Spoluautor: Václav Žák
V tomto textu nejde o rozbor prezidentových politických názorů. Jde o analýzu způsobu vládnutí, mechanismů rozhodování a dopadů jeho kroků na (ne)konsolidaci demokracie, na mocenské uspořádání České republiky a tím i na podobu současného režimu. V pěti dnech nabízíme pět stručných zastavení.

Zamyšlení nad tříletým obdobím prezidentování Miloše Zemana není možné bez určitého kontextu předchozího vývoje politického systému a právní (ne)kultury u nás, ani bez alespoň částečné reflexe toho, co se děje v dalších postkomunistických zemí.

Kořeny současného stavu je nutné hledat již na počátku transformace, kdy převládající ideologií západních demokracií se stal neoliberalismus a s ním spojená snaha redefinovat vztahy mezi státní, veřejnou a privátní sférou. Zatímco v tradičních demokraciích probíhala politizace státní správy pomalu a byla limitována nastavenými kontrolními mechanismy a fungujícím právním státem, v postkomunistických zemích to mělo závažné a tragické důsledky. Nezávislá státní správa a právní stát zde neexistovaly a nebyl ani větší zájem je budovat a zavádět vnitřní kontrolní mechanismy vládnutí. Princip skládání účtů, v západních demokraciích zažitý, byl v postkomunistických zemích neznámý a veřejnost ho nevyžadovala. Politické strany se budovaly jako mocenská opora určité vládnoucí kliky, což posilovalo mobilizační apel volebních kampaní, v nichž primitivní podoba politického marketingu zcela ovládla pole. Preferoval se výsledek před dodržováním postupů a procedur a strategické plány či dlouhodobější vize se prostě nenosily.

V zemích postsovětského prostoru vývoj tak musel sklouznout k režimům s otevřeně autoritářskými prvky, v nichž jsou sice formální možnosti politického soupeření (např. volby) zachovány, ale politický proces se daří držet pod mocenskou kontrolou. Vnitřní konflikty odrážejí zápas mezi oligarchickými skupinami vzešlými z divoké privatizace devadesátých let s nacionalistickou či liberální rétorikou, skutečně demokratická opozice je slabá a nezakotvená ve veřejném prostoru.

Země, které vstupovaly do EU, musely kontrolní a vyvažující mechanismy nastavovat, byť často jen formálně (u nás „povinný“ služební zákon víc než deset let nenabyl účinnosti). Po vstupu do EU ale začaly v „nových“ členských zemích procesy, které tyto principy opět opouštějí. Je příznačné, že o tom, co se děje v Bulharsku a Rumunsku se u nás neví takřka nic, o proměnách maďarské ústavy se občas nějaké zmínky objevily, trochu pozornosti nyní upoutalo Polsko.

Když to shrneme: Slabé nastavení kontrolních mechanismů a vyvažování mocí vede k mobilizačnímu stylu politiky, jež znemožňuje kompromisy, tím se zablokuje vládnutí a posiluje se snaha politiků získat moc „operativně“ rozhodovat, tj. nedodržovat postupy a procedury. Aby to fungovalo, je třeba eliminovat i nejzákladnější kontrolní mechanismy, a to zejména ústavní soud (buď jsou jeho nálezy ignorovány, nebo je snaha dostat jeho činnost pod politickou kontrolu, nebo jeho činnost zablokovat), omezit prostor pro ombudsmana či jej přímo zrušit, udržet či znovu získat kontrolu nad státní správou, kontrolovat média apod.

Občanské principy pak nahrazují principy etnické či náboženské (nebo obojí), v řadě zemí se posiluje vliv církve (jedné s privilegovaným majetkem a postavením), snad nejvýznamnější propojení „trůnu a oltáře“ můžeme vidět v současném Rusku. Ochota přijmout autoritářské principy jistě souvisí s dědictvím komunismu, ideově ale lze návrat vnímat spíše k autoritarismům třicátých let – nacionalistickým a klerikálním – Piłłsudského Polska, Horthyho Maďarska a druhorepublikové atmosféry v Československu. Je nutné si uvědomit, že snaha nahradit nezvládnutou politickou soutěž spoléháním na autoritu a tradici zde již byly a nepřinesly nic dobrého.

Širší verze byla publikována v časopise Listy 1/2016
Pokračování zítra