Islám neuchránil před kolonizací všechna muslimská území, které západní velmoci potřebovaly pro své strategické plány v minulých dvou stoletích. Novodobé radikální odnože islámského fundamentalismu to rády zapomínají. Stejně jako předtím nedokázal islám ochránit nemalou část arabského světa od nadvlády osmanských sultánů, případně moci jinonárodních či domácích satrapů.


Pokud se kolonizátor nebo vladař nedotkl náboženských záležitostí, islámský fundamentalistický konzervativismus nekladl velký odpor. Radikalizace fundamentalismu se zvýrazní až po nástupu nezávislosti, kdy probuzená národní identita a pokusy o moderní státnost oslabí společenský vliv islámu. Nezdary při budování moderní státnosti, neúspěch nacionalistického řešení palestinské otázky a saúdskoarabská strategie financování islamizace s cílem zničit výhonky nenáboženského levičáctví v sunnitském světě zametou následně cestu k rozmachu islámského tradicionalismu, včetně jeho radikálních forem.

Přineslo-li 19. století do muslimského světa vědomí zaostalosti vůči Evropě, s érou kolonialismu počínající koncem 19. století se islám potkává s pojmy národní identita a moderní státnost. Muslimové poznávají, že jim neposloužila několik století trvající izolace a představa, že vystačí s tím, co dává vzdělanost založená jen na koránu a vlastních tradicích.

Velké arabské povstání v letech první světové války, kterému formálně veleli Hášimovci z Mekky, deklarovalo islámské cíle – osvobození (rozuměj z osmanské moci) posvátných míst na Arabském polostrově. Pravými organizátory byli ovšem britští agenti. Slíbili arabské aristokracii odměnou za boj proti Turků, spojenců Německa a Rakouska v mocenském Trojspolku, pomoc při obnově arabské muslimské moci na Blízkém východě. Britové po vyhrané válce nedodrželi slovo. Zdiskreditovali tradicionalisticky zbožnou arabskou aristokracii a muslimský Blízký východ si rozdělili s Francií. Osmanskou vládu vystřídali protektoráty západoevropských velmocí.

Ani v bojích za nezávislost se islám nestal vůdčí silou. Jeho vlastní zájmy se často rozcházely se zájmy moderně pojatých národů. Silnou brzdu změnám představovala obava z inovací, které by mohly narušit ucelenost dogmatiky. Modernizace úzce spojená s národní identitou a moderním národním státem se v islámských kruzích nepřestává nahlížet podezíravě z dalších důvodů.

Islám byl uvyklý na kmenovou společenskou strukturu. Lidský jedinec v ní měl menší váhu a práva než rodina, rod, klan, kmen. Osmanská turecká administrativa zavedla a uplatňovala systém více méně samostatně se spravujících nábožensko-etnických komunit s povinností přijímat a respektovat ústřední sultánskou moci a podřizovat se výnosům sultánské kanceláře. Nábožensko-správní a později i politické obce, nazývané millety, se definovaly výhradně náboženskou příslušnosti a svou představou o minulosti, s důrazem především na vlastní prospěch a udržení odlišností a bez zájmu o soužití ve větším společném celku založeném na jiném principu než jaký představovala dočasná příměří. Pojem “občanskost“, s nímž byla na Západě spojena národní identita, neměl v těchto komunitách pražádný smysl. Léta západní velmocenské kolonizace nezměnila nijak valně zavedené představy a praxi, mimo jiné i proto, že si protektoři nehodlali ztěžovat situaci změnami fungující tradice a dráždit zbožné kruhy.

Nacionalisté uvažovali ovšem jinak než islámští konzervativci. Chtěli národní stát a tomu odpovídající společnost individuálně sebevědomých a uvědomělých občanů rovných v právech a povinnostech. Muslimský modernismus se hodlal přizpůsobit měnící se realitě a jeho zastánci promýšleli nové typy soužití politické moci a islámu. Islámský tradicionalismus ovšem nehodlal ustupovat. Nejen že byl proti rušení chalífátu. Trval i náboženském integrismu, tedy propojování světských, pozemských záležitostí a veřejných otázek s náboženstvím a poměřování vládnoucí a rozhodovací praxe ve světských záležitostech islámskou dogmatikou.

