Zaměstnání současného generálního tajemníka NATO jako nového šéfa norské centrální banky a proces, jenž vedl k tomuto rozhodnutí, je shazován a protřepáván norskými i zahraničními masmédii. Případ prý ukazuje, že stranická příslušnost je v Norsku stejně důležitá jako v zemích, s nimiž jsou Norové neradi srovnáváni.

Šlo o čistě stranické vyjmenování, kde hrála úlohu pouze stranická legitimace? Pro tento post nevhodnou osobou dělá ze Stoltenberga jeho nepřiměřené politizování. Někteří míní, že s ohledem na nezávislost, nestrannost a neutralitu vůči politickému vedení se v celém Norsku sotva najde někoho méně vhodného na onu pozici, než je zrovna Stoltenberg. Stoltenberg i po vícero výzvách odmítá ze Strany s velkým S vystoupit. Neumí být na Straně nezávislý a bude jí navždy loajální.

Již večer po volbách zajásal vítězstvím opojený premiér Jonas Gahr Støre ve svém děkovném projevu «nezměním pouze Norsko, nýbrž celý svět». Tehdy byl přesvědčen o tom, že jeho blízký přítel Stoltenberg získá pozice v centrální bance, čímž se naplní sen mnohých politicky korektních, poslušných a morálně «správnějších» o užívání fondu politicky jakožto fondu "ve službách klimatu" na úkor nastřádaných prostředků, jež měly přijít na důchody.

Mnozí míní, že bylo oznámení o volné pozici šéfa centrální banky šité na míru Stoltenbergovi jakožto nejústřednější postavě sociální demokracie v novodobých dějinách Norska. Ministerstvo financí kupodivu zavolalo do sídla NATO, aby jej podnítilo, aby se o místo ucházel generální tajemník organizace. Také bylo odhaleno několik privátních hostin za účasti Stoltenberga a lidí jeho okruhu.

Podle kritiků z nejširších vrstev obyvatelstva je Stoltenberg ve srovnání s dvěma nejsilnějšími uchazeči Idou Woldenovou Bacheovou a Jacobem Bjorheimem podřadným. Kdyby bylo Norsko zemí, které nevévodí papalášství, nýbrž normální zemí, tak by se proti zaměstnání Stoltenberga odvolalo u ombudsmanky, jenže tento post obsazuje Hanne Harlemová, sociální demokratka, bývalá ministryně spravedlnosti, sestra bývalé norské premiérky Gro Harlemové Brundtlandové. Norská veřejnoprávní televize NRK sklízela za údajnou manipulací nezobrazením celého životopisu Woldenové Bacheové na obrazovkách nelítostnou kritiku.

Obsazování významných pozic stranickými nohsledy má v Norsku dlouhou historii. Doložitelně byli se dvěma výjimkami (příslušníků strany Høyre) všichni ředitelé norské veřejnoprávní televize buď sociální demokraté, či ještě levicověji zaměření lidé. Do funkcí biskupů a biskupek norské státní Církve je několik desetiletí zaměstnávána dlouhá řada levicově a liberálně uvažujících teologů, jež Církev zesvětšťují a politizují. Sociálními demokraty již jsou předseda parlamentu, ředitelka parlamentu, ombudsmanka, ředitel centrální banky, ředitel pro vodní toky a energie, ředitel útvaru pro hospodářskou kriminalitu, ředitelka Ústavu národního zdraví, ředitelé řady významných norských firem, generální tajemník NATO, vedení Rady bezpečnosti OSN, řada špiček v masmédiích a brzy jim bude i ředitel nejvyššího kontrolního úřadu. Je to mocenská koncentrace na pováženou. Nakolik je slučitelná s Norskem jakožto nejdemokratičtější zemí světa tak, jak ji vyhlásila agentura Economy Intelligence Unit. Není to spíše svědectvím o opaku demokratičnosti? To, že úřednictvo má pod palcem jedna strana /jakákoliv/ je pro mnohé závažnou slabostí země, jež o sobě tolik bazíruje na jakési větší, rozšířené demokracii.

Vyjmenovávání stranických kolegů a kolegyň do vedoucích postů je formou korupce. A ještě se v Norsku nestalo, že by byl na úřad šéfa ústřední banky vyjmenován bývalý předseda vlády a to přesto, že parlament rozhodl o tom, že má být člověk zastávající právě tuto funkci „obzvlášť nezávislý“. Podle ohlasů jsou si Norové víceméně zajedno v tom, že tu nejde o to, zda je na tento post Stoltenberg ten správný, nýbrž o to, zda vláda postupovala nesprávně.

