Demokracie tváří v tvář globalizaci a ultraliberalizaci

13. 02. 2017 | 11:11
Přečteno 2298 krát
Evropa prochází obdobím, kdy je naplno vystavena dopadům globalizace a ověřuje si svou demokratickou způsobilost pokoušena lákadly neoliberálního kapitalismu a bezbřehého liberalismu. Takový tematický okruh nabízí Marcel Gauchet, francouzský filosof, v posledním dílu svého čtyřsvazkového opusu Nástup demokracie.


Daleko se zdá být doba, kdy v roce 1989 po zhroucení komunismu vyhlásil americký politolog Francis Fukuyama „konec dějin“. Tato myšlenka obsahovala pravdivé jádro, soudí Gauchet. „Západní svět přijal svazek politiky, práva a dějinné zkušenosti, nesoucí jméno „liberální demokracie“ a „tržní kapitalismus“, jako konečný a nepřekročitelný horizont“. Naše lidské dobrodružství přesto dále pokračuje, s úspěchy a neúspěchy, s novým poznávání i novými omyly, leč ve smyslu závěrečného „odteologizování“ lidských dějin. Společnosti na Západě již neutváří a neurčuje božský „Jeden“, byť si toho nejsme pokaždé zcela vědomi, a tato skutečnost se projevuje změnami ve všech směrech.

„Konec dějin“ se dá prý chápat jako „poslední odvrat modernity od teologizace politiky“. V rámci „deteologizace“ dějin vykládá Gauchet „neoliberální“ vlnu závěru 20.století. V této periodě dochází k ústupu státu a k nadvládě trhu a rovněž umírá komunistický socialismus a revoluce, které skrytě nebo bezděčně nabyly náboženskou podobu. Ve společnostech, kde sílí individualizace, se prosazuje „liberální skutečnost“. Radikálním výrazem této proměny je vítězné tažení „bezbožného“ neoliberalismu. Odvrat od náboženství je také argumentem pro tvrzení, že skutečně „novým světem“ není Severní Amerika, nýbrž stará Evropa, která zažila sekularizaci z první ruky jako předvoj tohoto procesu.

Sakralizace lidských práv

Budování spojené Evropy je riskantním podnikem. Oslabuje staré národy, vystavuje je globalizaci a tím i nebezpečí ztráty jejich identity. Toto téma, které je vážné a reálné, se karikuje do podoby bubáka na strašení národů jako malých dětí. Globalizace vážně vzata a souzena má svá pro a proti. Zkušenosti s Thatcherovou a Reaganem prokázaly pozitivní dopady překračování národního horizontu, ovšem adaptace evropského kontinentu na globální universalitu je a bude obtížnější a podstatně náročnější. Globalizace vynesla na povrch efekty, které destabilizují identity, národní, politické, kulturní, společenské. Je a zůstane nadlouho zkouškou pro každého a pro všechny. Gauchet nepopírá, že strach evropských národů z přistěhovalectví je pochopitelný a to bez ohledu na to, jaká je skutečná realita a příčiny této migrace, a že v tom národy Evropy vidí hrozbu pro svou kolektivně pociťovanou identitu.

Není důvodů propadat panice, že nám chybí nástroje k uchování si autonomie a že ztrácíme schopnost vládnout si jako kolektivum. Problém je jinde, varuje Gauchet. Takové nástroje existují, jen je přestáváme umět používat nebo se jejich použití vzdáváme. Příčinu vidí v přehnaném individualismu a v „právní díře“, v níž se ve jménu lidských práv jedinců a skupin ztrácí nebo nechává obětovat zájem o vše společné, o kolektivní sdílení historie. Obojí ruší limity, jejichž překračování rozvrací solidaritu kolektiva, zbavuje ji smyslu a vytváří smrtonosnou „bezmocnost“. Současní jedinci ignorují dějiny, na jejichž tvorbě se chtě nechtě podílejí, nevědí nebo už nechtějí vědět, co dějiny jsou a co znamenají, a ztrácejí ze zřetele společenské a politické souvislosti své autonomie. A o to více pak vnímají a berou vážně své pocity, „tísně, špatné nálady a frustrace“.

Jádrem problému je podle Gaucheta radikalizace, která sakralizuje lidská práva a podkopává suverenitu státu jako národního kolektiva a konstrukci jeho identity. Činí se tak ve jménu iluze, že suverenita celku může vycházet jen ze suverenity jednotlivců. Naše společnosti, které odmítají veškerou „protivnou a nepohodlnou vertikalitu“ a „nadbytečné poručníkování“, se mění ve společenství hedonicky smýšlejících a v dosavadních lidských dějinách nevídaných super svobodných individuí. Směřuje to k redukování demokracie na „tržní politické společenství“ ladící s neoliberalismem. I ta „nejrozhodnější kritika ekonomického neoliberalismu“ ze strany antikapitalistické levice se svým individualismem a odmítáním etatické vertikality vpisují a zařazují do neoliberalistické logiky. Podobně pranýřování „svobodomyslného individualismu bohémské buržoazie“ ze strany jisté levice míří na falešný cíl, neboť vypovídá velice málo o těch, kdo skutečně drží ekonomickou moc.

Evropský export

Viděna ve svém historickém vývoji jeví se demokracie jako systém procházející procesem, v němž se vítězné fáze střídají s momenty váhání a nejistoty. S každým novým krokem vpřed v demokraci přichází na program dne otázka po jejím smyslu. To je případ i současnosti, kdy jsou demokratické principy ve světě na postupu, leč dopady tohoto pokroku budí pochybnosti. Osoba Donalda Trumpa představuje nové vzplanutí chorobné stránky individualistické logiky v demokratických společnostech. Trump, to je vypjatá individualistická nadutost.