Nová akční forma tradicionalismu

Jako odpověď na snahy modernistů se rodí nové hnutí. Navazovalo na obhájce islámské obnovy v kabátě tradicionalismu – salafíja, arabské slovo, jímž se dává najevo záměr pokračovat v tradicích předků (arab. salaf) – kterým byl Rašíd Ridá (1865-1935). Tento známý reformátor islámu v tradičním duchu odmítl doktrínu o zbytečnosti spojovat islám a politickou moc, kterou v roce 1925 zveřejnil šajch Alí Abd ar-Ráziq v knize „Islám a principy vládnutí“. Ridá označil tuto knihu za „pokus nepřátel islámu oslabit náboženství a rozvrátit ho zevnitř“. Tvrdil, že islámské právo se dá prosazovat jen skrze politickou moc a že reforma islámu, kterou vzhledem k novým realitám v okolním světě pokládal za nezbytnou, musí být postavena na „obnově islámského státu a ustavení chalífátu s právem interpretovat boží zákon“. „Chalífa by měl dbát na dodržování zákona a aby se vládlo na základě konzultace – „porady“, šúrá (tj. zásada doporučená vladařům koránem) – a to s cílem oživit islámskou civilizaci a posílit ji potřebnými znalostmi a technologickou dovedností nutnými pro její pevnost a pokrok“.

Nové hnutí, inspirované tradicionalismem Rašídy Ridá a dobovými událostmi, neslo název Muslimské bratrstvo (Ichwánu´l-muslimín) a jeho ústřední postavou se stal Hasan al-Banná (1906-1949). Zformovalo se v roce 1928 v Ismáílíji v Egyptě. Šlo o nejvýraznější arabsko-muslimské hnutí mezi seskupeními, která se snažila zesílit viditelnost islámu ve společnosti spravované oficiálně zavedenými islámskými institucemi. Byl to ovšem jen počátek pozvolné krystalizace představ Muslimského bratrstva o islámu jako politickém systému. Názory zakladatele Hasana al-Banná a Abd al-Qádira ´Awdy, významného právního teoretika a ideologa hnutí, představují primární teoretické zdroje. Spisy Abd al-Qádira ´Awdy jsou dodnes vydávány a soudobí tradicionalisté se na ně nepřestávají odvolávat. Dalších dvacet let nebyly základní teze dále rozpracovány. Oživení nastává až v druhé polivně 20. století, kdy názorovou výbavu Bratrstva rozšiřují Sajjid Qutb (1906-1966) a posléze Júsuf al-Qaradáwí (narozen 1926). Leč v jejich případě se jedná spíše o pratické návody, jak aplikovat principy radikálního tradicionalismu než o inovace výchozích teoretických koncepcí.

Hasan al-Banná soudil, že existují jen dvě cesty k budoucnosti každého národa v rámci muslimského světa. „První představuje islám, jeho principy, pravidla, kultura a civilizace. Druhou cestou je Západ, jeho životní modely, systémy a styly“. Jakou cestu hodlá volit jeho Bratrstvo je pak zcela jasné: „Cesta islámu, jeho pravidel a principů je jedinou cestou, kterou se musíme vydat a po které musíme vést celý národ dnes i v budoucnosti“. Islám je v této souvislosti definován následovně: „Jedná se o ucelený systém dotýkající se všech stránek života: je to současně stát a země, vláda a národ; je to morálka, mocná síla, milosrdenství a spravedlnost; je to kultura, právo, věda a zákonodárství; je to materiální blahobyt, bohatství, zisk a hojnost; je to boj jako poslání v armádě a jako idea; a zároveň je to pravdivé učení a náboženství“.

Islám je prezentován jako na vše odpovídající a za vše zodpovědná absolutní substance. Její pozitivní emanace jsou schopny pronikat do veškeré lidské aktivity, jdoucí od celonárodních rozměrů až k intimní subjektivitě. A samozřejmě místa pro oddělování islámu a politiky v ní být nemůže. Něco takového jako oddělování islámu a státu může sloužit výlučně jen nepravosti a falši. Leč ani ústavou potvrzené přihlášení se k islámu jako státnímu náboženství podle důsledně tradicionalistického myšlení a soudu Bratrstva nedává patřičnou záruku islámskosti státu.

