„Už neveďme diskuse o tom, kdo je největší norskou sportovní hvězdou všech dob.“ Je ho plno nejen v norských zprávách. Erling Braut Haaland se jen tak nezastaví.

Podle komentátora Leifa Welhavena deníku Verdens Gang a také Karla-Pettera Løkena, generálního tajemníka norského fotbalového svazu jsou srovnávání a řazení velkých jmen mezinárodního sportu věčnou disciplínou. Tak říkajíc raketovým úspěchem Brauta Haalanda ve fotbalovém klubu Manchester City hned vyskočilo toto téma: kdo je nejlepším sportovcem všech dob?

Lidem vyráží dech. „Čte“ hru jinak než spoluhráči. Podle anglické legendy Garyho Linekera se díky němu zdá střílení gólů absurdně, až pitomě snadné. Podle anglického fotbalového experta Chrise Suttona vznikl Braut Haaland v laboratoři zásluhou šíleného vědce, jenž si předsevzal vytvořit dokonalého fotbalového útočníka.

Při posouzení všech činitelů je prý nemožné již nyní, aby se obešlo bez Brauta Haalanda. Ovšem na rozdíl od např. Runeho Bratsetha, či Oleho Gunnara Solskjæra ještě žádné tituly nemá. Pochopitelné ani nemá skříň plnou cen, srovnatelných s největšími jednotlivci ze sportovního světa. Podle mnohých mu navzdory štědrému nadání ještě schází leccos, než se dopracuje k tomu, co jsou již celou malou éru Messi a Ronaldo.

Přesto mu prý nikdo není roven, ani jej nikdo nepřekonal. To souvisí s velikostí arény, kde teprve 22letý Nor i nadále dělá přesně to, co chce. Dělal to i v Rakousku a Německu. Když ale jeden takovou četností, a přitom samozřejmostí pokračuje ve střílení gólů i v Premier League, orá v norských dějinách sportu dosud neobdělávané pole.

Jasnější než minulou neděli nemohl být vyjádřen protiklad mezi dlouho nejžhavějším jménem a tím hráčem, jehož jméno je nyní nejvíce skloňováno. Výraz tváře na lavici sedícího Cristiana Ronalda hovořil o doznívající kariéře vše, avšak mimika Erlinga Brauta Haalanda svědčila o sebedůvěře, jež prostě nezná hranic.

Jeho začátky v stáji Manchester City potvrzují slova Johna Terryho o tom, že je zjevení jménem Braut Haaland něco samo pro sebe a že nemá obdoby. Jeho hattrick rovnou ve třech domácích zápasech za sebou, dosavadních celkem čtrnáct hattricků jako senior hráč a sedmnáct gólů za dvanáct zápasů ve všech turnajích poté, co přestoupil do svého nového klubu dělá z něj opravdové eso v příběhu, jenž si nesmíte nechat ujít.

Není divu, že někteří a to nejen Norové cítí nutkavost si promnout oči či se štípnout, jak se říká, aby zjistili, jde-li o skutečnost či jenom sen. V Premier League dal Braut Haaland za osm zápasů čtrnáctkrát míč do soupeřovy sítě a třikrát se stal tím, kdo dal poslední přihrávku střelci. Jako „podavač“-přihrávač již předčil další norské velikány jako např. Øyvinda Leonardsena a Toreho Andreho Floa.

Odhaduje se, že do konce sezóny se může osobně postarat o více než čtyřicet ligových gólů. Přestože je mezi velkými jmény čety trenéra Josepa Guardioly těsno, o tom, kdo nyní hraje prim není pochyb. A ten pochází z městečka Bryne na jihozápadě Norska.

A máte-li takovou pozici, pak je prý nesmyslné argumentovat pro to, že se někdy v rámci malého Norska našel někdo jemu rovný. Podle některých je o to neuvěřitelnější zázrak, když národní tým ani za spoluúčasti Brauta Haalanda není s to, aby střílel do branky. Ani Haaland není útokem sám o sobě, ovšem stejně jako tolik hráčů před ním zcela závislý na tom, koho za kolem sebe za spoluhráče. Podle dalších ve více než dvaceti zápasech za národní manšaft již překročil počet dvaceti gólů, což jim slouží jako důkaz toho, že udržuje zhruba stejný gólový průměr střílí-li za národní tým jako za klub, a to navzdory celkově horším spoluhráčům.

Před nedělním zápasem to byl Michal Owen, kdo držel rekord jako nejrychlejší hráč k třem hattrickům v Premier League. Zabralo mu to osmačtyřicet zápasů. Haalandovi postačilo čtyřicet zápasů. Je-li někdo největší v největším sportu světa, pak má nakročeno k tomu, aby se stal největší sportovní hvězdou světa, což se dosud žádnému Norovi nepodařilo. V tom spočívá ona výjimečnost. Avšak než získá statusu legendy a budou se odlévat jeho sochy by měl ještě urazit kus cesty.

V jeho třídě je prý jen Lewandowski hrající za FC Barcelonu. Celkem jedinečné je také být nejlepším hráčem šach všech dob jako je další Nor, Magnus Carlsen. Pro zájemce o atletiku je Nor Karsten Warholm větší. Kdo je největším sportovcem lze ale vyhodnocovat jinak než měřením podle celosvětové slávy. Shrnutím výkonů po ukončení kariéry se dostáváme k velkému množství výjimečných norských sportovců. Podle některých zajímavější je vybírat největší výkon v průběhu času, avšak nelze se na tom shodnout. Před pár týdny kdosi tvrdil, že se musí nutně jednat o Caspera Ruuda, vycházející hvězdu světového tenisu. Jiní poukazovali na již zmíněného atletika Warholma. Zase jiní míní, že za předpokladu, že vyhraje pár dalších světových klání se tím stane Jakob Ingebrigtsen, další atletik.

Pozice některých, jako třeba šachisty Carlsena, je svými špičkovými výkony a dlouhodobou převahou, posilována v průběhu let, nezvládne-li nikdo jiný opakovat zásluhy. To by musel Braut Haaland mnohokrát útočit na titul nejlepšího střelce Evropy a kralovat Lize šampionů.

Aby nebylo Manchester City jen o Brautu Haalandovi. Jak již někdo řekl: hraje se proti Manchesteru, ne proti Haalandovi. Ve svém světoborném obdivu současnosti je snadná zaslepenost vůči historii. Zapomíná se, že norský národní tým již v r. 1936 dokázal dobýt bronz. Bylo to v Olympijských hrách a hrálo se s týmem Itálie. Tehdy se všichni klonili již téměř zapomenutému Jørgenu Juvemu, ovšem neuctívali ho tolik, aby ho nezlomil nátlak přehnaných očekávání. Právě toho se někteří bojí ohledně Brauta Haalanda.

Norský sport je úspěchem budícím mezinárodní pozdvižení, jež jen tak neutichne. Ovšem proč se má vše srovnávat? Proč se nemohou výkony zkrátka a jednoduše vychutnávat?