Lidé křečkovali zboží v „poloprázdných“ krámech. Bylo toho zdánlivě více, než Norové byli schopni zvládnout. Mí krajané se dožadovali návratu oblíbených značek piva a čokolády do regálů obchodů, zatímco plnili nákupní košíky a vozíky jedním nezdravým artiklem za druhým, aby se předzásobili minimálně do léta příštího roku.

Mentální kondice Norů byla kvůli stávce na dně. Kdopak za ten stav odpovídá, kohopak budeme obviňovat? Vida, s pivem je ámen kvůli pozastavené výrobě! A život bez piva, ne, to nedáme. Bez piva a brambůrek bude víkend krizový, a to zejména v době, kdy v televizi vysílají čím dále více repríz. A pokud si myslíte, že za některé pořady si účinkující zaslouží padáka, tak se pokuste na ně dívat s méně než třemi promile alkoholu v krvi. Zašlo to tak daleko, že někteří dokonce zvažovali, že s pitím nekompromisně skončí. V listu Bergens Tidende dokonce řešili, zda budou muset Bergeňané jakožto největší místní patrioti Norska akceptovat místo místní značky Hansa Ringnes, oselskou značku, patok prý rovnající se tzv. europivu.

Jejda! Někteří z těch, s nimi byly rozhovory v televizi upřímně zaslzeli ze strachu, že došel jejich milovaný Pepsi Max a bude možná trvat, než se v krámech doplní zásoby. Strach z vyschnutí zdrojů piva či přeslazených limonád, byl znát snad nejvíce mezi těmi, jež jinak sotva dělají něco jiného, než láteřit nad tím, že mají hlouběji do kapsy. No aby ne, aby stávka nebyla znát. Však jinak by nebyl důvod stávkovat. Stávka má přece názorně ukazovat zbytku společnosti jaké má zastavení práce následky i to, že za navyšování hodnot práce stojí lidé. Stávka, jež není znát, by mohla být vleklá a málo výnosná.

Ovšem proč místo všelijakých kalorických bomb nekupovali, dejme tomu, banány? Vždyť díky opakovaným nálezům kokainu v poslední době ve skladech hlavního norského dovozce a distributora může mít několik málo banánů při troše štěstí milionovou hodnotu „na ulici“, jak si ze situace střílí ve svém videu oblíbený norský bavič a hudebník Jon Niklas Rønning.

Člověk by si mohl myslet, že při náměsíčním tempu zdražování za současného premiéra mají Norové sotva na půl čokolády. Někteří jsou rádi, že jsou rádi, zatímco koukejte, kolik si tamti nabrali láhví třeba Pepsi Max. A pak, že jakoby zázrakem nejsou peníze. Že by strach z toho, že dojde, řekněme, Pepsi Max, předčilo to, o čem ta stávka vlastně byla: o vyrovnávání rozdílů a plnění omílaných ideálů o „stejnou mzdu za stejnou práci“? Někdo by si rád vyměnil své starosti za ty jejich. Ovšem kdo odolal ty tlaky ze všech stran a nenechal se obalamutit…

Obchodní řetězec Kiwi si zvolil omezovat počet láhví a plechovek piva a nealkoholických nápojů, jež si mohli zákazníci kupovat. U piva si mohli pořizovat maximálně tři balení s více jednotek pohromadě. Řetězec Coop své zákazníky neomezil a oznámil, že největší nárůst odběru zaznamenal u piva. Některé dny se prodalo tři až pětkrát tolik, jako běžně. Tržby významně rostly i pokud jde o ostatní nápoje.

Hennig-Olsen, výrobce zmrzliny, po odvolání stávky slíbil dost zmrzliny pro všechny na den norského státního svátku 17. květen. Hliníkárny naplno obnovily provoz s tím, že trvá dlouho pece a další zařízení odstavovat, ovšem ještě více času to zabere je rozjíždět. Návrat k činnosti v cementárnách zhatilo útlum v norském stavebnictví. Kdyby bývala stávka potrvala dva týdny byl by zapotřebí celý další týden, než by se opět rozproudilo zásobování cementem, píše norská tisková kancelář NTB.

Podle deníku Verdens Gang zasáhla stávka i pohostinských zařízení, odkud zmizela během pandemie spousta zaměstnanců, jež se museli obtížně shánět. Dočasné propuštění by pro tyto podniky znamenalo další odchod zaměstnanců. Navíc si říkali „ty covid ztráty musíme dohánět“ a tak si nasadili vyšší tempo růstu cen, než kolik jsou kdejací hosté ochotní platit.

Letošní mzdové vyrovnávání mezi zaměstnavateli a odbory bylo tzv. „meziurovnání“, kde se výhradně jednalo o mzdách. Bylo to poprvé, co během poválečného období došlo k stávce během takového „meziurovnání“. Zúčastněné strany se původně nedohodli na tom, kolik dostanou přidáno zaměstnanci průmyslu, což nastavilo laťku ostatním skupinám zaměstnanců a toho, kolik dostanou přidáno i oni.

