Jednou ze stálic zpravodajství a veřejných diskusí v Norsku jsou stále neuvěřitelnější ceny potravin. Z nich i z nalezení norských výrobků dva až třikrát levněji v sousedním Švédsku řadě nejen šetřílků překypuje žluč.

Většina toho, co platí spotřebitelé, tedy výdělku, zmizí dříve, než si to najde cestu k výrobcům. A kvůli zdražujícím se energiím, pohonným hmotám, hnojivům a zvyšující se míře zadlužení se ještě méně než dříve vyplatí po vší té mravenčí práci dělat zemědělce. I nadále si čtyři rodiny, říká se jim „potravinářské barony“ takřka monopolizují trh s potravinami. Zároveň brání ochrana proti dovozům zakládání konkurujících zahraničních řetězců. K tomu se konkurenčními doložkami snaží bránit, aby konkurence v sousedství zakládala konkurující činnost. Současně si tytéž řetězce, jež si stěžují ze ztráty norských pracovních míst kvůli tomu, že ti Norové, jež mají tu možnost, rádi nakupují u Švédů, příp. Finů, za účelem zbavování se zaměstnanců nechávají instalovat ve svých obchodech samoobslužné pokladny.

Zemědělec-mlékař dostává za litr mléka necelých pět norských korun, zato cena pro spotřebitele činí okolo dvaceti. Přesto je mezi řadou lidí folklórem to “natřít” zemědělcům, jež jsou mnohým podle všeho neprávem trnem v oku. Rybář loni dostával za tresku 24 korun, ovšem spotřebitel v Oslu musel za kilo čerstvého filetu platit okolo 300 korun. Je to názorná ukázka toho, jak se bezohledně přiživují mezičlánky, mezi nimiž je také stát. Dalo by se pokračovat. Ještě směšnější je, dejme tomu, pro chovatele ovcí cena skopového.

V zemi, kde jsou lidé natolik vykořenění ze způsoba života svých předků, že jsou pohoršeni nějakou porážkou v televizní reality show Farmen (“Farma) a vyprošují se, aby se na jejich obrazovkách objevovalo něco takového, raději, než aby v zemědelcích viděli ty nejméně chamtivé v celém prodejním řetězci až k prodeji zboží přes pult, platí za půldruhý litr předražené značkové limonády.

Ovšem nejde jen o domácí, nýbrž i o dovážené výrobky. Podle některých kritiků by měly být řetězce nuceny k tomu, aby uváděly dovozní ceny zboží. Třeba činí za jablka někdy dvě tři norské koruny, ovšem v obchodech mohou být k mání i za vice než padesát korun. K tomu nutno dodat, že ceny surovin, ovšem i jednorázových umělohmotných balení, jichž se během pandemií začínalo spotřebovávat vice, za posledních měsíců nebývale silně stoupá. Třeba Jaan Ivar Semlitsch, šéf koncernu Orkla, jenž má svými značkami velký podíl na norském trhu s potravinami, to prostřednictvím několika norských masmédií odůvodňuje jednak větší poptávkou mj. v Spojených státech a Číně, jednak složitějšími dodávkami kvůli zdražujícím opatřením proti Covid-19 od výroben po přepravu. K tomu byli zemědělci nucení po desítkách let užívat vice norské pracovní síly, což prý navýšilo ceny mas a sýrů.

Reálná konkurence tu schází. Toho je důkazem udělením pokuty v rekordní výši, dohromady 21 miliard norských korun, norským úřadem pro hospodářskou soutěž (Konkurransetilsynet) majitelům třech tuzemských potravinářských řetězců Norgesgruppen (stojí za obchody Kiwi, Meny, Spar a Joker), Rema 1000 a Coop (stojí za obchody Extra, Obs!, Mega a Matkroken). Odborníci na trh s potravinami varovali prostřednictvím masmédií, že pokuty mohou „sežrat“ většinu vlastního kapitálu v oněch společnostech. Další se vyjádřili v tom smyslu, že taková částka bude „postoupena“ dále na konečné spotřebitele, kteří si ji odnesou v podobě vyšších cen.

Norové obecně nemají k oním majitelům mnoho sympatií. Definitivně patří k nejbohatším Norům (na žebříčku zaujímají dva z nich 2. a 3. místo), což jim samo o sobě rozhodně nemá ve zlém každý, uznávají, že se jim vyplatila jejich šikovnost, nicméně jim vadí podmínky, za nichž se vypravovali tam, kde jsou.

Branže se svorně postavila pokutám argumentem o systému „lovců cen“. Domnívá-li se úřad, že tito „lovci“, jež pročesávali ceníky na regálech konkurentů, přispívali k oslabování soutěže, proč to trpěli celých deset let, aniž zasáhli? Buď se dosud díval jinam, nebo šlo o spící orgán, jelikož dlouho údajný monopol nejspíše toleroval? Vždyť právě toto „lovení cen“ vyústilo v „cenovou válku“, hájí se zástupci řetězců, a snaží sebe představit jako branže, kde jeden dravec hlídá a má pod kontrolou dalšího dravce.

Je snadno se představit, že v rámci vzájemného vyzvídání cen je po dohodě klidně stejně proveditelné udržovat ceny nahoře, jako je tlačit je dolů (typicky krátkodobě před Vánocemi u v následujícího období hojně spotřebovaného zboží). Anebo se totéž může dít spekulativněji u nepodstatného zboží bez zvláštního významu, ovšem s psychologickým účinkem odvádění pozornosti, zatímco se ceny drží vysoko u dalšího, dražšího zboží, jehož lidé potřebují více?

Úřad prohlásil, že postih neuštědřil kvůli „lovcům cen“, normě, podle níž řetězce týdně zpřístupňovaly sobě navzájem své obchody, kde si pro porovnání naskenovali ceny, nýbrž jiným konkrétním nálezům. Např. norský web www.nettavisen.no míní, že k reakci mohlo dojít na základě zjištěných skutečností o spolupráci na nepřiměřených slevách od klíčových, vybraných dodavatelů za účelem držení konkurentů stranou.

Místo, aby se řetězce soustřeďovaly na tom, jak levně mohou zboží samy prodávat, chrání ceny sobě navzájem. Nehledě na kvalitě a výběru, kde se Norové shodnou, že je ve srovnání s cizinou značný potenciál pro zlepšení, doporučují pokaždé požádat o stvrzenku, jelikož nelze věřit, že ceny na regálech a plakátech jsou tytéž jako na pokladně. Podle šetření masmédií se totiž mohou lišit, a tak se nedobrovolně můžete dočkat účasti v tipovací soutěži.

Jak říkal George Orwell: spatřit to, co jeden má před nosem, si vyžádá neustálý boj. A zatímco vás mohou klamat každý den cenami, zatímco utrácejí za reklamu co nejhlasitěji vytrubující do světa, že oni jsou ti nejlevnější, tak se čeká na to, zda řetězce budou muset hodit flintu do žita a zda nezbyde nic než jen to, než aby museli zaplatit zmiňované astronomické pokuty za nelegální spolupráci na cenách.