„Bohumil Polan byl velmi slušný, až plachý člověk.“

Markéta, studentka třetího ročníku, seděla čelem k profesorovi v jeho zatuchlém kabinetu.

„To máte jistě pravdu, slečno Plačková, ale přece si tu nebudeme vyprávět o jeho morálních vlastnostech,“ opáčil profesor. Vlastně to vůbec nebyl profesor, jenom docent, ale Markéta si zvykla všechny přednášející oslovovat tím nejvyšším titulem, protože věděla, že to nikoho z nich neurazí. Ti slušnější uvedou oslovení na pravou míru, ti druzí se jen zatetelí. Docent Pavlík patřil do druhé skupiny.

„Jistě. Ve své kritické tvorbě se věnoval, byť nikoliv výhradně, generačním básníkům z přelomu století, jako byli třeba S. K. Neumann, Viktor Dyk, Fráňa Šrámek nebo Karel Toman.“

Tohle nebyl dobrý začátek. Chtěla se Pavlíkovi pochlubit, jak si nastudovala Polanův soukromý život, že jeho otec byl bachařem v borské věznici, že bydlel v tehdejší Kroftově ulici v městském činžáku z třicátých let, že byl dlouho vdovcem a jak citově lpěl na své jediné vnučce, která za ním pravidelně jezdívala z Prahy. A že mu nad pohovkou visela kresba Oty Janečka z cyklu Trávy. To všechno si dokázala zjistit a zapamatovat, ani sama nevěděla proč. Místo toho bude muset stroze papouškovat to, co vědí všichni, rozdělit jeho tvorbu na literárně, výtvarně a divadelně kritickou a básnickou, citovat z jeho textů, hodnotit.

„Vlastním jménem Bohumil Čuřín, některé své texty podepisoval pseudonymem B. J. Mára.“

Docent Pavlík seděl proti ní rozvalený v rozvrzané židli. Nebyl ještě tak starý. Markéta ho odhadovala asi tak na pětačtyřicet. Jeho sako, košile, kalhoty i kravata odpovídaly platu vysokoškolského pedagoga, zhodnotila Markéta jeho styl už na přednáškách.

Za ním stála stará skříň plná jakýchsi dokumentů, které sotva kdy ještě někdo přečte. Na skříni se válely krabice s dalšími starými papíry a několik lahví od vína. Na stole hned vedle měl Pavlík typický nepořádek: hromady papírů, hrnek od kávy, knížky, šanony, stará lampa. Topení pod oknem i samotná špaletová okna tipovala Markéta na minimálně třicet ledabyle provedených emailových nátěrů. A už by potřebovaly další. Nebo aspoň důkladně umýt. Z protější ulice sem doléhal nepříjemný rachot zbíječky, který Markétu ještě více znervózňoval.

Naproti oknu, hned za dveřmi, stála pohovka přikrytá omšelou dekou. Ta Markétu znervózňovala snad ještě víc. Stejně jako pohledy docenta Pavlíka, který sice nikdy ostentativně necivěl studentkám do výstřihu, ale ani se nikdy nesnažil hledět zpříma do oči. Při komunikaci těkal po celém těle a studentky tak mívaly neodbytný pocit, že jeho hodnocení bude skutečně komplexní. Mnohé z nich zkoušely na základě tohoto zjištění případné nedostatky ve vědomostech při zkouškách nahrazovat krátkými sukněmi a hlubokými dekolty, jenže pak většinou zjistily, že takové laciné finty na Pavlíka neplatí. Ale aspoň jim to při zkoušce neuškodilo. Pavlík byl v této věci zkrátka záhadou.

Mládí bývá přirozeně egocentrické, napsal Polan v roce 1969 v deníku Pravda, ale ani Markéta ani docent Pavlík o tom nic nevěděli.

Markéta se začínala potit. Byla to odpoledne téměř poslední, kdo přišel na řadu a z čekání před kabinetem ji tlačily boty. Odpolední slunce se z velkého úhlu opíralo do zaprášených oken a oprýskaného parapetu. A Polan nebyl zdaleka prvním básníkem, o kterém už dnes musela Pavlíkovi vyprávět!

Sukně lehce nad kolena prozrazovala dokonalé oholení, krajková podprsenka pod pruhovaným topem zviditelnila rýhu mezi prsy. Právě tou rýhou zrovna začal stékat malý čůrek potu. Markéta byla přesvědčená, že to musí Pavlík vidět, byť ji zdravý rozum usvědčoval ze zbytečného panikaření.

„Jako básník byl ovlivněn Neumannem, Šrámkem, symbolismem a vitalistickou poezií. Co se týká jeho...“

Pavlíkovi zazvonil na stole mobil.

„Ano? Ještě pořád zkouším. Ano, velmi důkladně, už má na sobě jen kalhotky... Dobře, já se ti pak ozvu. Pa.“

Markéta s vytřeštěnýma očima sledovala docenta, jak s lehkým úsměvem vypíná telefon a vrací jej zpátky na stůl. To měl být jako humor?

- - -

Profesor Pavlík sedí v malé podkrovní čajovně nedaleko centra města. Jsme o několik let dál a někdejší docent už je skutečně profesorem. Sedí v křesle pod oknem, kde je nejlepší světlo a čte si jakousi omšelou knížku se signaturou vědecké knihovny. Na stolku před ním stojí konvička z čajem. Ještě čeká na objednaný sýrový sendvič.

„Jé, dobrý den, pane profesore,“ probere ho ze zadumání příchozí mladá žena. „Pamatujete si na mě?“

Teď už jsou v čajovně celkem čtyři.

„Ale ano, samozřejmě,“ staví se nemotorně na nohy a podává jí ruku. „Vy jste Markéta,“ překvapuje ji tím, že si pamatuje jen její křestní jméno. „Posadíte se ke mně?“ nabízí jí v náhlém záchvatu zdvořilosti.

„Jen jestli vás neruším,“ ukáže Markéta na jeho knížku.

„Ale kdepak,“ pokračuje Pavlík v rozverném tónu, „to si můžu nechat do vlaku.“

„Pořád jezdíte vlakem?“

„Jo, pořád, akorát z jiného směru.“

Tehdy si Markéta všimne, že Pavlíkovi zmizel z prstu snubní prsten.

„A co vy? Předpokládám, že už nestudujete.“

„Ne, promovala jsem vloni. Vlastně už před dvěma lety,“ posadí se konečně do vedlejšího křesla. „Dělám teď kurátorku pro jednu malou aukční síň.“

„To musí být hezká práce,“ odtuší profesor a poprvé zalituje, že ji neprozřetelně pozval ke stolu.

Ten pocit se mu během odpoledne vrátí ještě několikrát, ale jinak jim oběma nezávazná konverzace docela jde.

- - -

Ve světle lampy z ulice, které sem proniká korunou stromu před domem a nedotaženými textilními žaluziemi, ožívá na stěně originál kresby Oty Janečka z cyklu Trávy. Pod ním je pohovka, na níž se právě vášnivě milují ještě stále trochu oblečený profesor a jeho bývalá, téměř nahá studentka. I když z nich lze rozeznat jen nevýrazné siluety, je jasné, že nejde o profesora Pavlíka, a ta slečna je sice velmi hezká, ale není to Markéta. Tak proč tu o nich vlastně celou dobu vypravuju?

- - - - - - - - - - - - - - - -

(Bohumil Polan se narodil přesně před 125 lety.)