Zapamatovali jste se dnes cítit uražení?

Mari Maurstadová, jedna z nejoblíbenějších norských hereček, si prostřednictvím webu www.nettavisen.no podala stále větší sklon k urážlivosti kvůli nevinným maličkostem. Tisíce lidí okomentovali a drtivá většina s herečkou bouřlivě souhlasí. Nyní jste prý agresivní i tehdy, pokud něco namítnete. Cítit se ukřivděn znamená jít s dobou. Kdysi lidé neznali ani význam toho slova, zato dnes je laťka nastavená podle těch, kdo se nechá nejsnáze urážet sami anebo jménem někoho.

Bavič Lars Mjøen na svém blogu napsal o novém moralismu: „nemáme kouřit, jíst maso, cukr, pít alkohol, jezdit letadlem ani autem, nemáme se dvořit mladším ženám, vyprávět oplzlé vtipy, převlékat se za lidi jiných kultur, zpívat klasické písně s nemoderními texty, číst něco od autorů, jež jsou kvůli něčemu obvinění, užívat ono slovo na „n“, dívat se na filmy Woodyho Allena, či Romana Polanskiho, ani obdivovat sochy a bysty starobylých hrdinů s možnými vroubky. To jediné, co můžeme dělat „beztrestně“ je jezdit na kole.

Učitelka Anne Herre Bisgaardová napsala na webu norské veřejnoprávní televize www.nrk.no, že protože přednesla „spějeme k světlejší části roku“ (tzn. temnota ustupuje a dny budou delší) a o „bílých lžích“ je obviňována z rasismu. Cítí se vinná jakési nevědomé diskriminace lidí tmavší pleti, na něž nelze mluvit volně, aniž by si to vše vykládali jinak, že jim přeje jen dobré. „Jsem rasistkou, aniž bych o tom věděla?“, ptá se. Jako kdyby ona jakožto běloška držela všechny ostatní etnické skupiny dole, aniž to sama chce či chápe co se děje? V norštině je nekonečně mnoho příkladů toho, že černá je špatná a bílá dobrá a děti se nenechaly přesvědčit o tom, že to s barvou pleti nemá nic společného.

Jedna účastnice bez zlých úmyslů vyhekla v realitním pořadu Farmen (česky Farma) televize TV2, kde se má žít jako před sto lety, v spontánní reakci na podivně tmavou tvář narozeného telete „Ne*ří kráva!, další účastnice se sesypala a kaskádovitě rozplakala a „všichni“ to ještě berou v nejhorším slova smyslu: masmédia namasíruje národ hrami na rasismus takřka ve dne v noci až ona paní jako litující hříšnice prosila o odpuštění. Slzy a předávkování empatie za jediné slovo, zatímco děti, mládež, dospělí i senioři, jimž je reálně ubližováno ponižujícími činy lidí, jež v jejich zemi nemuseli/neměli být, kvůli nim se slzy neroní. Snad již neumíme z hrůzných činů brečet? Neumíme dnes rozeznávat na stupnici od pochybného vkusu až po skutečné ukřivdění s doživotními následky či se vyznávat v realitách „nového“ Norska?

Ačkoliv s tím slovem vyrůstali, stejně jako s dětskými knihami obsahujícími nyní politicky nekorektní výrazy, mnozí lidé sami, dejme tomu, ono dnes pro některé opovrženlivé a tabuizované slovo na N neužívá, ovšem užíval ho dokonce i takový Martin Luther King. V programu, jenž má vyvolávat dojem života před sto lety, by se takové slovo nevymykalo normálu, jenže dnes je dogmatem a mantrou to, že nikdo nesmí cítit nepříjemnosti a kdo ji někomu způsobí, musí být veřejně umravněn a vydat odpustky. Vše se točí kolem toho, co cítí každý zvlášť. V těch slzách, v těch štvavých kampaních a v tom odsuzování jsou nějaké nepříjemné rysy, jako např., že se implicitně má za to, že vám někdo chce ublížit. Přitom je většina Norů dost konformních, štítí se konfliktů. Ta záplava slz je často o ukřivděních jménem někoho jiného v morálně povýšené pozici. Ovšem proč míní tolik lidí snášet tak málo, hájí hysterii, podřizuje se jí a každou chvíli omlouvá ty, jež se opravdu dopustili zvěrstev bez patřičného masmediálního rozruchu a odpovídajících reakcí státu, jenž si říká právní? Lidé si nechávají ubližovat slovy, nikoliv hrubým násilím.

Norsko se se svým stále větším počtem lidí, jež Nory rozdělují a to, co měli dosud společného štěpí, stává čím dále podobnějším USA, kde různé zájmové skupiny výhradně bojují pro zájmy svých vlastních menšin. Což je podle některých diskutujících nenávratný recept na selhání a směrování někam mimo rámec relativní harmonie napříč kulturami (nehledě na další následky migrace jako třeba kriminalitu).

