(Neautorizovaná recenze o čtyřech dílech a jednom Dovětku)

„Vytahovat na Milana Kunderu Poslední máj - básnickou skladbu, jejímž hrdinou je Julius Fučík a protihráčem v tragédii jeho věznitel, nacista Böhm – se zlým úmyslem jako připomínku jeho ,komunistické minulosti' by nebylo nic jiného než neomalenost k dějinám jeho myšlenkového vývoje, jeho díla (…) Úmyslem napsat sofistikovanou uměleckou skladbu se dnes ta knížka jeví v oblasti poezie jako jedno z významných pojmenování toho Velkého svodu (…) Dialog Böhma s Fučíkem nad kvetoucí Prahou je parafrází biblického pokušení Krista: Pojal ho ďábel na horu vysokou velmi a ukázal mu všechna království světa i slávu jejich, a řekl jemu: Toto všechno dám Tobě, jestliže padna, budeš se mi klaněti. Tehdy řekl mu Ježíš: Odejdiž, Satane!“ (Sergej Machonin: Příběh se závorkami. [Alternativy], 1995).

„Kromě dialogů, spolusepsaných se mnou, opatřených mým copyrightem, všechny výroky mnou nepodepsané, mně přisuzované, budiž považovány za podvrh“ (Milan Kundera: Slova, pojmy, situace, 2014)

Toto léto byla v médiích více než kdy jindy skloňována dvě jména: Václav Havel a Milan Kundera (prvé díky filmu Slávka Horáka, druhé díky bezmála 900stránkové biografii Jana Nováka Kundera: Český život a doba). Ač se jedná o dva rozdílné přístupy (Horákův bych označil jako „empatický“, Novákův jako „pamfletický“), mají mnoho společného.

Dva portréty, jeden problém
Kromě toho, že oba portrétovaní jsou představeni jako promiskuitní erotomani (daň trhu?), ani v jednom případě autoři nepátrají po příčinách výjimečnosti svých hrdinů. Horákův ahistorický příběh zprvu apolitického „pochlapeného ňoumy“, podpíraného z jedné strany manželkou a z druhé milenkou, ani Novákova karikatura „cynika“ neposkytují sebemenší důvod pochopit, proč právě tyto dvě osobnosti oslovily a dosud oslovují tuzemskou i světovou veřejnost.

Novákova kniha bývá i samotným autorem prezentována jako „ne-autorizovaná biografie“. Má to asi marketingově navodit představu jakési výjimečnosti, senzačnosti. Jakoby biografie musela být „autorizovaná“! To snad platí pro memoáry, zpracovávané kýmsi druhým, ale vždy nutně autorizované portrétovaným. Celý ten reklamní humbuk, na který skočili i mnozí recenzenti, že je Novákova kniha skvělá už tím, jak se „vymkla Kunderově režii“, zapomíná, že jde o samozřejmost. Nesamozřejmostí by naopak byla, alespoň pro mne, představa, že píšu v něčí režii. Že bych své bio- či monografické práce, dejme tomu o Werichovi nebo Burianovi, běžel nechat si schválit na Kampu popř. k Burianovým potomkům.

Novák shromáždil za čtyři roky imponující množství materiálu, nahrál hodiny a hodiny rozhovorů, objevil dvě neznámé (průměrné) Kunderovy rozhlasové hry, kryté jménem Vadlejchová. K nebulvárním pasážím knihy patří i vkusné kontextující kapitoly psané kurzívou (je to jakýsi totalitní bedekr pro cizince, našinec většinu zná – ale informací o totalitní povaze systému v padesátých i sedmdesátých letech není nikdy dost, zvláště, když se tato povaha dnes účelově zamlčuje). Z knihy se dozvíme desítky zaručeně doložených drbů i pikantností. Bohužel však nikoli to hlavní: jak se zde vylíčený literární obchodník, drhnoucí a skřípající dramatik, mdlý a chaotický reportér, autoplagiátor, udavač, kariérista, exhibicionista, masochista, narcis, misogyn, násilník na ženách, nekrofil, latentní homosexuál, monstrum [nevzrušuje ho představa, že se chová jako monstrum?, s. 709] a k tomu navrch zapálený stalinista [měl svou stalinskou minulostí i politickými instinkty mnohem blíže k estébákům než k Havlovi, s 685], trockista a celoživotní lhář s vážnou poruchou ega, jak a proč se takto vylíčené monstrum stalo (na rozdíl od Jana Nováka) světovým spisovatelem? Spisovatelem, který se v exilu zastal vězněného kolegy Václava Havla (1980) a který svými výjimečnými romány a eseji neúnavně přibližoval Západu i celému světu situaci v okupované vlasti? Spisovatelem, jehož politické, komunismu na míle vzdálené, vpravdě evropanské slovo znamenalo pro nás doma, a pro mne trvale, doušek pramenité vody (viz brilantní esej, dnes aktuálnější než jindy, Únos Západu aneb Konec Střední Evropy, 1983)?

Mezi stranami 768 a 769 vidíme v Novákově knize dva snímky Milana Kundery z roku 1969, na nichž jasně rozeznáme člověka, zaskočeného objektivem. Nohy už mají namířeno jinam. Na prvním snímku musí Kundera přerušit své rázování udiveným protipohybem hlavy, pravděpodobně při nezdařeném úniku před kamerou, na druhém se opět nevstřícně, nemile vyrušen, otáčí. Tak by popsal snímky každý nezúčastněný pozorovatel. Ne tak Jan Novák. Ten pod snímky napíše: Budoucí francouzský spisovatel pózuje pro kameru. Chce Kunderu takto vidět, jako pozéra a narcise. A tak ho – navzdory realitě – do té role vecpe. V celé knize. Zatímco pozornému čtenáři Kunderových románů a esejů by tyto snímky dokumentovaly pravý opak: spisovatelovo generální téma, trvalou fóbii k tyranii mediálního obrazu a ochotným funkcionářům jeho aparátů.

Hned v úvodu knihy čteme: Kunderova empirie není nijak široká; jeho jediným zaměstnáním byla výuka literatury na vysokých školách. Proto není divu, že jeho základní přístup k psaní je výklad, že nejraději promlouvá autoritativně, svrchu dolů, z katedry. (s. 11).

Opět: z banálního biografického faktu, že portrétovaný téměř celý život přednášel na vysokých školách, sugeruje autor čtenáři podprahovou představu nesympatické autoritativnosti portrétovaného, jeho záliby v mluvení svrchu dolů, ex katedra (čímž souzní s estébáckou zkratkou ELITÁŘ). Tím ovšem na sebe také prozrazuje, že o neakademické povaze těchto přednášek ve sledovaném období, atmosféře tehdejší FAMU i Kundery samotného, navzdory stovkám stran tlustospisu, neví vůbec nic.