Před půl rokem se místní zpravodaj trochu „nadechl“ a chvíli jsem měla dojem, že v něm dojde k nějakým malým, nepatrným změnám. Takže jsem dostala za úkol, pokračovat v seriálu o zajímavých lidech žijících na Vodolce, který byl dosud věnován zejména výtvarníkům. Pátrání po takových sousedech a sousedkách, není úplně snadné, přesto jsem věřila, že se mi bude dařit. Nakonec došlo jen k jednomu rozhovoru, který nebyl otištěn a v dalších jsem nepokračovala. Možná není úplně dobře proveden, je to koneckonců můj pokus první. Přesto si myslím, že panu Pískovskému, dlužím, jeho zveřejnění. Zkusím to tady na blogu. Níže pod textem je také ukázka jedné jeho povídky s názvem ŘEV.

Dovoluji Vám tímto představit mladého spisovatele, který žije v Odoleně Vodě od roku 2004. Je jím Daniel Pískovský, narozený v roce 1975 v Pardubicích. Ve svém rodném městě vystudoval gymnázium a poté v Praze Vysokou školu ekonomickou (fakultu národohospodářskou). Po absolvování základní vojenské služby nastoupil na Ministerstvo práce a sociálních věcí, kde se zabývá sociálními aspekty bydlení – zejména z analytických a statistických hledisek.

A jak se dostal k samotnému psaní? Došlo k náhlému vnuknutí při jízdě tramvají číslo 18, někde kolem zastávky Botanická zahrada. Dokonce je možné určit přesné datum „narození“ myšlenky zkusit napsat knížku – 30/6/2003, 17 dní po svatbě se svojí partnerkou, nyní manželkou Petrou. Uběhlo zhruba dalších 14 dní, než přišel první skutečný nápad a od té doby se mu psaní stalo velkým koníčkem, psát už nepřestal. Inspirací k tvorbě je mu život sám, v textech pojmenovává zejména svůj pohled na současnost.

První povídka POUTA vyšla ve sbírce povídek různých autorů Nevěry II, Nakladatelství Rodiče, rok vydání 2005. Prvotina s názvem BAMBULKA NA INZERÁT vyšla v roce 2008 v nakladatelství ALFA-OMEGA. Za zmínku též jistě stojí, že od roku 2006 do současné doby se s různými povídkami umístil již v patnácti celostátních literárních soutěžích (Šrámkova Sobotka, Literární Vysočina atd.).

Byla by určitě škoda, kdybych se nezmínila o jeho angažování v občanském sdružení s názvem Organizace za uzákonění trestů pro politiky, které bylo založeno v roce 2005 a jehož byl místopředsedou. Sdružení udělilo celkem 4 politické anticeny – metrové vařečky jako vyjádření toho, že i politici by občas zasluhovali za své „výkony“ na zadek. Ale jak sám říká: „S udělováním vařeček jsme přestali, protože se kvalita práce politiků zhoršila natolik, že by musely být vařečky rozdávány téměř všem napříč politickým spektrem a to by sdružení finančně zruinovalo.“ Na jeho vztah k politice mohlo mít vliv i působení v zastupitelstvu městského obvodu Pardubice I v letech 2002 - 2006.

Přestože jsou Daniel Pískovský s rodinou novousedlíci, stihli už v Odoleně Vodě „zakořenit“. Město má rád, především pro jeho klid. Odolena Voda je v porovnání s Prahou, či jinými většími městy poměrně bezpečné místo k žití. Trošku jej mrzí, že je navzdory slibům nedostatek míst ve školce stejně jako postrádá například supermarket, o kterém se již také hovoří několik let. Nicméně věří ve vývoj směrem k realizaci některých plánů ze strany vedení města a zůstává optimistou. K tomu všemu je mírný melancholik s flegmatickými rysy. Českou republiku by za žádnou cenu neopustil už jen pro správné české vepřové koleno s českým pivem; a samozřejmě též pro hezké ženy a dívky. Volný čas věnuje kromě psaní hlavně své manželce a synovi Matějovi, je velkým fandou skupiny Pet Shop Boys. Líbí se mu obrazy surrealistů Dalího a Magritta.

Prvotina BAMBULKA NA INZERÁT je k zapůjčení v městské knihovně v Odoleně Vodě, k zakoupení pak ve smíšeném zboží naproti České poště nebo přímo v nakladatelství ALFA-OMEGA (www.alfa-omega-cz.com/shop.php). Ke své tvorbě rád uvítá zpětnou vazbu a to na e-mailu: Daniel.Piskovsky@seznam.cz.

Z jeho textů jsme pro Vás společně vybrali následující povídku.

