Rozpory mezi psaným a nepsaným právem je třeba řešit novou Ústavou.

Nepsané právo sajeme s mateřským mlékem, kdy nás rodiče učí, co je a není správné. Jeho zdrojem jsou zvyky a tradice národa, které jsou ve zjednodušené podobě obsaženy v pohádkách tak, aby je dítě snadno pochopilo.

V dnešní praxi se čím dál tím častěji projevují rozpory mezi psaným a nepsaným právem. Naposledy se tak stalo včera rozhodnutím Nejvyššího soudu, který vyňal tři bývalé poslance ODS obviněné z korupce z pravomoci policistů, žalobců a soudců, protože jsou podle NS chráněni poslaneckou imunitou. Erudovanou kritiku rozhodnutí NS z pera ústavního soudce si laskavý čtenář může přečíst (zde). Podle nepsaného práva zůstává svinstvo svinstvem, ať bylo spácháno kdekoliv a co hůř - svinstvo, spáchané na půdě Sněmovny je dvojnásobné svinstvo.

Otázka zní: „co s tím“? Platí-li, že Ústava vychází z vůle lidu, neměl by lid začít uvažovat o tom, že moc zákonodárnou a volbu soudců bude vykonávat sám?

Pro potřeby tohoto pojednání si připomeňme základní pravidlo: čím je národ hloupější a nevzdělanější, tím je pro něj užitečnější zastupitelská demokracie a naopak, čím je chytřejší a vzdělanější, tím více vyžaduje samosprávní (přímou) demokracii, aby si mohl vládnout sám. Autoři, při koncipování první české ústavy vycházeli z poznání, že Češi nejsou ani dostatečně vzdělaný ani příliš chytrý národ na to, aby si mohl vládnout a stanovovat zákony sám a požadovali proto, aby mu vládla elita, vzešlá ze soutěže politických stran.

Od doby, kdy Vojtěch Cepl koncipoval svoji Ústavu, uplynulo už více než 20 let. Klíčovou otázkou pro změny v Ústavě lze formulovat takto: jsou už dnes Češi dostatečně vzdělaní na to, aby si mohli vládnout a vykonávat funkci zákonodárců sami, bez prostředníků (tj. politických stran, Parlamentu, Senátu)?

Většinovou odpověď na položenou otázku neznám. Pomohou mi ji formulovat laskaví čtenáři?

Pokračování: kvalita Ústavy a dalších zákonů se nejlépe pozná v krizové situaci. Taková nastává i při povodních, které jasně ukázaly, že funkce prezidenta, Parlamentu a Senátu jsou pro přežití státu naprosto nepodstatné. Uděláme s tím něco?