Blasfemická celovečerní politická komedie s Tondou Blaníkem svým zapuštěním do reality, nespoutaným humorem a spojením lidovosti a reflexe podstatných témat je studnou dobré nálady a naděje, ze které by se měli napít všichni občané. Je to divoké, místy neučesané - a je to k dobru věci. Jak říká moje žena: "je to film, čo sa neserie." A takových je v české hrané tvorbě fakt málo.



Už dlouho jsem neměl takovou chuť napsat něco o filmu jako po shlédnutí Prezident Blaník, který vstupuje do kin. Jeho režisér Marek Najbrt je původně absolventem dokumentu, ale primárně se věnuje hranému filmu nebo televizní dramatice. Má zkušenosti i s divadlem a právě v projektu Kancelář Blaník i s tvrobou pro internet. S jádrem svého týmu tuto postavu vymyslel a projekt rozpracovali doslova na koleně, v kanceláři produkce Negativ v pražské Ostrovní ulici, dnes již svého typu legendáním prostorem.

Atmosféra v českém hraném filmu po listopadu 89 často připomíná druholigový klub, který v minulosti poměrně dlouhá období hrával první ligu, ale ztratil něco základního, co mu brání se tam přehoupnout zpět. Z instrumentálního hlediska se často mluví o nedostatku dobrých scénářů a problému vytíženosti herců (v době státní kinematografie měl Barrandov kolem 200 zaměstnaných herců, kteří byli primárně k dispozici pro film, dnes je film pro herce vázané v divadlech, seriálech a reklamách až na posledním místě) nebo o nedostatku financí.

V posledních letech byly ale na řadě festivalů oceňovány i nízkorozpočtové filmy, často stojící i na nehercích nebo jejich kombinaci s herci. Některé s vysloveně improvizovaným scénářem, což je z podstaty věci i případ filmu Prezident Blaník.

Považuji za jisté, že hlavní problém vězí v jádru věci: film se musí podstatným způsobem dotýkat reality a jejích témat, bez ohledu na to, jestli se to děje cestou dokumentu nebo fikce, jestli prizmatem dramatu nebo komedie, jestli je film narativní více či méně, jestli se to děje přímočaře nebo s metaforickým či poetickým odstupem. Ta nejlepší díla se navíc nejenom „dotýkají“ reality, ale přímo rozdávají rány. Takové, které otřesou zaujatým mozkem diváků a nutí je myslet. Přes možné počáteční problémy v jejich přijetí nakonec mohou mít úspěch jak u inteligentní kritiky, tak u masového publika.



V československém i českém moderním filmu existuje napříč dekádami „ponorná řeka“ právě takovéto tvorby, která o sobě dává vědět bohužel jen zřídka. Ale když na to dojde, o to víc to stojí za to. Odvaha takových filmů spočívá v každé době v jiném typu subverze.
Vachkovy novovlnné opusy, Němcův O slavnosti a hostech, Chytilové Pytel Blech, Sedmikrásky, Juráčkovy filmy, Schormův Den sedmý, osmá noc, Havettovy nebo některé Jakubiskovy či Švankmajerovy filmy útočily na konformitu imaginace metaforicky, ale přesto intenzivně, protože sama imaginace byla v té době silné politikum.

Představovat si jiné verze uspořádání života a společnosti bylo pro tehdejší režim nebezpečné, protože trval na verzi jediné. Ale metaforické vyjadřování byl občas ochotný tolerovat jako „básnickou licenci“, zvlášť když byl o valutový nákup těchto filmů zájem na Západě.

Přes 70. a 80. léta byla i metaforická poloha subverze obtížná. Tuto jiskru nesla prakticky jen Věra Chytilová, v hodně poetické poloze Miloš Zábranský, Zdeněk Zaoral a pár dalších. S listopadem 89 naopak střihem padly všechny zábrany – a jako by na chvíli zmizela potřeba odvahy. Odvaha skutečně hledat je samozřejmě subtilnější. A právě v první polovině 90. let vzniklo několik silných „divokých“ filmů, které se snažily zasáhnout solar plexus svého času včetně politiky i hledat nový styl.

Emblémem je pro mě ve své době kritikou zavrhovaný Dědictví aneb Kurvahošigutentag Věry Chytilové, Vorlův Kouř, fenomén České sody (a v televizi též Dvaadvacítka), Vachkův Nový Hyperion aneb volnost, rovnost, bratrství i další jeho filmy, Klusákův a Remundův Český sen a v jemné, ale radikální poloze Tycovy Žiletky, Markova Láska shora, Najbrtovy Mistři. Dotýkal se toho ve svých filmech Robert Sedláček, Zuza Piussi v Babičce*, Pavel Göbl v Odborném dohledu nad východem slunce a podle mnoha referencí cítím, že tam směřuje i Všechno bude fajn Robina Kvapila, který jsem ještě neviděl.

Beru to chronologicky, jak mě filmy napadají. A z této linie mimořádně silně vystupuje Prezident Blaník, obdařen potenciálem stát se masovým filmem víc než některé ze jmenovaných.

Blaník jako populární fenomén je pozoruhodný z několika hledisek. Internetové série využil Najbrt i další spolurežiséři jednotlivých epizod k hledání a modelování postavy a stylu satirického glosování reálných jevů, který do sebe zahrnoval skutečné lidi.

Ač celá komediální série měla jasný politický postoj i silný étos městského liberalismu, nikdy nesklouzávala do aktivismu. Zůstávala v rovině politické blasfemie, výsměchu a glosování aktuálních dějů. Jednoduchost, výborný casting a silný, a přitom zásadně jiný vztah k aktuálnímu umožnily vytvořit postupně téměř milionové publikum. Tonda Blaník se stal institucí svého typu.

Právě tato identita a její léty kumulovaná síla umožnily přenést Blaníkovu figuru do vyššího levelu a koncipovat celovečerní komedii nekorektní napravo i nalevo v rámci příběhu, který integruje klíčová témata dneška – exekuce, korupce a vlastenectví – a rozehrát je v nevídaně velkorysé a neměšťácky drzé poloze. Film, který má právem potenciál masové návštěvnosti a který má dar svým divákům nabídnout syntézu jiného vidění naší reality, nepochybně zůstane i do budoucna dokumentem doby navzdory tomu, že jej někteří recenzenti glosují jako sezónní.

Pod hustou vrstvou situačních gagů, aluzí a aktualit se na jedné straně otevírá divoký, zábavný film se skvělou zen-popovou muzikou MIDI LIDI, expresivním střihem a výborným Markem Danielem zapuštěným do kulis reality. A na druhé straně melancholické poselství o depolitizované společnosti, která ztrácí vektor svého smyslu i budoucnosti a kde lze za určitých okolností „prostě zařídit cokoli“.

Jediné drobnosti, které lituji, je víceméně formalistická linie flashbacků, které se objevily i v dřívějších Najbrtových filmech – tehdy jako funkční prvek. Zde spíše znepřehledňují děj a vyznění finále, kde se vyjeví jejich smysl, nijak nepomohou.

Film měl naplánovány dva různé konce, v závislosti na výsledku prezidentské volby. Jedním z mála nesporně pozitivních důsledků vítězství Miloše Zemana je uskutečnění finále souvisejícího právě s touto variantou. Energie, se kterou vás Prezident Blaník vypustí z kina, dává jasnou naději, že to s námi nemusí být tak zlé.

(vyšlo v Deníku Referendum)

* tento názor jsem sdílel ještě než se stala mojí ženou, tak nahlašuji střet zájmů, ale necenzuruji.