Jste už taky naštvaní? Vzteklí? Zoufalí? Už taky usínáte a probouzíte se s pocitem, že tohle přeci musí skončit? Udiveně se díváte z okna a neumíte pochopit, kam se poděla ta Havlova země? Proč je tady tolik nenávisti a strachu, tolik obav a důvodů k tomu, abychom ty druhé nenáviděli? Díváte se rozespale do monitoru počítače, srkáte ranní kávu a máte pocit, že tenhle svět přeci není váš, že ho nechápete, že hledáte marně rozum? Udiveně pozorujete, jak nevzdělanost a nabubřelost hlouposti zpochybňuje vědu, stejně tak pohrdá vírou a krade naději? Vyděšeně sledujete, jak neznají slovo zodpovědnost a cynicky bagatelizují cenu ztracených lidských životů? Nechápavě přihlížíte tomu, jak nám tady vládne komunistická lůza, dědici minulého režimu, pokrytci, lháři, prospěcháři, co si tu zemi berou jen pro sebe? A spoléhají na to, že uplatí každého a ty naše podivné potřeby, touhy po opravdovosti, pravdě, duchovnu a nadhledu zadupou do země jako vajgl? Máte chuť praštit do stolu, zakřičet si, s někým si o tom všem promluvit…? Nakonec to ale neuděláte, protože jste přeci slušní lidé, rozumní, vychovaní, tolerantní, nejste agresivní, nejste ani hulváti…
Pane prezidente Havle… Vy mě neznáte, ale já Vás viděl. Dokonce několikrát. Poprvé na Sázavě, v Samopších. Byl jsem tam na prázdninách, tvář plnou akné a hlas ve fázi skřehotání, a Vy jste sem přijel. Bohužel ne za mnou. Je teda fakt, že jsem tehdy, po všech stránkách, nebyl Vaše cílovka. Přijel jste navštívit uprchlíky z válkou zmítaného Balkánu, kteří tady, bez protestů starousedlíků i lufťáků, našli útočiště. Když jste (posázavským pacifikem) odjížděl směr Praha, málem se zřítil ten visutý most nad samopešským jezem… Tolik lidí vám šlo zamávat, tolik lidí zajímalo, jak ve skutečnosti vypadáte, zda jste opravdu tak maličký (a jak říkaly dámy) roztomilý… I já jsem byl v davu těch čumilů, mávačů a oslovovačů.