ŘEV

„Jak dlouho jsme si nevyrazili? Přes rok? Zaplaťpánbůh, že to konečně vyšlo,“ pronesl spokojeně Jan. „Jak se vlastně máte?“
„Ty nový zákony mi dělaj větší problémy, než jsem původně čekal… Podej mi ještě pár třísek… Lidi pořád choděj málo a když už někdo přijde, nadává mi za poplatky,“ pohodil Libor nespokojeně hlavou.
„Tady, na… Nám zase lidi furt píšou, že jsme pěkný zloději, protože jsme zvedli úrokovou sazbu.“
„Máš tam sirky? Tržby se mi snížily o čtvrtinu, jsem z toho dost v řiti…“
„Chytej… Vysvětluj jim, že nutně reagujeme na celosvětovej propad akcií a na inflaci…“
„Jenže si vem, že splácíme byt, auto i vybavení lékárny a to není žádná sranda… A manželku zatím nepovýšili. Už to hoří, můžeš zhasnout světla.“
„Oukej. Oni prostě nechápou, že nic jinýho jsme udělat nemohli… Žena se má jinak dobře?“
„Jasan. Včera letěla na konferenci do… do… někam do Norska?“ podrbal se Libor nejistě na hlavě.
„Další suchý větve!“ zahalekal Marcel a s plnou náručí topiva vystoupil z lesní tmy. „Už jsem vám říkal, že jsem si v SecondLife koupil nový fáro?“
„Gratulace. Každopádně jestli to takhle půjde dál, budeme muset splácení prodl… SLYŠELI JSTE TO?!“ vyjekl Libor.
A znovu. Znovu se ozval řev. Mužský řev beze slov.
„Co to… kdo to je?“ zašeptal Jan. A to i navzdory tomu, že mu muselo být jasné, že nikdo z jeho spoluvýletníků nemůže odpověď znát.
„Netuším,“ pokrčil rameny Marcel. „Půjdeme to prozkoumat?“
„Já tady zůstanu a budu hlídat oheň, jo?“ jmenoval se do nejméně odvážné role Jan.
Libor s Marcelem se vyzbrojili baterkou a vydali se za řvoucím hrdlem. Po chvíli stanuli na okraji nevelké mýtiny. Uprostřed ní stál muž hledící k černému, mozaikou stříbrných hvězd ozdobenému nebi; právě se zhluboka nadechoval.
„Ha… haló!“ zvolal odhodlaně Marcel a na muže vystřelil kužel světla. Muž se lekl a otočil se.
„Nepotřebujete něco?“
„Sám…,“ zachraptěl muž.
„Pojďte, táboříme kousek odsud, máme rozdělaný oheň… Nebojte…“

Prošedivělý pohublý pětačtyřicátník, odhadem tři dny neholený, mlčky usedl na pařez.
„Proč jste křičel? Stalo se vám něco?“ prořízl mlaskání nenasytného ohně Libor.
„Jsem sám…“
„Nikoho nemáte?“
„Rodiče mi umřeli před osmi lety… A s manželkou jsme se rozvedli, se synem se nevídám.“
„To nic moc,“ špitl Marcel. „Nechcete panáka? Máme fernet nebo rum…“
Ale muž nabídku snad ani nezaregistroval a pokračoval: „Manželka dělá v reklamě. Vypracovala se a je hodně úspěšná… Já si otevřel obchod s elektronikou a byl jsem taky úspěšnej; bez problémů jsme tak spláceli poměrně velkou hypotéku, narodil se nám krásnej a zdravej syn, idylka,“ pokývl hlavou a jeho tvář na malý okamžik navštívil úsměv.
„Co se přihodilo?“
„Přestali jsme spolu mluvit.“
„Proč?“
„Jsme takoví. Pro spoustu zdánlivě podstatný práce jsme na sebe neměli čas. A díky pokroku jsme zpohodlněli, povětšinou jsme si jen psali e-maily nebo esemesky. A když už jsme se doma sešli, manželka a já jsme mluvili jen o svý práci a syn jen o tom, jaký hraje na počítači hry. Zahledění do sebe jsme se odnaučili normálně si povídat, poslouchat se, vnímat se. Nakonec jsme zjistili, že si nemáme co opravdovýho říct. Že nemáme nic společnýho. Rozešli jsme se, ale opuštění jsme vlastně byli už dávno…“
„Přátele nemáte?“
„Ty skutečný už ne. Přestali jsme na sebe mít čas ze stejnýho důvodu. Budujeme kariéru, abysme se s ní mohli pochlubit, jenže ono se pak není komu chlubit…,“ zadíval se na tančící plameny.
„Zkuste si najít nějaký nový přátele…“
„Je pozdě. A už bych to ani nedokázal.“
„Hm… A… ten váš řev?“
„Samota bolí. Občas se seberu, vyjedu si někam ven a tam řvu. Tou bezmocí. Vždycky se mi na chvilku alespoň trochu uleví…“ Muž se rozhlédl po svých společnících. „Zřejmě si myslíte, že jsem se pomátl.“
„No… když se ptáte takhle natvrdo, tak možná asi trochu…,“ za všechny nesměle odpověděl Jan.
„Čeká vás to taky.“ Muž vstal a očistil si kalhoty od jehličí. „Postupně to čeká nás všechny.“ Otočil se a zmizel v temnotě lesa.
„Blázen,“ zavrtěl hlavou Libor, „je mi ho až líto.“

* * * * * * * * * *
„Podívejte, to je krásná planeta! Poletíme blíž…“
„Vidím bytosti, opravdu!! Co to ale dělají?“
„Co vidíte?“
„Pevninu posetou bytostmi; všechny stojí, dívají se vzhůru a… řvou. Všechny nahlas řvou! Cožpak se neslyší?!“
„Přistaneme tu?“
„A jak bychom se s nimi domlouvali? Když ony samy se neslyší, když nekomunikují samy se sebou, jak by mohly komunikovat s námi?“
„To je pravda. Změňte kurs na…“