Opět nastal ten den, kdy řada žen rozděluje národ prohlášeními jako „Muži, vy prasata, proberte se, neboť jste příčinou bolestí v životech žen a měli byste se stydět! A sotva, jak se těmto ženám poštěstí zvednout hlavu nad hladinu, tak je brutální patriarchát opět zatlačí zpět pod vodu.“

Nechtějte slyšet ty vzpomínky, za jakých podmínek Norky trpí. Třeba tím, že do sebe příliš dlouho cpaly hormony. Za to by nyní měli trpět muži tím, že si hromadně lehnou na operační stoly a nechají se sterilizovat. Alespoň podle příspěvků několika žen k tomuto námětu, jako např. nejnověji v deníku Bergens Tidende. Podle těchto žen je neudržitelné, že se musí ve sterilní, smutné ordinační místnosti pravidelně svlékat a roztahovat nohy, načež lékař-muž do nich zasune tyčku a vytáhnou z děložního čípku tělísko/spirálu, načež tam namačká novou. Nepohodlnými a bolestnými zážitky musí procházet prý proto, že mnozí muži neradi používají kondomy, jelikož to „není nic moc“ a někteří ho dokonce neumí používat. Naštěstí jsou pro ženy i další druhy antikoncepce, společné ovšem mají to, že přinášejí rizika vedlejších účinků jako přibývání na váze, krevní sraženiny, snížené libido, bolesti hlavy a deprese. Navzdory tomu je takřka nezvyklé narazit na sexuálně aktivní ženu, jež antikoncepce neužívá. Podle zmíněných žen-pisatelek jsou to překvapivě často ženy, jež odpovídají za to, že je těhotenství plánované, anebo ne. Antikoncepční pilulky pro muže již jsou na světě, jenže vedlejší účinky (k nimž patří některé z těch, které zažívají ženy) byly moc velké na to, aby byly pilulky schváleny. Na to, aby ji schválili, musí být podle oněch žen antikoncepce pro muže téměř bez vedlejších účinků. Sterilizace je proto u nich naprosto výtečnou alternativou a do pěti let se dá vrátit bez většího rizika snížené plodnosti. Ony ženy navrhují státem sponzorované sterilizace mužů v sexuálně aktivním věku a zmrazování jejich semena ve velkém. V důsledku toho slibují spokojené a zdravé ženy, jež nemusí roztáhnout nohy v omšelé ordinaci a potácet se ven se bodavými, trhavými bolestmi a pokles nežádoucích těhotenství.

Někteří se z takových tvrzení mohou potrhat smíchy, kdežto v dalších to vyvolá zamýšlení se nad souhrou mezi pohlavími. Je řešením trestat všechny muže? Není již nic řízeno vlastními volbami pro, či proti vlastnímu tělu? Vždyť je stálicí feministek Moje tělo – moje volba! Neklamou ony dívky/ženy sebe samé, podřídí-li se bez zvláštního odporu? Kdyby ho kladly důsledně, jsou si opravdu jisté, že by nebylo rázem podle nich? Anebo skousnou leccos, aby jejich popularita u mužů neklesla a aby byly přijímány? Anebo proč vůbec vyhledávat situace, kde popsaný postup se stane nutným? Jednak je to chytřejší, jednak bezbolestné. Většina tu rozlišuje mezi partnery/partnerkami, jež znají až několik hodin a těmi stálými. Bagatelizace zákroku není na místě, jelikož veškerá chirurgie může vést ke komplikacím. Ovšem urologové vypráví o tom, že téměř bez výjimky se k nim dostaví muži s již fundovaným rozhodnutím. I tak tráví specialisté více času podáváním informací než prováděním samotných zákroků. U dostavujících se žen je to ale jiné, často se je lékaři snaží od zákroků odradit námitkami jako, že stále mohou mít děti a co kdyby si to rozmysleli, třeba budou mít partnera, jenž bude stát o děti,a tak se podle lékaře na nějakou dobu rozhodnou pro jiné řešení.

