela jistě. A zcela jistě tady o tom, po jaké straně ulice nebo silnice se bude jezdit " ve směru jízdy" nerozhodovali němci.

06. 01.

Justice v rukou znalců

Tomáš Sokol Přečteno 10678 krát

Zpráva o tom, že se kdesi smečkovali náckové, ale jak otevřeli pusu, tak byli úředně rozpuštěni, není pozoruhodná. Asi před měsícem mne ale zaujal dodatek. Podle něj byl hnědému srocení přítomen znalec aby posoudil, jestli v přednášených projevech nejsou výzvy k popírání nebo omezování osobních, politických nebo jiných práv občanů nebo zda není rozněcována nenávist a nesnášenlivost, což de iure opravňuje shromáždění rozpustit. Až doposud jsem si myslel, že na to není potřeba znalce, že stačí uši a mozek.

Šourání městských ouřadů kol horké kaše lze pochopit vezmeme-li v úvahu jejich pozici. Na jedné straně radnice, často lačné politického gesta, zejména když se ho dožaduje veřejnost a media, na druhé straně soudy, rušící nelítostně správní rozhodnutí, kterým se shromáždění nepovoluje, jednak kvůli zásahům do shromažďovacího práva, dílem též kvůli formálním vadám a jiným neduhům.

Méně pochopitelné, spíš nepochopitelné, je ale opatrnictví soudců, kteří akceptují posudky i tam, kde by se slušelo přesně to, co dělá soudce soudcem. Posouzení skutkových okolností a aplikace práva. Abych zůstal u problematiky extremismu, už asi nepochopím, proč před lety musela být vypracována hromada znaleckých posudků kvůli tomu, jestli Mein Kampf může i v dnešní době k podporovat hnutí směřující k potlačování lidských práv. Díky tomu jsme se od jednoho taky odborníka dozvěděli, že už prosté čtení téhle slátaniny může být i dnes nebezpečné, není-li kniha doplněna o odborný úvod a komentář. Na můj dotaz, jestli mi bez té omáčky hrozí, že po přečtení začnu spontánně hajlovat, jsem rozumné odpovědi nedostal. Znalec zamrzl. Nic proti tomu, každý se nějak živí, ale i tady bych očekával, že alespoň průměrně vzdělaný jedinec po seznámení s textem pozná bez cizí pomoci, jestli to co čte je propagace fašismu či rasismu a soudce navíc i jestli to je trestný čin.

Nejde jen o znalce v tak kluzkých oborech, jako je extremismus, případně pornografie, u níž je taky snaha angažovat vědce, případně vědátory, aby posoudili legálnost sexuálních exhibicí, ač i tady by arbitrem měl být soudce. Ještě tak chápu policisty či státní zástupce, pokud si nechávají znalcem spočítat daňový únik. I to je to podle mého názoru otázka skutková, nikoliv odborná a pak právní, ale respektuji, že práva jdou často studovat individua, která nedokáží opakovaně sečíst několik čísel tak, aby jim pokaždé vyšel stejný součet.

Co ale říct, je-li znalci uloženo „Detailně dokladovat uskutečněné nákupy a prodeje pohonných hmot společnosti X, zejména s ohledem na disponibilní zdroje společnosti, v období od vzniku do poloviny roku 2008." Anebo zní-li zadání : „Určit, zda a jakým způsobem byla uhrazena faktura č.256 vystavená společností X vůči společnosti Y dne 7.6.2007 ve výši 10 mil.Kč“. Očekával bych, že prvém případě je na policii nebo státním zástupci, aby dokladoval, že někdo něco koupil anebo nekoupil a není věcí znalce to zjišťovat. Totéž v bleděmodrém platí ve druhém případě, protože to, jestli byla uhrazena faktura je zase věcí důkazů, které obstarává někdo úplně jiný než znalec. Čímž chci říci, že podle mého názoru se v řadě civilních i trestních řízení rozhodování, nenápadně a plíživě, leč stále více, přesouvá ze soudců na znalce. Znalecké posudky přestávají být tím, čím by měly být, tedy důkazem, iterpretací technických problémů tak, aby tomu porozuměl i laik. Stávají se čímsi srovnatelným s ordálem. Jak rozhodne boží prozřetelnost, jejíž úradek nesluší se zkoumat, tak bude. A soudce pak často rozhoduje s pokrčením ramen, jako že se ve věci nedá nic dělat, neb tak pravil znalec.

Přičteme-li k tomu tragickou odbornou úroveň některých znalců či některých znaleckých ústavů, je zpráva o nedobrém jevu kompletní. Asi tak před pěti měsíci to plasticky demonstroval vyslanec znaleckého ústavu s.r.o. V hlavním líčení se projednávalo velice složité obvinění managementu banky. Sročko, vypracovalo znalecký posudek, směle oponující celé řadě posudků obhajoby a nominovalo odborníka, aby objevené u soudu přednesl. Odborník se dostavil a s konkurenčními posudky, mimo jiné jedné vysoké školy ekonomické a dvou nebo tří znalců, špičkových specialistů v této oblasti, se vypořádal rázně a bez rozpaků. Bez rozpaků pak na otázku, jaká je jeho praxe v daném oboru, odvětil, že asi před pěti lety vystudoval práva a pak cosi dalšího co s bankovnictvím spolehlivě nemělo nic společného, ale několik let se už o problematiku živě zajímá.

Milá byla i psycholožka, která obviněného vylíčila v strašných barvách což završila konstatováním, že o jeho hanebné osobnosti svědčí i způsob obhajoby. Zločinec totiž využil svého práva a nevypovídal.

Lze doufat, že největší příšery z oboru znalectví snad odstraní nový zákon o znalcích. Snad. Případná úspěšnost takové operace nic nemění na tom, že soudci by neměli vrchol své soudcovské nezávislosti vidět v samosprávě, ale v nezávislém uvažování a rozhodování.

Původně otištěno v časopise epravo.cz magazin 4/2008

Archiv článků: leden 2009

Entropa-dar přítele motáka

Jízda vpravo co dědictví německá okupace

Justice v rukou znalců

Blogeři abecedně