Spoluautor: Václav Žák
Vymezení vztahu prezidenta a vlády bylo u nás po roce 1989 nejrůzněji interpretováno. Je až humorné, jak se jednotliví politici vyjadřovali podle momentálního postavení.


Klausova a Zemanova interpretace prezidentských pravomocí v době prezidentování Václava Havla se radikálně změnila, když se V. Klaus či M. Zeman stali prezidenty. „Majstrštykem“ období nepřímo volených prezidentů byla pak Klausova amnestie, jež byla vyhlášena, aniž by byla odsouhlasena či dokonce projednána vládou (amnestii musí podepsat premiér a vláda jako kolektivní orgán za ni nese odpovědnost). To byl precedent, kteří tehdejší vládní činitelé (z TOP 09, ODS), nyní kritizující postupy Miloše Zemana, veřejně obhajovali.

V takovéto situaci nastupoval do funkce prezident, který svou legitimitu zvýšil přímou volbou. Přímá volba byla nechtěným dítětem politiků, přitom voliči ji brali jako východisko z nouze, protože nedůstojný průběh posledních voleb (od urážek Václava Havla republikány v roce 1998, přes vyřizování účtů uvnitř ČSSD a pověstech o igelitových taškách v roce 2003, až po faktické „zhnusení“ průběhem volby v roce 2008, kde již nechybělo vydírání a likvidační výhrůžky). Přestože odborníci před přímou volbou varovali a upozorňovali, že bez celkové úpravy ústavy se ústavní systém přímou volbou ještě více rozkolísá, došlo k tomu.

O politické hře na Černého Petra, který nakonec vyprodukoval přímo voleného neodpovědného prezidenta, jehož takřka nelze odvolat, ať by dělal, co by dělal, jsme již hovořili několikrát (naposledy Listy 6/2015) Zde se podívejme na konkrétní kroky přímo zvoleného prezidenta, které cílily na změnu systému a jeho posunutí směrem k poloprezidencialismu, přičemž prezidentské pravomocí byly interpretovány spíše v ruském než francouzském stylu vládnutí.

Pokusem číslo 1 byla Rusnokova vlády. Její jmenování a umělé udržování u moci mělo v systému omezit postavení parlamentu, jemuž je však vláda v parlamentním systému odpovědná a z jehož voleb se odvozuje její legitimita. Prezident při jejím sestavování parlamentní politické strany fakticky ignoroval, navíc její vládnutí v demisi poté, co jí parlament nevyslovil důvěru, a dokonce i mnoho týdnů po volbách, bylo v rozporu se všemi principy demokratického (nejen parlamentního) vládnutí.

Prezident zjevně volil mocenskou strategii, jež mu měla umožnit získat klíčový vliv v parlamentu. Někteří členové Rusnokovy vlády se stali klíčovými aktéry kampaně Zemanovců, nakonec se ale „Zemanovci“ do parlamentu nedostali. Nevyšla ani další část strategického plánu zaměřená na otevřenou spolupráci s Haškovým křídlem sociální demokracie. I přes sebevědomé vtipkování v otázkách Václava Moravce „že všechno je jinak“, se vnitrostranický puč nezdařil a prezident neuspěl s pokusem vytvořit si v parlamentu významnější vlastní mocenskou pozici. I přes neúnosné protahování a fakticky neústavní podmínky, jež se jmenováním vlády spojoval, mu nakonec nezbylo nic jiného, než Sobotku premiérem jmenovat.

Celkově lze tedy říci, že první, výrazně konfrontační pokus o proměnu mocenského nastavení se prezidentovi nezdařil. Nesporně hledá jiné, méně zřetelné cesty k posilování politického vlivu, přičemž princip „neodpovědného prezidenta“, který ignoruje „ zákony“, dává i nadále pro různé aktivity velký prostor.


(Připomeňme, že v tomto textu nejde o rozbor prezidentových politických názorů. Jde o analýzu způsobu vládnutí, mechanismů rozhodování a dopadů jeho kroků na (ne)konsolidaci demokracie, na mocenské uspořádání České republiky a tím i na podobu současného režimu. V pěti dnech nabízíme pět stručných zastavení.)

Širší verze byla publikována v časopise Listy 1/2016
Pokračování zítra
První část publikována 5.3.2016