Podle deníku Stavanger Aftenblad si autoritářská, antidemokratická a postmodernistická populistická levice a liberálové nějakých patnáct let sahá k ideologii definování si obětí ve snaze vykazovat názorové odpůrce z diskusních platformů, pořadů atd. Je to extremismus vytlačující všechny, kdo se nechce bez námitek podřizovat a označuje je mnoha nálepkami. Jakpak se ale má označovat všechny ty, jež rasisty, homofoby, islamofoby atd. opravdu jsou?

Nikdo nemůže uhasit požár, stali-li se z hasičů pyromani. Nikomu nejde více o barvu pleti a rasy, než tzv. antirasisté. Jsou při svém hledání rasistů i tam, kde téměř nejsou, nezastavitelní. A aby ctili svůj obrázek světa tvrdí hysterikové urážlivosti „Vždyť tamten odkaz/článek není v souladu s mým světonázorem.“ K tomu ti, jež nemají jiné argumenty se často pokoušejí zdiskreditovat vaším pohlavím, jste-li muži, a vaší barvou pleti, jste-li běloši, neboť vaše pohlaví a barva pleti prý indikují, že nejste vystavováni rasismu a diskriminaci. A jelikož vám schází tyto zkušenosti se neumíte vžít do nejistot, jaké vyvolává rasismus, diskriminace atd. „všedního dne“. Přitom jsou to běloši obou pohlaví, jež jsou typickými oběťmi násilí, častování, vyhrůžek, loupeží a další činů od barevných. Jinak podle nejednoho migranta je nejhorší obdoba rasismu v Norsku ta, jež bují mezi migranty samotnými.

Z programu veřejnoprávní televize NRK jasně vyplývá, že žáci často obviňují z rasismu např. učitele, přitom si uvědomují, že tomu tak není. Znehodnocují tím slovo s mimořádnou výbušnou silou, aby měli nad učitelem navrch. Třeba proto, že nesouhlasí se známkováním, anebo se kvůli vlastnímu chování ocitli v úzkých. Ani učitelé nemají s nepřetržitými bezpředmětnými konfrontacemi, obviněními a narážkami kvůli údajně zažívaným urážkám, rasismu a zraněným citům nekonečnou trpělivost, pokoru a schopnost přizpůsobovat se „zranitelnosti“ toho kterého individua, nejsou na ně zvědaví, nýbrž jsou jako každý druhý nuceni myslet též na vlastní zdraví. A odvádí to pozornost od toho, k čemu celé to školství je.

V situacích ve školách, kde má být každý přítomen, aby se učil a přiučoval, doučoval a zaučoval, tak nelze mít strach z doteku slov, výrazů, slovních spojení, frází atd., jež měly a stále mají své místo v společnosti a dějinách, a ačkoliv jsou jim nyní propůjčovávány jiné významy nelze hodit si za hlavu jak a proč vznikaly a proč tenkrát neměly tentýž význam. Je třeba je vyslovovat a pak jít s žáky do dialogu, aby se zjistilo, proč a jak jsou vnímány jako zatěžující, rasisticky, či proč a jak vyvolávají hysterii urážlivosti. Pak by se mělo diskutovat a shodnout na tom, zda jde o to, či ono a jak se nejlépe vyhýbat všem třem. Najdou se synonyma jako lepší alternativy? Jsou ona slova, výrazy, slovní spojení, fráze atd. „hozenou rukavicí“ vyzývající k vytažení „rasistické karty“ a domnělého obvinění z urážky? Jaké jsou výhody a nevýhody zmiňovaných? Neustálým zaujímáním postoje, kde je očekávána černobílá odpověď typu ano/ne na všechny způsoby, jakými je používáno určité slovo, výraz, slovní spojení, fráze atd. se nevyzývá žáky k tomu, aby se museli zasvětit do užívání anebo aby se naučili, jak se mohou lišit vnímání podle toho, kdo to říká a kdo tvoří cílovou skupinu.

Pravda je nepříjemná a často zabolí, ovšem ještě nepříjemnější je, kdy vás někdo znevažuje, má nás za šašky a kašpary a lže vám. Ovšem pravda je také jediným řešením. Strach z pravdy vytvářel hysterii a pouze pravda může zastavit šílenství z hysterické urážlivosti. Učitelé nesmí vystupovat jako pokorní sluhové žáků těch mnoha menšin, jenže mnozí jim prokazují právě takovou medvědí službu. V Norsku to vše dosáhlo obřích rozměrů. Sami si ovládat, jak se vztahovat k tomu, co slyšíte, či čtete, je základ kompetencí pro fungování ve společnosti. Anebo je snad cílem, abychom se stali šedou, tvárnou masou, kde si všichni myslí to samé, mají stejný vkus a záliby. Je snad lidským právem necítit se ukřivděn? Dočkáme se ministerstva, jež se bude zabývat křivdami?