Příliš mnoho toho či onoho vytváří nerovnováhu ve společnosti. Podle některých angažovaných pozorovatelů je společenská nerovnováha mermomocí vynucována, ať to stojí cokoli. A nejste-li pro, tak jste proti; a jste-li proti, tak jste pro, nic mezi tím není.

Zpravodajský server norské veřejnoprávní televize NRK uvádí, že si dvě dívky ze střední školy v Tromsdalenu přejí ve své škole souznít s dobou zřízením «inkluzivních» záchodků. Ze všech námětů hodných ženského boje si zvolily tento. Na to reagovali čtenáři tím, že suše poznamenali, že si vykonávajíce svou potřebu přejí být «inkluzivní» co nejméně, jak je to jen možné. Že by šlo o prastarý ženský instinkt, jenž se uplatňuje u oněch dívek? Myslí si to na sociálních sítích komentátorka Karine Haalandová. Podle ní jsou pro ženy bez ohledu na věk záchodky hřištěm pro společenské působení. Upevnění vztahu mezi dvěma ženami se prý mnohdy děje hláškou «Půjdeš se mnou na záchod?» Pobídka k návštěvě záchodku nesmí být nikdy zamítnuta. Scény z dámských záchodků zaskočí ty, jež doteď nebyly do problematiky zasvěceni. Brečí se, močí se, volá se, vyměňují se esemesky, svěřují se, masově se líčí, někdo zvrací, další se zúčastňují rozrušených výměn názorů a tajemství, radí se ohledně milostných vztahů i roztékající se řasenky. Pomluvy, oční linky i tampóny střídají majitelky a přátelství vznikají a zase zanikají. Pravděpodobně je to tato pro mnohé exotická říše, o níž si ony dvě dívky přejí, aby se na nich svět podílel. A nejsou jediné, které poslední dobou masmédia reflektují s touto velkorysou nabídkou přelomových zážitků. Jiné zas chtějí šatny «podobojí».

Anebo jak se píše v deníku Dagens Næringsliv: diskuse o zrovnoprávnění se příliš často točí okolo žen jakožto obětí, okolo převálcovaných, podhodnocovaných a svedených ženách, v kombinaci s tvrzeními o utlačování, přesile a definiční moci mužů. «Ukřivděná hysterie» prý hnutí žen odzbrojuje, proč se debata netýká žen jakožto svéprávných osob s potenciálem si řídit vlastní úděl a místo zdůrazňování a potvrzování bezmoci a nespravedlnosti přispívá k jejich zmocňování?

Měly by mít kauzy, kdy někdo (většinou žena) nahlásí druhého (většinou muže) «termín spotřeby»? Některé ženy nenechávají minulost minulostí, ačkoliv uplynulo již hodněčasu. Hlodají v nich raněné city a zhrzenost a jak je vidět, je-li některá dostatečně uražená, může rozvrátit, co se dá, a to jen proto, že si po letech náhle uvědomila svou moc mstít se. Nedávno musel Odd Roger Enoksen, ministr obrany, odstoupit proto, že bylo odhaleno, že před sedmnácti lety jako 50letý využil situace k sexu s o dost mladší, leč plnoletou stranickou kolegyní, jež se omylem nechala k tomu dotlačit/do toho zatáhnout, čehož nyní trpce lituje. Údajně nejde o nedůvěru vůči příběhu nahlašovatele, nýbrž o to, že paměť a zažívání událostí nejsou konstantní veličiny a to ani u jednotlivce, ani v mezilidských vztazích. Dnes je běžné, že ženy kvůli drzým chlapům a oplzlým projevům předčasně ukončují své kariéry, vystupují z politických stran, či nechávají své životy léta protemnit. Ženy by podle některých kritiček měly mít strategii a být mentálně připravené/pohotové zvládat tzv. nežádoucí sexuální pozornost. Tím pádem by bylo možné situace stopnout dříve, než skončí ukřivděním a přestupkem/zločinem.

