Školy čelí invazi kázeňsky nezvladatelných žáků! Skutečně?

„To za našich mladejch časů nebejvalo. Takovejch grázlů mezi mládeží. Hanba pohledět!“

Jen pro pořádek na začátek: Stále je dost slušných dětí a podobné nářky provází lidstvo již po staletí.

Nicméně je pravdou, že grázlové jsou mezi mládeží, kam se podíváme. Ničí veřejný majetek, vyrušují ve školách, napadají spolužáky a spoluobčany, jsou agresivní a sprostí, nechtějí se učit ... (dále si dosaďte podle vlastního uvážení).

Skoro to vypadá na invazi grázlů. Jenže ti grázlové nepadají shůry. To ani náhodou. Spíše bude pravdou, že je sami vytváříme.

Jako učitel a výchovný poradce jsem strávil mnoho hodin rozhovory s grázly, kteří se něčím provinili. Vzpomínám na jednoho, který byl těžko zvladatelný a nakonec přinesl do školy chladnou zbraň, kterou ohrožoval spolužáky. Prostě grázl, který nezaslouží nic jiného než přísný trest, protože stejně roste pro kriminál. Tečka.

Protože si rád se žáky povídám, rád si poslechnu vyprávění grázla o tom, jaký byl jeho život před tím, než se dopustil přestupku. Někteří se rozpovídají hned, jiní vzdorovitě odolávají delší dobu, ale nakonec vypráví všichni. A je co poslouchat.

Jsou to příběhy o tom, jaké to je zůstávat celé dny doma sám, když rodiče chodí neznámo kam, příběhy o tom, jaké to je, když od malého dítěte ze dne na den odejde matka, nebo o tom, co to je, když do dítěte mlátí nevlastní rodič (nebo i vlastní) doslova hlava nehlava, případně když je dítě v noci vzbuzeno a vidí, jak otec mlátí matku...., ale především o tom, jaké to je být zoufale sám, bydlet sice s rodiči, ale žít vlastně jen vedle nich, bez jejich opravdového zájmu, lásky, obětavosti.... Dostat jídlo, oblečení, mít kde bydlet ještě neznamená mít opravdové teplo domova, mít někoho, kdo vás má rád.

Vzpomínám si na mladého talentovaného žáka, který pomalu podléhal drogám. Na otázku: „Proč? Proboha proč to se svým talentem děláš?“ přišla drtivá odpověď: „A proč mám žít v tomhle podělaným světě plným přetvářky, lží a prázdnoty! O to nestojím!“

Vzpomněl jsem si při tom na knihu rozhovorů s rodilým Indiánem, kterého se ptali, co je podle něj chudoba.

Indián na to řekl: „Je to dítě sedící před televizí ve velkém domě na předměstí, které je tam úplně samo, zatímco jeho rodiče popíjejí koktejly při plnění nějaké společenské funkce. Tak tohle je chudoba!“ Měl hlubokou pravdu. Dítě samo s televizí nebo s počítačem. Spousta grázlovství se najednou mění v obyčejné volání dítěte o pomoc, o zájem, o obyčejnou lidskou přívětivost a lásku.

Další příběhy jsou o hlubokém neštěstí způsobeném všemi možnými dětskými „právology“, kteří dětem zapomínají sdělit, že i děti mají své povinnosti, nejenom práva. Zapomínají, že dítě si tvoří svůj svět nápodobou podle chování dospělých. Když mu odmala vše dovolí, slepě jej obhajují proti ostatním, i když ví, že jim dítě něco nepěkného provedlo. Když dítě slyší jenom: „Máš právo, máš právo...,“ začne mít skutečně dojem, že má na vše právo, že jej nesmí nikdo ničím omezovat, že nemusí brát ohled na ostatní a na nic. Pak je pozdě mluvit o nějakých povinnostech, které má takto vedené dítě plnit. Pak už od něj uslyšíte jen: „Chci, mám na to právo!“ Podrobněji jsem o tomto tématu psal zde.

Vzpomínám si také na třídu na druhém stupni ZŠ, kam jsem byl přidělen jako třídní, protože tamní kázeň žáků jaksi upadala. První bylo, že jsme si se žáky stanovili pravidla spolužití a hranice chování. Pak následovalo tuhé důsledné snažení o dodržování stanovených pravidel a hranic. Nakonec jsme se sžili a užili si pěkné dva školní roky. Když jsme se loučili, řekla mi jedna dívka: „Hrozně jste mě štval a neměla jsem Vás ráda. Byl jste ale první, který nám řekl, co vlastně od nás chcete a sám jste taky ta pravidla dodržoval.“

Po všech těch příbězích se mi najednou ztrácejí grázlové a objevují se živá zrcadla naší společnosti. Živé memento společnosti, která si o své vyspělosti asi mnohé nalhává.

Neomlouvám tímto žádný přestupek žáků. Jsem často jako výchovný poradce nucen doporučit přísný kázeňský trest a bohužel jsem podával i trestní oznámení. Je to ale řešení? Znovu mi na mysl přicházejí slova starého Indiána:

„ Jestliže chcete vychovat děti dobře, chovejte se vy sami slušně.“

P.S. Přečetl jsem mnoho odborných knih. Zatím nejlepší knihou k danému tématu je kniha Hermanna Hesse: Demian. Skvěle napsaný příběh o mládí a dospívání. Pocity „grázlů“ jsou zde podány z nitra mladého člověka. Když jsem to četl, vzpomněl jsem si na své mládí. Nu a později jsem to prožil při pubertě svého syna. Vynikající pedagogickou příručkou potom je kniha Kurta Kaltreidera: Ten, který loví jeleny, kterou vydalo nakladatelství Pragma v roce 1998 a ze které jsem citoval.