Další měsíční ohlédnutí z hlediska protikorupčních aktivit vlády i dalších politických i nepolitických aktérů.

Co se stalo v únoru? I když se toho stalo poměrně dost, ve veřejném diskurzu stále vládne kalašnikov a jemu podobné bonmoty, tj. pokračuje soutěž o to, komu se podaří bláznivější výkřik, který strhne co nejvíce mediální pozornosti. Tato „twitterizace“ politiky odsouvá rozhodování o skutečně důležitých věcech mimo veřejný diskurz a demokraticky volené instituce. I v důsledku tohoto efektu proběhla bez valného zájmu veřejnosti zpráva států skupiny GRECO Rady Evropy hodnotící stav financování politických stran jako globálně neuspokojivý. Z dříve vydaných devíti doporučení ohledně financování politických stran nebylo u nás od roku 2011 zcela splněno ani jedno; naplnění zůstává tedy jen částečné s řadou věcných výhrad a v mnoha ohledech i ono částečné naplnění závisí na úspěšném přijetí novel některých zákonů. Kolik z těchto novel a v jaké podobě přežije legislativní proces, v tuto chvíli ještě nevíme. Přitom víc než uprchlíci nás v tuto chvíli ohrožuje právě nedůvěra v politické strany a v politiku vůbec, což také úzce souvisí s korupčními kauzami, jež se příliš nedaří vyšetřit a někdy ani vysvětlit. Neslavný konec kauzy Michala Haly, bývalého vysokého manažera Ředitelství silnic a dálnic, ve které neúspěch při prokazování korupce měla zalátovat obžaloba z držení dětské pornografie, poukazuje na závažný problém, jenž je patrný i na vyšetřování některých dalších významných kauz (Jana Nagyová či Ivo Rittig): současné nastavení pravidel velmi ztěžuje a někdy dokonce zcela znemožňuje získání důkazů o korupčním jednání. Odsuzujících rozsudků za korupci je v důsledku toho jako šafránu, což napomáhá šíření společensky škodlivého přesvědčení, že korupce se vyplácí. Tam, kde se prokázat korupci podaří, jako například v případu Kušnierz (zneužívání dotací na severozápadě Čech), se prokáže jen individuální selhání, aniž by se přeťaly existující, systémově mnohem nebezpečnější, korupčně-klientelistické sítě. Tyto sítě, jak poslední vývoj tohoto případu ukazuje, by bylo možné odhalit a podepřít důkazy pouze díky účinným pravidlům o oznamování korupce (whistleblowingu), který ovšem stále bolestně chybí.

Co nás čeká v březnu? Finanční trhy někdy fungují na principu tzv. sebenaplňujícího se proroctví, tedy to, co je vyřčeno, se později i naplní. Zkusme proto, zda to bude fungovat i v předpovědi protikorupčních opatření. Především očekáváme, že novely týkající se financování politických stran projdou druhým čtením se změnami, které posílí jejich protikorupční účinek. Při projednávání zákona o střetu zájmů a zákona o zadávání veřejných zakázek, jež se ve veřejném diskurzu scvrklo na otázku, zda ministr může vlastnit firmu, jež dostává veřejné zakázky, se nakonec podaří udržet část o povinném rozkrývání vlastníků firem. A také doufáme, že vynětí Budvaru ze zákona o veřejném registru smluv skončí jen tímto výslovným vynětím tohoto státního pivovaru. Z dlouhodobého hlediska očekáváme, že hodnocení efektivity zákonů, jako například srovnání práv a povinností státních zaměstnanců a úředníků územních samosprávných celků, jež je předvídáno v Akčním plánu boje proti korupci na rok 2016, povede ke zlepšení zákona o státní službě, a nikoli k jeho plíživé demontáži. Rovněž věříme, že hodnocení účinnosti zákonů se stane podkladem pro tzv. evidence-based policy, díky které se pravidla nejen v oblasti korupce začnou přijímat na základě odborných analýz, a nikoli okamžitých nálad a dojmů jednotlivých politiků. A třeba se nakonec dostane i na ono mytické „dodržovadlo“, které by kontrolovalo, jak politici dodržují svoje sliby; kdysi to navrhoval Jan Werich. Nechme ale pohádky pohádkami, asi i nadále budeme muset spoléhat na Protikorupční barometr, abychom mohli sledovat, jak a kam postupuje navrhování a schvalování protikorupčních zákonů.

Psáno pro Protikorupční barometr