Na příkladu moderního Egypta s politickými stranami a ústavou v západním občanském smyslu ostřili bratrští tradicionalisté po vzoru zakladatele Hasana al-Banná svou kritiku. Soudili, že politici a vůdci politických seskupení zneužívají muslimské myšlenky, pocity a nálady ke klamání veřejnosti. Vrážejí klín mezi to, co doporučuje náboženství a co požaduje politika a tak se oslabuje národ a šíří se rakovina korupce.

Nejlepší odpověď na tyto procesy vychází, jak jinak než z islámu jako absolutní substance. Světlo má přinést „islámská forma vlády“, v níž se snoubí „odpovědnost a bratrství v řízení státu, ve společenské praxi a v duchovním životě s pojmy národní jednota, respektování vůle lidu s citlivým přístupem k názorům národa“. Iluzornost národní jednoty na bázi islámu doplní hlas o nepotřebě politických stran. Mohou prý být nahrazeny nestranickým parlamentem tvořeným volenými jednotlivci patřičné morální a odborné kvality, pro které neplatí ani neodvolatelnost, ani beztrestnost.

Islamizace modernity

Vstřícností vůči volenému parlamentu zástupců lidu přibližuje Muslimské bratrstvo k západnímu pojetí zastupitelské demokracie. Parlamentní systém se prý nijak zásadně nerozchází z islámskou představou o vládnutí. I v korán lze nalézt odkaz na doporučení řešit veřejné otázky „poradou“, nikoliv direktivně. Takové stanovisko velmi dobře ilustruje myšlenkový postup tradicionalismu. Západní model nelze sice příjmout, ale lze ho „islamizovat“ pomocí odkazů na náboženské zdroje, tj. korán a sbírky tradic, a na uznávané spisy zavedených učenců z dávných časů. Vadou tohoto postupu je ovšem to, že naprosto ignoruje západní vědu a poznání, zejména pokud se jedná o vědy společenské a humanitní, a reaguje na aktuální svět jen skrze odkazy na svou vlastní okolním světem nedotčenou starou islámskou učenost. Nepřekvapuje, že tradicionalistické návody, jak vládnout a dělat politiku po islámsku nabízejí spíše iluzi z říše pohádek Tisíce a jedné noci než praktikovatelné postupy pro řešení spletitých a nejednoznačných situací v realitě moderního světa.

Substančním modelem islámu, z něhož vše vychází a k němuž se vše vrací, nasazuje tradicionalismus náboženství a věřícím svěrací kazajku. Vše už bylo zjeveno, jde jen o to patřičně číst a pochopit čili vzít za svou, přijmout nalinkovanou logiku. Novodobá silná odnož islámské substančnosti v podobě Muslimského bratrstva už téměř století volá po „islámské formě vládnutí“ a přesvědčuje o její správnosti a spravedlnosti, aniž by kdy takovou vládu dokázala uvést do praxe. Není to jen proto, že by nedostala příležitost. Po svržení monarchie v Egyptě počátkem 50. let minulého století se mohlo Bratrstvo opřít o lidovou přízeň. Předchozích dvacet let zakládalo pro své členy školy, družstva, nemocnice, textilní továrny. Vyzývalo k boji proti všem cizím vlivům a zřizovalo rovněž ozbrojené skupiny pro boj se všemi „nepřáteli islámu“.

Po převratu v letech 1952-1954 se muslimští bratři dočasně sblížili s egyptskými komunisty a levicovými nacionalisty. Ačkoliv dodnes tvrdí, že se stali obětí manipulace nepřátel, což je pouze fiktivní alibi šířené za učelem dokázat, že sen o „vládě islámu“ nebyl a není naprostý nesmysl. Ve skutečnosti nedokázali na základě svého programu úpravy života společnosti podle zásad tradičního islámu a boje proti cizím vlivům vytvořit životaschopnou národní jednotu. Převážila u nich snaha vytyčovat hranice nesmiřitelnosti, označovat nepřátele a záhy se nechali strhnout k aktům násilí a k atentátům. Doplatili na to se svými levicovými spojenci v podobě brutální kampaně, kterou formou trestů smrti a dlouholetých žálářů na ně jako protivníky uvalil vítěz, prezident Gamál Abd an-Násir, výrazná osobnost snah o arabské sjednocení a moderní arabský vůdce. Měl ambivaletní vztah k islámu a neváhal veřejně zesměšňovat islámské tradice, které považoval za přežilé jako kupříkladu islámský závoj u žen.