Co kdyby se výbory a účastnice Den žen místo toho zaměřovaly na povolání a pracoviště, na nichž jsou ženy ve velké menšině a nedosahují na rovné příležitosti, kde jsou častovány vulgárními výrazy v drzém, a drsném stylu toho, co jsem popsal v jiném textu, šikanovány, či se jich muži bez souhlasu dotýkají, vysmívají se jim, musí čelit neslušným návrhům a dotazům, mluví se na ně dětinsky a je s nimi celkově nedůstojně zacházeno. Např. je-li žena rybářka, pak je to podle několika žen, jež se svěřily prostřednictvím serveru www.nrk.no pro řadu mužů špatné pohlaví na palubě. Nestačí jen seminář a školení v mezilidských vztazích, jde o primitivní, negativní kulturu s hlubokými kořeny, kde se příliš mnoho nebojí překročit červenou čáru a vedení /bez výjimky naprosto bez žen/ nebývá lepší, než jsou řadoví zaměstnanci. Potřeba takových mužů se zviditelňovat negativními prostředky je nebetyčná. Mluví snad stejně na vlastní matku, tetu, ženu, přítelkyni, či dceru? Někdo navrhl, že by se mělo chování takových mužů nahrávat a nahrávky pouštět jim blízkým ženám.

Den žen nemá pro každého místo. Každá se necítí, že je jeho součástí ona a její problematika. Neadresuje její boje, ani ho za ni nevede. Proto se cítí vyloučené. Hesla se týkají jen etnických Norek, ty četné dívky a ženy, jež nikam a nic nesmí bez svých rodičů, resp. svého muže, nesmí si samy vybírat partnera, je jim vyhrožováno, některé jsou bité a jinak trestány a jsou hnutími žen přehlíženy. Velice je to může provokovat, že Den žen je oslavou toho, jak daleko ony samy došly, aniž by výslovně zmiňovaly další ženy, jež žijí uprostřed nich. Vysílají jasné signály toho, že jejich boje nejsou dostatečně důležité, a dokonce to, že takové ženy do hnutí žen vůbec, ale vůbec nepatří.

Již jsem v předchozích článcích při mnoha příležitostech poukazoval na to, že těmi největšími rasisty bývají zrovna ti, jež ve všem vidí rasismus a nejvíce o něm píší a mluví, ovšem dá se k nim řadit i ty, jež se ho snaží zneviditelnit tím, že se vyhýbají jakékoliv problematice spojené s migranty a migrací. Zatímco hnutí žen bojují za vyšší mzdu, zápasí mnoho dívek a žen migrantů za své právo žít normálně bez násilí, vyhrůžek a šikany doma i mimo domov. Přitom jde o rozsáhlou, strukturní tématikou se stabilní aktualitou.

A pak máme všechny ty, jež se neztotožňují se svým biologickým pohlavím, nýbrž prožívají, že jsou vlastně ženami. Pro některé je úsilí o umožnění, aby mohly žít své životy tak, jak sebe vnímají, jeden z předních bojů za svobodu naší doby. Byť je jejich postoj hluboce konzervativní se většina těch, jež míní, že je pohlaví více, hlásí k levici. Odstraníme-li pojmy „muž“ a „žena“ bude nemožné vést statistiky jak o násilí proti ženám, tak o rozdílech v platech a mzdách, založených na pohlaví. To znemožní diskusi založenou na faktech o těchto a dalších problémech spojených s pohlavími. Jenže to třeba není podstatné, zastává-li řada lidí názor, že vše, co něco znamená, jsou subjektivní pocity jednotlivců? Je to ale výrazem extrémně konzervativního pohledu na mužské a ženské role. Trvalo nesmírně dlouho, než se došlo k tomu, že je přirozené, když si chlapci hrají s panenkami a děvčata s hasičskými autíčky. Avšak nyní je toto podle nejen norských ohlasu křížem krážem stoupající měrou vykládáno jako znamení toho, že se někdo narodil „v jiném těle, než měl“. Toto přispívá k tomu, že jsou mladí Norové dušeni nebývalým nátlakem, jenž v pubertě a u některých ještě dříve způsobuje matení kolem pohlaví. Pro všechny až na mikroskopickou menšinu tyto pochybnosti a váhání pomine a vnímání se ustálí bez lékařského zákroku.

V Norsku stačí málo, než se něco zvrtne v boj mezi pohlavími. Mnoho norských mužů toho má plné zuby. Však někdy brzy se můžete ode mne dočíst o nedoceňování mužů a jejich problémů a snižování hodnoty mužů, v společnosti soustavně přijímané diskriminaci mužů a např. o sabotáži společného času s dětmi ženami po rozchodu/rozvodu.