Všichni víme, že některé fráze, včetně té, že je nutné budovat společnost založenou na vzdělání či přímo vzdělanostní ekonomiku, se častým opakováním dosti vyprazdňují. To však neznamená, že v zásadě nejsou pravdivé. Když to zjednoduším, tak v postupující globalizaci buď budeme schopni vytvářet výrobky s přidanou hodnotou, nebo budeme jen jednou z montoven světa. O tom, v jakém prostředí se usídlíme, bude rozhodovat kvalita pracovní síly a také kvalita státní správy. V obojím případě slovo kvalita znamená schopnost celoživotního vzdělávání.

Podle občasných mediálních vyjádření jednotlivých členů koalice či opozičních politiků se zdá, že jednou z klíčových otázek, která doprovází diskusi o zákonu o státní službě, je stále otázka úřednické zkoušky a celkově vzdělávání ve státní správě (kromě diskuse o superúředníkovi a generálním ředitelství, ale o tom snad příště).

Jaká jsou pro a proti? Pokud pominu názor jednoho poslance na semináři v ústavněprávním výboru Sněmovny, že jeho manželka je úřednice a pokud by prošla úřednická zkouška, tak on nesmí domů, nejčastější argument je, že by uchazeč o místo měl již pří výběrovém řízení prokázat patřičné znalosti. Kde je ale získá? Zaplatí si další vzdělání u externích subjektů, kteří tak budou formovat státního úředníka? Něčeho obdobného jsem již byla svědkem, vzdělávání úředníků státní služby bylo a je nejen dobrým „kšeftem“, ale především nástrojem vytváření klientelistických (či přímo korupčních) vazeb. Bylo by zajímavé sledovat, zda by se názor na úřednickou zkoušku nezměnil, pokud by stát dal najevo, že tuto službu bude „outsourcovat“. To by bylo lobbistů za vzdělávání státní správy!

Dalším argumentem bývá cena. Nedomnívám se, že by to mělo být nějak dramatické, protože úřednická zkouška by měla zahrnovat pouze základní znalosti jako například etický kodex, základní práva a povinnosti úředníka, principy fungování státní správy a jednání s občany (principy dobrého vládnutí), protikorupční mechanismy ve státní správě, apod. Dobře připravený e-learningový materiál a zkušební testy, jež by umožnily testování na základě řešení konkrétních modelových situací, není nic nového ani obtížného, dokonce ani převratně drahého (pokud se to ovšem opět někomu „nezadá“ za velké peníze).

Úřednická zkouška, po jejímž absolvování se následně uzavírá služební poměr, tak vytváří základní profesionální standard úředníka. Nepodceňujme ani symboliku a vytváření vztahu ke státu, profesionalizaci výkonu služby, posílení právního vědomí. Možná by také zeslábly i jisté „velkopanské“ manýry, které se leckdy vyskytují v jednání politiků vůči úředníkům, či šikana, která také není neznámou ve státní správě. Na tuto zkoušku by pak mělo navazovat další vzdělávání podle potřeb resortu, jednotlivých odborů. Jádrem by mělo být vzdělávání organizované samotným resortem podle aktuálních potřeb a poskytované zevnitř (nadřízený proškolí své podřízené pracovníky) – pro specifické otázky pak vyžádané vzdělávání expertů z veřejných či státních vysokých škol. Vzdělávání musí posilovat skutečné znalosti a nikoli tolik oblíbené „manažerské“ dovednosti. Pokud někdo chce získat lepší kvalifikaci jako „manažer“, nechť si takovéto vzdělání skutečně sám dodělá.

A na závěr ještě stručná poznámka k postojům některých politiků, kteří „hájí“ právo úředníků se nevzdělávat. Vzdělávání, osobní růst, uspokojení z toho, že svou práci dělá profesionálně, patří k základním potřebám člověka; pokud někomu tato potřeba chybí, neměl by být vyhledávaným pracovníkem ani ve státní ale ani v soukromé sféře. Nebo opravdu chceme, aby platil princip, který mi kdysi vysvětlovala vysoce postavená pracovnice státní správy: nejlepší kariéru má před sebou někdo, kde je hloupý a líný. Hloupý, protože udělá, co mu kdo přikáže a neuvědomuje si žádná rizika, a líný, protože si nikdy neklade otázky a nezajímá se o to, co se kolem děje. Chceme to?