Více věřit, méně ověřovat

Názor, že islám může ve všech směrech nahradit stát, se snadno stává živnou půdou radikalismu. Nejen že ruší jakokouliv diskusi na téma soužití moderního státu, náboženský neutrálního, s různými podobami duchovnosti, vylučuje téma správy veřejných věcí ve smyslu občanském bez ohledu na náboženskou víru a vyznání, politizuje náboženství a politické otázky ponáboženšťuje. Nutně vede ke konfliktům, sankcím a násilí. Substanční model islámu totiž nebere nebo nechce brát v úvahu, že lidské záležitosti nelze spravovat na základě absolutních božských kritérií, aniž by to nevyvolalo sotva řešitelné spory s rizikem krvavých následků.

Tradicionalismus typu názorů Muslimského bratrstva uzavírá islám a muslimské společenství do fundamentalistické sebestřednosti. Projevuje se to nezájmem o jiné než vlastní názory, zkušenosti a poznatky. Vytváří se vlastní pojmový svět a tendenční výklad minulosti, obcházející nezřídka faktografii, který nemá daleko k ideologické propagandě a s nímž lze vést těžko dialog z jiné pozice nebo na základě obecně platných poznatků. Oč méně je v takových promluvách ověřitelných výroků, o to více se tu naráží na ochotu naslouchat teoriím komplotu a spiknutím proti islámu a muslimskému světu.

Radikalitu tak uvolňuje nikoliv sama podstata islámu, jak se dnes často nesprávně soudí. Z historie Muslimského bratrstva je patrno, že substanční model islámu plodí a živí aktivní tradicionalismu, radikální fundamentalismus a náboženský integrismus. Bezprostřední nebezpečnost islamistického terorismu by neměla zakrývat podstatně vážnější nebezpečí pro budoucí svět. Tím jsou falešné iluze, polopravdy a lži hlásané do muslimských mas tradicionalisty. Jak očistit islám od tradicionalistického nánosu je velkou otázkou dneška. Z nedostatku známosti jiných modernizačních a soudobému světu přizpůsobených forem islámského vyznání, které jsou systematicky marginalizovány, přehlíženy, případně pronásledovány, se masy muslimů konformují s tradicionalismem. Napomáhají tomu navíc různé úplatků ze strany náboženských asociací a rovněž jejich služby v oblasti zdravotnictví, školství i zaměstnanosti, kterých se nedostává v patřičné míře ze strany státu a veřejné správy.

Leč hlavní nápor tradicionalistické propagandy dnes míří na mládež a nové konvertity. Jejich nezkušenost a povrchní znalosti jsou dobrým základem pro rozněcování fundamentalistické náboženské horlivosti. Tradicionalistické kruhy orientují expanzi islámu na jeho proměnu v náboženství konvertitů. Konvertité jsou vždy nejradikálnější a jsou-li navíc mladí, není třeba se obávat, že nebudou tvární a budou příliš skrupulózní.

Muslimské bratrstvo je historickým příkladem novodobého tradicionalistického radikalismu. Vzniklo jako hnutí s aspirací nahradit moderní občanský stát a na tomto základě získat společnost a šířit islám. V soudobých společnostech pokročila individualizace lidského života natolik, že představa expanze tradicionalistického islámu formou kolektivního spolčování a organizování ztrácí dech. Sociálně-etický ráz původního tradicionalismu, který reagoval na chudobu, na sociální a politickou bezprávnost, uvolňuje místo instatnímu balíčku návodů reagujících na individuální prožitky, osobním zájmy a potřeby. A tak heslo „islám je náš stát“ dnes může znít osobněji a snad i s větší naléhavostí: „islám je tvůj život“.