Zkuste si to někdy, zahrát hru „na příběh“. Stačí k tomu jen několik kartiček a na nich symboly. Hráli jsme ji…

Letos jsem od září trávila každý pátek s dětmi ve školním lesním klubíku. Naším zázemím bylo krásné teepee, jehož plachtu nám ale před třemi týdny na cimprcampr roztrhal vítr. To zklamání dětí, že vánoční besídka pro rodiče nebude v týpku, bylo nepřenosné. Taky jsme se tím chvíli (3 ženy průvodkyně) trápily, ale dnes si říkáme, že to je nový začátek a než to vyřešíme, budeme improvizovat. Vánoční besídka tak proběhla jinde, ale i tak u ohně a s malou stezkou odvahy. Když jsme se pak o týden později s dětmi loučily před Vánoci, hráli jsme hru „na příběh“.

Téma muži a ženy (role, rovnováha, důvody stavu společnosti...) jsem programově vytěsnila, protože to zřejmě a bohužel nemá optimální řešení. Proč to píšu? Rozdali jsme si kartičky (v našem případě tedy keramické žetonky) se symboly jako například loď, klíč, kost, jezírko, hrad, mrak, list, slunce, auto, duha, ryba, kočka, cesta...atd. Každý měl říci vždy jednu až dvě věty, které dohromady vytvoří příběh. Jde o prvňáčky až čtvrťáky a teď už je to prima parta, jsou to prostě bezva děti a mají bezva rodiče.

Děj se vždycky nějak vyvíjel. Holky vymýšlely zpravidla něco, co bylo pozitivní, dobře skončilo. Když přišla řada na kluky, tak přišel do děje boj, teroristi a poblinkaná kočka, případně nabourané auto…Dost jsme se nasmáli, protože kreativita dětí je nekonečná a vždycky jsme se dobrali k docela pěknému příběhu, ale já pak nad tím večer přemýšela. Vzpomněla jsem si na jedno dávné setkání, kde jsme si měli představit sebe jako komiksovou postavu a do pomyslných bublin doplnit témata, která nás zajímají. Ženy doplňovaly: rodina, děti, vzdělání, stravování, kroužky, příroda. Muži: rodina, sport, auta, silnice, hřiště.

Takže je vlastně teoreticky všechno v pořádku, protože se můžeme ideálně doplňovat. V praxi se o to ale spíš jen snažíme. Po tisícípáté se navzájem přesvědčujeme o tom, co je mnohokrát ověřeno a prokázáno, tedy například že ženy jsou odměňovány za stejnou práci méně nebo že je pro společnost nezdravé, aby v politice bylo zastoupeno pouze 13 – cca 18% žen, když v populaci jsme řekněme v rovnováze. Podíl na rozhodování tak mají ženy v reálu slabý, tedy těžko mohou svá politická témata nebo priority efektivněji prosazovat. Když se jim podaří sehnat podporu, je to skoro na Nobelovku.

Dnes se mi to celé nějak spojilo dohromady jedním komentářem jednoho z „lovců“ ke kampani #metoo na FB, na kterém se ve vší nahotě ukázalo, že to prostě nepochopil stejně jako pan Bernard - chlap pivovarnickej, úspěšněj a odvážnej. Nechápu to. Článek Marka Hermana s názvem "Vypadá to, že se svět zbláznil", mi ten obraz dnešních mužů otců zarámoval do pěkného rámu: https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=457332&sId&mId. Nutno dodat, že jeho knížka „Najděte si svého marťana“ mi před deseti lety nesmírně pomohla při výchově. Pan Herman, zdá se, trefil hřebík na hlavičku, když přesně popsal tu zmatenost, ve které se teď všichni ocitáme.
Možná proto zažíváme něco jako "krizi rodiny" a nevíme si s tím moc rady.

Zajímalo by mne, co vy na to, muži, chlapi, otcové? Jak to vlastně vidíte vy, když si ten článek přečetete?

No a abychom si ušetřili čas, tady je pro zájemce a zájemkyně je 10 nejčastějších mýtů o (ne)účasti žen v politice: https://padesatprocent.cz/cz/podpora/argumenty-pro-vyvazene-zastoupeni/10-nejcastejsich-mytu-o-ne-ucasti-zen-v-politice, autorem je Fórum 50%.