Některé zranitelné, či spíše zakomplexované političky (nicméně nejsou zranitelnější, než aby vydávaly sebe a své «kraviny» širé veřejnosti) mají problémy, k nimž je třeba přistupovat s největší vážností. Ve srovnání s problémy řady Norek totiž zůstávají daleko v pozadí i problémy znásilněných Ukrajinek. Norská masmédia se léta zaostřují na záhadu vážnosti největšího ražení. Řečeno jinak: kdo napsal z «pánské jízdy» na chalupu jednoho z nich onu anonymní vulgární esemesku Liv Signe Navarseteové, političce strany Senterpartiet, v níž se v těžce podroušeném stavu dožadoval, aby ostatním ukázala svou «buchtičku». Je klidně možné, že šlo o chybu zaviněnou automatickou kontrolou pravopisu nastavenou v mobilním telefonu a že dotyčný chtěl napsat «Chceme vidět tvoji chatičku». Na to jsou si v norštině ona dvě slova dost podobná. Dokonce premiér Jonas Gahr Støre se tomu odhodlaně věnoval a vystupoval v masmédiích a pobízel odesílatele, aby vystoupil z řad a doznal se. Je s podivem, jak přední politička není hrdější sama ze sebe a z toho, kým je ve společnosti a nebere celou příhodu s nadhledem a sportovně hezkým úsměvem. To by se z ní nestal další kauzou, nýbrž by se vypařila sama od sebe. Nabízí se také možnost, že odesílatele odedávna zná a nyní se hodí ho politicky sestřelit. Kdyby poslalo tři čtyři vitální ženy chlapovi esemesku s textem „Chceme vidět tvou chloubu“, tak by to dotyčný bral jako kompliment a důkaz, že je ještě přitažlivý a schopný... Přitom jiná žena, Trine Skeiová Grandeová, již bývalá předsedkyně strany Venstre, nebyla dovlečena před soud za pohlavní styk s ještě mladším klukem a myslíte si, že byla kvůli tomu donucena odstoupit? Kdepak, naopak byla odměněna ministerským postem. Ta kombinace přehnaně odměňovaných politických pokrytců a zároveň moralistů dvojího metru je mnohým odporná a čím více se v té žumpě přehrabuje, tím je to odpornější.

A takhle uprchává jeden den za druhým s tím, že je veledůležité si zaostřit na to, co se odehrává, a to i tehdy, stálo-li se to před takovými deseti, dvaceti lety i více. Proč prostě nemohou ženy být více jako muži ptá se prostřednictvím serveru www.agendamagasin.no Helle Cecilie Palmerová. Narazí-li ženy na potíže ve světě, jenž je vybroušen na míru muži pro muže a s ženami nepočítá, tak je jim přímo či nepřímo dáváno najevo, že jsou to ony, co se mají přizpůsobit. Někteří si pomůžou tímto odůvodněním, mají-li vysvětlit, proč je absence žen v severských rájích zrovnoprávnění a podobně vedených životů kvůli nemocenské vyšší, než u mužů. Až tehdy, jsou-li zhospitalizovány kvůli chorobám pro muže typickým, je jim konečně ustanovena správná diagnóza: kdyby bývalo nebylo zdravotnictví tak zafixováno na ženské choroby, mohlo by se ženám dostávat ta správná léčba mnohem dříve.

Ženy mnohdy prý nemohou být jako muži proto, že i muži potřebují ženy, jež jim umožňují to, aby byli jako muži, zato ženy požívají této výsady málokdy, poněvadž muži kolem nich nebývají vychováni k tomu, aby mysleli na někoho jiného než na sebe a mnohem méně jsou schopni toho aby kompenzovali ženám za ta omezení a sebeobětování, jež si od žen vyžaduje jejich práce.

Feminizace prý stačila způsobit to, že se někteří lidé nyní diví, nejsou-li muži vymírajícím druhem. Je-li tomu tak, tak je ohrožena celá země. To, že má muž v sobě určitou dávku ženskosti, proti tomu má co namítat málokdo. K posunu ovšem dochází, má-li být muž veleben pro svou ženskost třeba takovými atributy jako šaty a make-upem.

Děti jsou v útlém věku vychovávány k tomu, že vás pohlaví nemá definovat. Hraničí to s vyzýváním k tomu, abyste byl/a opakem toho, čím jste se narodili/y. Rozpouštění norem a bezdůvodné a nesmyslné opovrhování sebou samými ochromuje a vytváří zmatené ztrostotance, jež si nejsou jistí již vůbec ničím.

Ze švédských pouličních nepokojů vedou stopy i do Norska. Omar Makram, migrant do Švédska a veřejný diskutér egyptského původu, poukazuje na webu www.bulletin.nu na to, že zženštilé nenásilnické kultury jako ty severské jsou po vzestupu hypermaskulinních kultur zranitelné. Problém je v tom, že si přefeminizované společnosti vyžadují jednolité kultury, jinak dojde ve střetu poddajně vstřícného přistupování a násilného sebeprosazování se k destabilizaci.

Jak napsal v svém spisu Otevřená společnost a její nepřátelé filozof Karl R. Popper: snášenlivá kultura snášející nesnášenlivost je nahrazována nesnášenlivými prosazujícími nesnášenlivou kulturu.