Raketový úder na několik pečlivě vybraných cílů v Sýrii, jímž USA, Francie a Velká Británie v noci z pátku na sobotu odpověděly na chemický útok v syrské Dúmě, byl velmi rezervovaný a zřejmě se obešel bez lidských obětí. Přesto vyprovokoval k masivnímu slovnímu protiúderu nemalou část české politické reprezentace. Na českém politickém rybníku se sešikovala celá flotila kritiků spojeneckého zásahu, od prezidenta Zemana a jeho mluvčího přes Tomia Okamuru a komunisty až po Václavy Klause a představitele ČSSD, která spustila mediální salvu rozhořčených reakcí. Tento náhlý humbuk podivně kontrastuje s dosavadním mlčením o syrské válce, které panovalo v minulých týdnech, měsících i letech, kdy byly v Sýrii každodenně páchány mimořádně barbarské válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Zničující protiúder zahájil hradní mluvčí Ovčáček ze svého twitterového účtu: Vojenské řešení by podle něj mělo být až poslední. S tím jistě nelze než souhlasit. Ovčáčkovi však zřejmě uniklo, že v Sýrii zuří válka už sedm let a že již několik let je do ní zapojena také Ruská federace, za což se svého času přimlouval i jeho vrchní šéf. Pokud Ovčáček ve svém náhlém pacifistickém vzplanutí považoval za vhodné vybízet neziskovky a novináře schvalující spojenecký úder v Sýrii, aby vyrazili do prvních bojových linií, měl o to horlivěji k témuž již dříve pobízet prezidenta Zemana.

Prezident sám pak označil spojenecký úder v Sýrii za "kovbojskou akci", která brání návratu uprchlíků do této země. Zřejmě si nepovšiml, že většina Syřanů prchá ze své země právě před režimem Bašára Asada, proti němuž byl úder veden. "Já bych těmto dvěma ministrům chtěl vzkázat: jste - alespoň zatím - ministry České republiky, nikoli USA, Velké Británie nebo Francie," prohlásil též Zeman na adresu ministra zahraničí a ministryně obrany, kteří si dovolili podpořit zásah našich spojenců v Sýrii. Recipročně bychom mohli vzkázat Miloši Zemanovi, že je - alespoň zatím - prezidentem České republiky, a nikoli prezidentem Ruské federace či spíše jejím místodržícím v České republice.

Náš prezident – hrdina, který tak odvážně bojuje v minulých i současných válkách svými bonmoty a knížecími radami a který neváhá lživě očerňovat velikána české žurnalistiky za údajná selhání v minulosti, přitom nikdy neztratil ani slovo o válečných zločinech páchaných v obrovském měřítku v naší současnosti syrským režimem a jeho spolupachateli. Naopak trvale pěstuje vřelou a čilou družbu s představiteli Ruské federace, kteří patří k hlavním podporovatelům a strůjcům vražedné mašinerie v Sýrii. Během své poslední návštěvy Ruska dokonce veřejně ocenil úspěchy ruské armády na syrském válečném poli, přičemž neopomněl zdůraznit, že Bašár Asad je legitimním vládcem Sýrie.

Ne, naši potomci nebudou muset pracně hledat články někde vlevo dole, aby dokázali, že dle Miloše Zemana jsou velcí masoví vrazi současnosti Putin a Asad gentlemani. Prezidentova selhání tváří v tvář „holokaustu v menším měřítku“, jak systematické vyvražďování civilního obyvatelstva v Sýrii před časem charakterizoval sefardský vrchní zemský rabín v Izraeli, bude možno snadno doložit jeho významným mlčením tváří v tvář do nebe volajícím zločinům i jeho hlasitou kritikou těch, kdo se proti nim odvážili alespoň symbolicky zakročit.

