Psáno pro ČRo6

Komentovat českou politiku se stává obtížným problémem i pro nadprůměrně nadaného jasnovidce. Jenom on by asi věděl, kdo má pravdu v nepřeberné záplavě tvrzení a protitvrzení. Co dělat, když křišťálovou kouli nemáme po ruce? Možná stačí nedívat se na věci příliš zblízka.
Zkusme vyjít z daností: česká politika procházela po listopadu 1989 docela standardním vývojem: po převážně idealistických politicích let 1990-1992 nastoupila dravější garnitura. Petr Čermák, bývalý místopředseda ODS, seděl v ČNR vedle faráře Bárty (OH). „Vole,“ hučel mu do ucha, „tady se rozdávají majetky na 1000 let. Vás utlučem‘ prachama.“
Tak si i stalo. Privatizace mohla těžko proběhnout bez korupce i při špičkovém managementu. Ovšem v českých poměrech se z toho stala vládní strategie, příhodně pojmenovaná jejím tvůrcem jako „strategie divokého Východu“. Koncentrace kapitálu prý vždy probíhá jako loupež, tak proč jí klást překážky. Náměstek ministra financí, který měl dohlížet na kapitálový trh, říkal v soukromých konverzacích, že jeho úkolem je vytvořit nové Rotschildy.
Ta legrace stála několik set miliard korun. Měla neobyčejně pikantní momenty, ale o nich jindy. Když se v roce 1998 ujala vlády sociální demokracie, zjistila, že krám je vyjeden. A tak byla nucena dělat politiku, kterou vlastně dělat nechtěla: zachránila bankovní sektor před kolapsem a zprivatizovala ho. Uťala tím chapadla systémové korupce devadesátých let, kdy banky financovaly privatizaci na základě politických příkazů. Ne že by přitom korupce zmizela ze scény. Přetransformovala se. Když zlatá privatizační řeka už vyschla, tak se korupce přelila do Konsolidační banky a do bankrotů. A do státních zakázek.
Konsolidační banku odvál čas. Zůstaly bankroty a státní zakázky. A oslabená politika, v níž rozhodující roli hrály politické strany, které – dokonce pod tlakem médií - postupně oslabily centrum a vytvořily si regionální struktury. Jenže tím současně umožnily napojení na regionální podnikatelské struktury. Tím se zrodili tolik populární kmotři a malá schopnost centra formulovat politiku.
Poznamenejme pro přesnost: to vůbec neznamená, že všichni lidé v těch stranách jsou zkorumpovaní. Ale z analýzy volebních kampaní naprosto jasné plyne, že ve financování všech politických stran hrají roli černé fondy. Tudíž rozsáhlá korupce.
O reálném objemu peněz, o jaké se jedná, dala veřejnosti přesvědčivou informaci kauza Drobil. Z předraženého projektu na čističku odpadních vod v Praze měla 500 milionů inkasovat pokladna ODS.
Proces, který před volbami v roce 1992 startoval nesrovnatelně menšími částkami, po dvaceti letech vykvetl do netušených rozměrů. Samozřejmě, financování politických stran tvoří jen jednu, zřejmě menší, část problému. Druhou jsou pijavicové struktury napojené na veřejné zakázky.
Jaké to má důsledky? Děsivé. Udržovat v chodu takovou korupční mašinu znamená vyřadit z provozu podstatnou část systému vynucování práva. Podíváme-li se pod pokličku tzv. útvarům pro odhalování korupce, zjistíme, že jsou katastrofálně podvybavené. Jak technicky, tak vědomostně. Proč? Přes veškerou protikorupční rétoriku se žádná politická strana nemůže odvážit policii pro boj s korupcí skutečně vybavit, protože by nemohla zajistit, že si důsledky neodnese sama. To jenom jedna strana mince. Byznys je schopen ovlivňovat legislativu. Důsledkem je, že stát ztratil schopnost efektivně vynakládat veřejné prostředky. V současnosti je vysokým rizikem přijímat jakákoliv opatření, která by závisela na schopnosti státu regulovat byznys. Schopnost byznysu ovlivňovat parlament je natolik silná, že opatření nebudou účinná. To značně omezuje možnost přijímání smysluplných reforem.
Podíváme-li se na současný stav české politiky tímto prizmatem, máloco nás překvapí. Pokud Vít Bárta ve své analýze poměrů vychází z toho, že korupce převládá a i jeho firma se potřebuje přisát k prsu veřejných financí, je to sice smutné, ale realistické hodnocení skutečnosti. Rozhořčení ostatních politických stran by bylo přesvědčivější, kdyby ODS donutila exministra Drobila odstoupit ze všech stranických funkcí – což ji zřejmě ani nenapadlo, kdyby TOP09 neprosazovala tak vehementně tzv. ekologickou zakázku atd.
Jistě, Bártův plán je nechutná a hloupá záležitost. Proč hloupá? Protože je nerealizovatelný. Politická strana se nedá řídit jako firma. Pan Bárta evidentně zapomněl, když si poslance zavazoval 7 miliony, že v této zemi existuje ústava. Ostatně, není v tom sám.
Nepochybně nejde o podvrh, Bárta se od plánu nedistancoval. Dělá jen z upřímných členů VV pitomce. Nebezpečí jeho plánu však bylo a je chimérou. Copak odposlechy a sledování politiků jsou jen doménou ABL? Kdo odposlouchával poslance Tlustého a Hojdara, když „hospodařili“ v Konsolidační bance? Kdo fotografoval toskánské dostaveníčko našich politiků s ČEZem? Snad ABL?
Bylo jen otázkou času, kdy se ve VV objeví turbulence. TOP09 to teprve čeká. Znamená to však, že koalice nemá vůbec žádné výsledky?
Neřekl bych. Ministr Pospíšil udělal důležité změny v Nejvyšším státním zastupitelství, a zdá se, že k lepšímu. Dokonce i ministr John udělal změny ve vedení policie, které lze také hodnotit pozitivně. Ministr Heger prosazuje mnohem méně riskantní reformu zdravotnictví, než jakou prosazoval ministr Julínek.
Vláda dělá dosti ostudnou sociální politiku a evidentně nezvládá reformu penzí: její návrh na vytvoření dvou dobrovolných systémů připojištění je téměř parodie. Ale dá se čekat, že veřejnost se už nenechá opít řeckým rohlíkem a donutí vládu ke změně. A bude velmi bedlivě sledovat, jestli spor s VV není ve skutečnosti bojem o ovládnutí policie a veřejných zakázek v dopravě.
Doufejme, že intervence prezidenta do vládní krize nebude opět znamenat tlak na vytvoření velké koalice. Bylo by to nejhorší, co by se mohlo stát. Prezident může s účastníky sporu komunikovat, neměl by si však klást podmínky. Nemá na to ústavní právo. Odpovědnost nese premiér.