Norsko, země fjordů, sobů, ledovců... a Anderse Breivika. Ještě před tři čtvrtě rokem by většina Norů považovala možnost, že z jejich spořádané země přijde zpráva o řádění šíleného střelce, za fantasmagorii. Takové věci se stávaly jen v Americe, Německu, maximálně ve Finsku - v Norsku nikdy. Anders Behring Breivik roztříštil na kusy idylický obraz malebné země, jež uděluje Nobelovu cenu míru a s otevřenou náručí vítá přistěhovalce. A rozdělil norskou společnost.

Premiér Jens Stoltenberg prohlásil, že norskou odpovědí na Breivikovo řádění musí být "víc otevřenosti, víc demokracie, ale nikoli naivita". Bezprostředně po útocích, které připravily o život 77 lidí a dalších 151 při nich utrpělo zranění, se skutečně zdálo, že se národ semkne. Počty členů mládežnických organizací hlavních stran prudce narostly - což působilo jako facka Breivikovi, který na ostrově Utoya povraždil přes šest desítek mladých sociálních demokratů. V prvních dnech po útocích vyjadřovali Norové bezvýhradnou podporu pozůstalým po obětech a důvěru svému politickému i soudnímu systému.

Rostoucí nespokojenost

Postupně však projevy solidarity nahradila nespokojenost - s počítáním policie, politiků i soudu. Ukázalo se, že policisté, ti tajní i v uniformách, mohli pro záchranu životů mladých lidí udělat mnohem víc. Také soud s dvojím posuzováním Breivikovy (ne)příčetnosti se příliš nevyznamenal a vyvolal dojem, že podléhá politické a společenské objednávce - tedy že rezignuje právě na ty demokratické principy spravedlnosti a práva na řádný proces, které sám útočník tolik nenávidí.

Ale ze všeho nejvíc začalo Norům vadit, jakým způsobem se vedla, či spíš nevedla debata o příčinách útoků a motivech samotného Breivika. Teď, když začal soud, se čím dál víc prosazuje názor, že dlouhodobě vládnoucí sociální demokraté jsou spoluzodpovědní za to, co se stalo.

Protože pomáhali vytvářet rozdělenou společnost, která marginalizuje jednotlivce, absolutně nezvládli přistěhovaleckou politiku a ignorovali veškerá varování. A k tomu je třeba přičíst mlžení, tajnůstkářství, bagatelizaci chyb, mizerné nakládání s informacemi a snahy udusit svobodnou diskusi o příčinách útoků. To vyvolalo dojem, že Norsku vládnou zcela nekompetentní lidé, odtržení od reality. V této atmosféře by se v předčasných volbách vládnoucí koalice poroučela a Norsku by vládly konzervativní strany včetně ultrapravice.

Přistěhovalecká sebevražda

Breivik se totiž extrémním, zcela nepřijatelným a brutálním způsobem dotkl tématu, které znepokojuje mnoho Norů. Jeden průzkum za druhým potvrzuje, že Norové vnímají současnou přistěhovaleckou politiku za sebevražednou, lámanou přes koleno a založenou na klamání veřejnosti. V pětimilionovém Norsku žije podle údajů ze začátku loňského roku půl milionu přistěhovalců a na sto tisíc potomků přistěhovalců. Podle projekce Norského statistického úřadu bude v roce 2040 v hlavním městě Oslu žít 56 procent cizinců.

Norové přestávají svou zemi poznávat. V mnoha městských částech bydlí téměř výlučně přistěhovalci. Z velké části se odmítají integrovat, protože se necítí být Nory, ale zároveň naráží na neochotu běžných Norů je integrovat. A nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo brzy zlepšit. Vytváří se tak paralelní komunity, kde platí jiné normy a pravidla než ve zbytku společnosti a kde funguje justice tak, že si lidé berou spravedlnost do vlastních rukou. Dalším problémem je vysoká míra zločinnosti mezi přistěhovalci a zneužívání dávek. Podle listu Bergens Tidende tvoří cizinci plnou třetinu vězňů v norských věznicích, což je nejvíc ve Skandinávii.

To všechno je živnou půdou pro sílící protipřistěhovalecké nálady. Tyto názory ale mainstreamová politika zcela ignoruje a jejich nositele paušálně označuje za neinformované, bojácné rasisty a sobce. Takových "rasistů" ovšem zjevně přibývá. Podle průzkumu deníku Vårt Land z letošního ledna přes polovina Norů souhlasí s tím, že přistěhovalectví je hrozbou pro svébytnost Norska.

Hyperkorektní politika

To nás přivádí zpět k Breivikovi. Nespokojenost s tím, kam se ubírá jeho země a kolik absorbuje přistěhovalců, byla údajně jedním z motivů jeho šíleného činu. Hlásá to aspoň ve svém manifestu. Breivik se podle očekávání pokusí soudu využít k propagaci svých názorů a soud (i politici) mu chce dát minimum prostoru. Proto se nesmějí natáčet jeho výpovědi, proto čím dál častěji funguje autocenzura a sílí tlak na konformitu názorů. Politická hyperkorektnost, která dusí svobodnou diskusi a tlačí odlišné názory na okraj, je přitom pro demokratickou společnost podobně nebezpečná jako brutální fyzické násilí.

Politické strany nedokážou reagovat na vývoj ve společnosti. Nemají pro novodobé problémy, jako je přistěhovalectví, pochopení. Ilustruje to například debata o znásilněních, kterých bylo v Oslu v roce 2011 dvojnásobek v porovnání s předchozím rokem. Devadesát procent pachatelů bylo jiného než norského etnického původu. Reakce vlády: posílit nabídky kurzů sebeobrany. Mnoho Norů, včetně pozůstalých po obětech, to považuje za zbabělé obcházení skutečných příčin problému.

Slábnoucí důvěra

Soud s Breivikem je nejdůležitějším justičním procesem v Norsku od soudu s kolaboranty z druhé světové války. Systém ho však zatím nezvládá zrovna ideálně. Dosavadní počínání oslabilo důvěru veřejnosti jak v policii, tak v politiky. Breivika považují Norové vesměs za extrémní produkt krajní pravice a málokdo pochybuje, že je příčetný až dost. O jeho manifest je zanedbatelný zájem.

Lidé ale už nevěří, že by Norsko mohlo zabránit tomu, aby se objevil další Breivik. Zájem Norů o sledování procesu je ohromný. Čeká se spravedlivý a řádný proces, ale mnozí si nedělají iluze o výši trestu. Obávají se, že brutální vrah by mohl být za několik let - jestli bude znovu posouzen jeho psychický stav a už nebude považován za nebezpečného - propuštěn na svobodu.