Zmínění kritikové spojeneckého úderu argumentovali také tím, že zásah v Sýrii nebyl schválen Radou bezpečnosti OSN. Tito zastánci čirého legalismu jakoby odmítali vidět očividnou skutečnost: RB je po léta paralyzovaná a neschopná řešit situaci v Sýrii, protože jejím stálým členem s právem veta jsou pachatelé či spolupachatelé zločinů, jimž by právě tento orgán měl zamezit. Rusko v minulosti jedenáctkrát vetovalo jakýkoli smysluplný pokus o řešení situace v Sýrii. Její chronické zablokování svědčí o tom, že RB přestala plnit svoji roli: být orgánem pro zachování míru a ochranu lidských práv. Míru ovšem nebývá dosaženo, natož aby byl zachován, tam, kde se nechají otevřená stavidla zločineckému běsnění. Charta OSN i Všeobecná deklarace lidských práv, kterou mimochodem signovala i Sýrie, svědčí o tom, že záměrem světové organizace je od počátku zachování míru prostřednictvím mezinárodního prosazení lidských práv.

Ostatně vojenské angažmá Ruska, které dlouhé měsíce a roky bezohledně bombardovalo civilní obyvatelstvo a má na svědomí obrovský počet civilních obětí v Sýrii, také nebylo schváleno RB. Že se tak dělo na základě dohody s Bašárem Asadem, na věci vůbec nic nemění. Bašár Asad je všechno možné, jen ne legitimním vládcem Sýrie: Asadův otec se dostal k moci díky puči a moc pak přešla na syna. Kvůli tomu dokonce byla narychlo změněna syrská ústava, která původně stanovovala věkovou hranici pro prezidenta 40 let (Bašárovi tehdy bylo pouze 34 let). V současné Sýrii nevládne legitimní vláda, ale rodová ekonomicko-vojensko-policejní mafie opírající se o brutální tajné služby, které vězní, nesmírně krutými způsoby mučí a likvidují odpůrce režimu – a hlavně už několik let v masovém měřítku páchá válečné zločiny a zločiny proti lidskosti v rozporu s veškerým mezinárodním právem a základními dokumenty i rezolucemi OSN.

Jistě, syrská válka se postupně zvrhla ve vleklý a nepřehledný konflikt, který vedl k radikalizaci řady odpůrců syrského režimu a časem se do něj zapojily i nejrůznější radikální islamistické skupiny. Tato válka se také stala krvavým kolbištěm pro pochybné hry řady regionálních i světových hráčů a mocností. Na jejím počátku však stály pokojné protesty demokratické opozice, které byly brutálně rozdrceny represivními složkami Asadova režimu. A především nic na světě nemůže ospravedlnit masové vyvražďování civilistů včetně tisíců malých dětí, jehož se dennodenně dopouští syrský režim a jeho spojenci, nejenom za pomoci chemických zbraní, ale též napalmových či barelových bomb nebo třeba „jen“ zbraní konvenčních.

Je smutnou ironií, že titíž naši političtí představitelé, kteří po léta mlčky a nečinně přihlížejí masivnímu páchání zločinů proti civilnímu obyvatelstvu v Sýrii a ozvou se až ve chvíli, kdy mezinárodní společenství proti těmto zločinům symbolicky zasáhne, patří k největším odpůrcům přijímání uprchlíků. Tato zvýšená míra tolerance vůči státnímu terorismu spojená s neochotou účinně pomáhat obětem jejich zločinů dnes tvoří kvintesenci českého pokryteckého postoje k největším humanitárním katastrofám počátku 21. století. Její součástí je pěstování nebezpečné iluze, že masoví vrazi a strůjci obludného státního terorismu jsou pevnou hrází proti islamistickému terorismu a zárukou stability v zemi rozvrácené jimi samými. Nejeden našinec přitom zjevně nechá rád spočinout svému svědomí na měkkém polštářku, jejž mu stele a čechrá propaganda brutálních režimů nálepkující veškeré své odpůrce a oběti jako „teroristy“.

Česká flotila kritiků spojeneckého zásahu, která vrací úder, tak na sebe především prozrazuje, že trpí zvláštním sklonem sympatizovat více s despotickými vládci, než se solidarizovat s jejich obětmi a občany jejich zemí, jejichž práva jsou flagrantně pošlapávána. Tento sklon ovšem zakládá nebezpečnou tendenci do budoucna, neboť přispívá svou troškou do roztáčejícího se mlýna rostoucího vlivu a posilování despotických režimů ve světě za situace, kdy se tyto režimy naučily dovedně těžit ze slabostí demokratických států, zatímco demokratický svět je vnitřně oslaben a ocitá se v defenzívě. Není pochyb o tom, že pokud se tento mlýn pořádně roztočí, jednou nás semele všechny.