Bude to jeden z těch dní, které si budeme pamatovat. Kde jsme byli a co jsme zrovna dělali. Den, kdy zemřela britská královna Alžběta II. Moment, který jsme si mnozí neuměli představit. Vlastně ani to, že tenhle moment někdy přijít musí.

Mám na královnu Alžbětu vzpomínku, o kterou se chci podělit. V roce 2015 byl Londýn dějištěm oslavy 800. výročí Magny Carty Libertatum neboli Velké listiny práv a svobod. Sjeli se tam z celého světa ministři spravedlnosti a mnozí další významní lidé spjatí se světem justice. Byla jsem tehdy též pozvána jako evropská komisařka pro spravedlnost.

Jak se uklonit?

Součástí nebo lépe řečeno vrcholným okamžikem celé řady akcí a ceremoniálu bylo přijetí královnou Alžbětou v Buckinghamském paláci. Slavnostní chvíle, která se člověku, má-li štěstí, naskytne jednou za život. A s ní spojené určité starosti a skoro až posvátná tréma. Co na sebe, jak se vypořádat s protokolem, jak se uklonit, jak moc přitom pokrčit kolena, jak podat ruku, jak královnu oslovit...

Po uvítacím ceremoniálu a představení přítomných Jejímu Veličenstvu začala recepce, při níž se královna procházela mezi přítomnými a vedla s nimi krátký rozhovor. Přistoupila i ke mně a asi třem dalším lidem v našem hloučku. Ptala se, odkud jsme. A pak jsme mluvili o Magne Chartě a jejím významu pro britskou, ale i evropskou historii.

Konec jednoho vzoru

Bylo to zvláštní, skoro pikantní téma pro rozhovor s britskou panovnicí, uvážíme-li, že právě tato listina vydaná v roce 1215 mimo jiné omezovala některé pravomoci panovníka a stanovila, že jednání krále má být nadále omezeno zákonem. Královna se též zajímala o současné dění, především o stav evropského soudnictví. Měla o věc nelíčený živý zájem, dívala se přímo do očí, dávala najevo respekt k lidem, se kterými hovoří. Tréma byla tatam, mluvila jsem s milým, pozorným člověkem. Síla okamžiku ve mně pak ale zůstala ještě dlouho...

Letošní 8. září bylo a navždy bude smutným dnem. S královnou Alžbětou skončila nejen jedna historická etapa. Něco zásadního skončilo pro nás všechny, kdo jsme ji uctívali a byli jsme zvyklí ji “někde uvnitř nosit”, a to napořád a tak nějak samozřejmě. Jako vzor a symbol oddanosti lidem, odolnosti a moudrosti nám bude v tom nejlepším slova smyslu sloužit dál. Čest její památce.