Podle nejstaršího dánského deníku Berlingske Stoltenberg škodí NATO a selhává vůči této organizaci, zároveň poškozuje sebe samého jak vnitropoliticky, tak zahraničně politicky. Stoltenbergovu kariérní volbu a plány uprostřed největší krize novodobých dějin NATO (hrozící invaze Ruska do Ukrajiny) od studené války již rok přesměrují soustřeďování se na krizi NATO na trávení času ucházením se o pozici a zabýváním se optimálním polohováním. Zveřejněním svých plánů se nedostal svým závazkům. Krize a výzvy, kterým bude třeba čelit, toho všeho si byl vědom, navzdory tomu neváhal svou energií plýtvat další pozicí, na niž si dělal zálusk. Nyní Kreml ví, že NATO v zásadě schází generální tajemník, alespoň někdo, kdo se plně soustřeďuje na hrozící invazi a implikace, jaké to má pro celou budoucnost aliance.

Aby se novým ředitelem národní banky jmenoval Stoltenberg, proti tomu je většina parlamentu. Sám zapírá, že by jeho neformální a zatajované rozhovory o pozici šéfa centrální banky s důvěrnými stranickými a nestranickými kolegy a kolegyněmi nějak ovlivnily rozhodnutí, že mu bylo přiděleno místo. I tak opozice na své straně uvedla v činnost Kontrolní a ústavní výbor, jenž v těchto dnech vyslýchá ty, s nimiž Stoltenberg jednal o nejvyšším místě v národní bance, a nepřinesou-li odpovědi uspokojivý výsledek, tak bude následovat slyšení v parlamentu i se svědky.

Čím více se rozvíří špinavosti, jež vyvrcholily zaměstnáním Stoltenberga, tím menší důvěru je možné mít k onomu procesu. Nikdo neměl důvod být před zvolením napjatý. Důvěru dlouhodobě oslabují formální i neformální vazby Stoltenberga k mocenské elitě kolem národní banky.

Bohužel se s hořkou příchutí vyvolává dojem, že za dlouhou řadou politických rozhodnutí stálo to, že si někdo spolu promluvil, anebo, že jde o nečistý výměnný obchod, kde si političtí oponenti protislužbami odměňují na politická vítězství. Někteří takto označují to, že nedlouho před „pasováním“ Stoltenberga na šéfa ústřední banky ministrem financí Trygvem Slagsvoldem Vedumem rozpustili sociálně demokratičtí ministři «kočkopsa» v podobě nesourodého kraje Vikenu, jenž byl předchozí vládou sloučen, aniž byli vyslyšeni obyvatelé. Takže ministr financí zaměstnal svého bývalého nadřízeného, jenž je důvěrným přítelem jeho současného nadřízeného.

Proto by bylo zpochybňováno rozhodnutí o Stoltenbergově zvolení i tehdy, kdyby to byla opozice, jež ho vyjmenovala. Mj. Kristian Gundersen, profesor Univerzity v Oslu, zastává názor, že zvolení Stoltenberga ukazuje, že v Norsku nelze svými kvalifikacemi dosáhnout na politický vrchol, nezbytné je být členem vládnoucí třídy.

Jakožto premiér způsobil Stoltenberg nejednu díru v rozpočtu. Za vyhozené peníze na fantasmagorii, jež nazval „Naše přistání na měcíci" se z Norska mělo stát světovým lídrem v čištění od oxidu uhličitého. Z toho zbyly dnes mezi Nory průpovídky. Stoltenberg silným řečím navzdory neuměl ani naplňovat bazény norských škol v okresech, jež na to léta neměly peníze. Místo, aby se zasloužil o vyzvednutí ponorky z 2. světové války plné jedovaté rtutí, nechal za stovky milionů norských korun vypracovat několik zpráv o vraku, aby si kupoval čas... Za podivných okolností jako tehdejší premiér nechal zrušit a prodat ponorkovou základnu Olavsvern u Tromsø skandálně hluboce pod cenou norskému podnikateli, jenž ji dodnes pronajímá ruské firmě. Tvrdil, že čtyři miliardy korun na vybavení pro nemocnice může přivést norskou ekonomii ke krachu, ovšem nedlouho poté zapůjčilo Norsko Mezinárodnímu měnovému fondu dvanácticifernou částku. Jakýpak hospodářský génius si takhle počíná? Proto se najdou i tací, kteří míní, že správně by měl Stoltenberg sloužit pro neziskovou organizaci v Libyi, zemi, o jejímž bombardování rozhodl a ze kterých se tato válkou a ozbrojenými konflikty zmítaná země ještě nedostala.