Rozdíly v osobních financích se v Norsku nevyrovnávají, nýbrž zvětšují a nůžky se rozevírají. Podle některých kritiků zdražování dělá, že veškeré přidávání je jen jako močení si do kalhot, aby jeden nemrzl, natolik je jeho efekt pro navyšování kupní síly ryzí dočasný, neboť rostoucí životní náklady ujídají z přídavků mezd stále více a rychleji. Podle Gunnara Stavruma, redaktora zpravodajského webu Nettavisen, stávka způsobila jednak ztráty v kupní síle, jednak vyšší úrokové sazby. Kdyby stávka trvala déle než těch málo dní hrozilo, že bude stávkovat až 40000 osob, jež tím způsobí svým zaměstnavatelům 120milionovou ztrátu denně. Ironií osudu je to, že i kvůli tomu málu, co stávkující prostávkovali, způsobili takové ztráty, že skoro bez ohledu na dopad stávky nemůže být letos vyšší kupní síla. Hrálo se o nervy stávkujících vs. jejich zaměstnavatelům. Projde-li požadavek, že opravdu všem členům má bez výjimky být přidáno 5,2 % na mzdě, přijde urovnání společnost tak draze, že národní bance nezbyde, než dále zvednout úrokové sazby, což prodraží životní náklady hlavně lidem s hypotékami. Za trvání stávky se stávkujícím vyplácí daleko menší než běžná mzda a každým dnem trvání stávky se řada firem se slabým hospodařením ocitne o něco blíže krachu.

Harald Magnus Andreassen, hlavní ekonom oddělení pro trhy banky Sparebank1, vysvětlil prostřednictvím norské tiskové agentury NTB, že pro část firem bude navýšení mezd přítěží a může to vést k další eskalaci zdražování, ovšem i úroků přes pět procent. Kromě průmyslu a výrobců elektřiny se prý norským firmám až tak dobře nevede, jelikož loni navyšovaly ceny méně, než činily náklady.

Podle odborářského webu www.frifagbevegelse.no stávku podporovalo šest z deseti Norů, a to přesto, že roztáčející se spirála nákladových a mzdových nákladů, na nichž doplácí zákazníci-spotřebitelé je dvousečný meč, jež zasahuje v nemalé míře, ne-li především vlastní členy odborů, aniž by byl někdo s to, aby ten uzel utnul. K tomu klesá konkurenceschopnost (počet krachů podle masmédií za první čtvrtletí narostl o 40 %) a ohrožen je hlavně tradiční průmysl a živnosti. Proč se místo růst mezd raději nesníží daně?

Zvláštní je podle některých „dinosaur“ v podobě dávno uzákoněné tajnůstkářství okolo důvodu (základu) pro vyhlášení stávky a mzdové urovnání, a to jak nabídka zaměstnavatelů, tak požadavků odborů a náčrtů řešení. Byly to úniky informací, jež povedly k tomu, že se o tomto dozvěděla veřejnost předčasně a Mats Wilhelm Ruland, hlavní zprostředkovatel a vyjednávač (norsky riksmekleren) dokonce prostřednictvím několika masmédií pohrozil nahlášením policii to, že někdo vyzradil sdělovacím prostředkům informace, jež zazněly za zavřenými dveřmi. Porušit povinnost mlčenlivosti je za takových okolností trestné a za viníka úniků označil Peggy Hessenová Følsviková, předačka Landsorganisasjonenu, největší odborové organizace, Næringslivets Hovedorganisasjon, hlavní organizaci zaměstnavatelů. Údajně to mohlo nahrát jen jí.

To, že je většina zaměstnanců členem odborových organizací bylo v Norsku dlouho něco jako samotný důkaz „civilizovaného, slušného pracovního života“. Kupodivu je stále více zaměstnanců neorganizovaných a týká se to jak branží a firem, v nichž pracuje mnoho cizinců a migrantů, tak branží a firem s mnoha mladými zaměstnanci. A o přeodměňovaných, zpovykaných, nabubřelých předácích odborových, státních i dalších příspěvkových organizací je po pěšině pěkné hrobové ticho.

Chléb a hry, pivo a Pepsi, dvě stránky téže mince patřící k mozaice lidských potřeb, jakkoli se mohou zdát jako odrazy národního zpovykaní směšné, či jako zhrubnutí, či zpovrchnění společnosti. Na jednu stranu se na Nory valí propagandistická mantra mocných a vlivných, okořeněná o vlhké sny manipulace, zdání a clickbaitů masmédií a jejich odpoutávání pozornosti, na druhou stranu útěchové prostředky k stravování těch návalů hořkých pilulek, jež jsou poddaným vnucovány.