Mám psa. Je velmi poslušný. Ale když přijde na hřiště, kde na něj všechny děti pokřikují, jedny chtějí, aby šel sem, a druhé, aby šel tam, z poslušného psa se stává pes neposlušný. Je to logické. Je to ostatně podobné jako s důchodovou reformou. I ta se dá snadno zkazit – snadno jako pes. Všichni víme, že je potřeba, a že musí proběhnout. Problém je, že se nemůžeme shodnout na tom, jak má proběhnout. Jedni chtějí to, druzí ono.

Výsledkem potom je, že současná vláda parní silou 118 hlasů prosadila reformu, u které nepanuje celospolečenská shoda. A už nyní je jasné, že příští vláda reformu buď úplně zruší, nebo zásadně změní. Budeme tak procházet obdobím permanentní reformy, kdy jedna vláda bude reformovat reformy vlády předešlé. Místo abychom se učili z chyb druhých, postupujeme metodou pokus – omyl. Všichni se proto musí připravit, že co platí dnes, nebude platit za dva roky, a co bude platit za dva roky, nebude platit za roky čtyři.

Jsem opravdu velmi šťastný, že nakonec neprošel děsivý záměr lobbistů nahnat nás všechny do spárů penzijních fondů povinně. Nyní si může každý sám dobrovolně rozhodnout, zda chce vstoupit do kasina finančních trhů a zda je ochoten přistoupit na hru, že se vše může změnit za chodu. Třeba jako v Maďarsku, kde byly fondy prakticky znárodněny. To, že máme cennou svobodu volby, ale zhoršuje možnost nastavit si očekávání od systému. Vláda vlastně nemůže odhadnout, co nastane s veřejnými financemi, protože netuší, kolik lidí vyvede peníze z prvního do druhého pilíře. Druhý pilíř je neřízená střela. Nikdo neví, co od něj čekat.

Jenomže to je vlastně pro české reformy normální. Vzpomeňme si, jak nám vláda tvrdila, že je třeba kvůli reformě změnit DPH. Kdyby bylo ale nutné kvůli reformě skutečně měnit DPH, vláda by taky věděla, jak velká změna to musí být. Ona to ovšem nevěděla. Hrála se sazbami ping pong. Jednou tvrdila, že musí být taková a podruhé onaká. A přitom mám podezření, ne, já se vlastně bojím, že nakonec jsme byli mystifikování úplně všichni: Vládní rozpočet na rok 2012 počítá s tím, že ekonomika poroste o 2,5 %. Ale v realitě vzhledem k vývoji ve světě budeme rádi, když neupadneme do recese. Tudíž bude vládě opět chybět pár desítek miliard. A kde je vezme? No nejsnazší to je u DPH. A proto sazby DPH zase zvýší. Hrozí tedy, že DPH se v roce 2012 bude zvyšovat hned dvakrát. Ještě věříte pohádkám, že půjdou peníze na transformační náklady?

Aby toho nebylo málo, obávám se, že nakonec bude důchodová reforma zajímavá jen pro bohatší menšinu. O to větší bude tlak, aby byla tlakem většiny brzo reformována. Teoreticky bych se mohl přidat k analytikům, kteří reformu hájí, protože bych si také myslel, že na ní osobně vydělám. Jenže já nechci žít v Latinské Americe. Já nechci žít v zemi, kde se budou nůžky mezi vrstvami obyvatelstva rozevírat. Viděli jsme, co se nedávno dělo v Londýně. Nerad bych se dočkal něčeho podobného v Praze.

Abych tomu nasadil korunu, bojím se, že reforma přichází v tu nejnevhodnější dobu. Světu hrozí recese. Akciové trhy prudce padají. Indexy jsou v mnoha případech tam, kde byly na začátku poslední recese. Tato recese však může být specifická, protože s sebou dost možná přinese i - trochu nepřesně řečeno - bankrot jihu Evropy a možná i rozpad celé eurozóny. Umíte si představit ten šok, když krátce po začátku reformy některé (třeba i zahraniční) fondy prohlásí, že investovaly do dluhopisů země, která polovinu svých dluhů škrtla? Problémem je, že dluhopis už dávno není tím, čím býval. Finanční trhy už nemají záchytné bezpečné pilíře.

Sečteno a podrženo, důchodová reforma ano, ale příště lépe. Očekávám, že v příštím pokusu o reformu se bude mluvit o více pilířích. Jen nechtějte, abych s Vámi povinně investoval do státních dluhopisů. Tedy vlastně abych povinně investoval do čehokoliv.

Napsáno 7. 10. pro časopis Reflex