Na špici radikálního individualismu se objevuje a prosazuje radikální autoritářství. Jde o záležitost, která má svá východiska v anarchismu. Málokde se vidí tolik autoritářských osobností jako ve svobodomyslném světě. Ostatně, co dnes představují sociální sítě. Nedostatek respektu k názorové odlišnosti, apriorní podsouvání špatných úmyslů nositelům jiných názorů, jednostranná kritičnost a nedostatečná sebekritičnost, podceňování a odmítání kompromisu a každého většinového pravidla. Přesvědčení, že platí výhradně můj názor, může dospět až nietzscheovskému nadlidství. Trump nepotřeboval číst Nietzscheho, nadčlověčí filosofii ho naučil byznys. I Silicon Valley přetéká příklady ultraliberalismu, který ohrožuje demokracii. Naše dějiny se odehrávají rytmem, v němž pro demokracii vyvstávají s každým krokem vpřed nové otázky, které se přímo dotýkají existenčních možností samotné demokracie. Až dosud nacházela demokracie odpovědi, které svědčily o tom, že vítězí. Leč není záruky, že tomu tak bude i nadále.

Demokratický optimismus lze dávat do spojení s jistou podobou europocentrismu a vkládat dějiny demokracie do souvislosti se specifikou Evropy. Europocentrismus se ovšem nezřídka používá jako ideologizující nálepka, která nezakryje skutečnost, že se v Evropě od 16.století tvořil svérázný civilizační řád, který byl následně exportován do Ameriky. Tento fakt lze těžko popřít a soudobá globalizace nese nabídku sdílet intelektuální, politické a technické nástroje vynalezené Evropou.
„První vlnu globalizace z konce devatenáctého a z počátku dvacátého století zastavila a panovačná podoba Evropy“, píše Gauchet. Po převzetí štafety Amerikou se o sto let později odehrává nová globalizace, která staví Evropu do zmatku a nejistoty. Evropa má nadále schopnost vynalézat a inovovat, ale Evropané potřebují mít jasno o sobě a o postoji k odlišnému světu. A k tomu by podle Gaucheta mělo vést opětné nalezení smyslu evropských dějin.

Na tomto místě musí český čtenář zpozornět, neboť se mu tu nemůže neevokovat dnes již stoletý spor o smysl našich dějin. Iniciativu v tom měl tehdy T.G. Masaryk, který více jako filosof dějin než profesní historik cítil silněji potřebu dát národu, toužícímu po vlastní státní formě, nějakou ideovou oporu – „ideály humanitní“ – čerpající z minulosti, aby mu vrátil a posílil sebevědomí. V tomto úsilí byl jistě kus agitačního historismu – „pravá česká nemoc“, jak to pojmenoval historik Josef Pekař. V roce 1925 k tomu připsal: „Kdybych se měl pokusit o to, abych také sám přispěl nějakým agitačně výchovným výkladem našich dějin k polepšení Čechů přitomnosti, řekl bych asi: „Smysl“ českých dějin je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami oboji v zápětí nedostatkem rozumné umírněnosti a to jak v oboru života politického, tak duchovního“. Pekařův skepticismus ohledně smyslu dějin vycházel z přesvědčení, že doba staví problémy vážnější a naléhavější než jsou zhusta jalové spory ohledně minulosti a hledání „výchovnosti“ v dějinách.

Je pozoruhodné, že francouzský filosof dějin nabízí nyní Evropě recept, jehož problematické stránky a úskalí poznal národ ve Střední Evropa už před sto lety. Není v tom však žádné tajemství, protože jak Masarykovo hledání smyslu českých dějin, tak současný francouzský filosof mohou mít oporu ve „spirituální“ koncepci národního či širšího společenství jako projektu založeného na společné paměti a přání žít pohromadě. Taková koncepce vychází od Ernesta Renana (1823-1892), francouzského spisovatele, který v březnu 1882, dvanáct let po porážce Francie ve válce s Pruskem, po ztrátě Alsaska a Lotrinska a po Pařížské komuně, prohlásil, že národy nejsou něčím trvale nadčasovým, nýbrž že jde o společenské formace, vzniklé v moderní době, které budou bezpochyby jednoho dne nahrazeny „evropskou konfederací“. Než se tak ovšem stane, je národní existence nutná, neboť národy jsou zárukou svobody. „Spirituálnost“ Renanovy koncepce národa byla protiváhou, ne-li přímo odvetou, vůči pokrevní, tělesné až rasové představě národa v německém pojetí. V tomto rámci ovšem nahrávala možnosti dělat z Němců rukojmí germánského a z Francouzů a Čechů rukojmí antigermánského pojetí dějin, což vneslo do dějinné praxe 20.století nemálo tragického.

Odvrat od náboženství

Gauchetovi slouží ke cti, že hledání smyslu dějin národů nebo civilizačních celků zbavuje léčky náboženské jednostrannosti. Evropský demokratický model má podle něho potenci se universalizovat právě proto, že je spojen s „odvratem od náboženství“. Přijme však tento odvrat Čína, Afrika a zejména Blízký a Střední východ? Je to sázka, která nemusí vyjít. Leč dá se věřit tomu, že tak, jako když mafie nabízí něco, co nelze odmítnout, i modernost je nabídkou, kterou nelze odmítnout. Každý chce mít blahodárné výhody západní globalizace, počínaje osobní svobodou a prostředky, které jdou spolu s materiálním bohatstvím. Všechny tyto statky vznikají díky intelektuálním, vědeckým a právním nástrojům, které přišly na svět v určitý moment evropského vývoje. Logicky pak může být jen iluzí věřit, že stačí si tyto nástroje apriori neutrální přivlastnit bez zapojení odvratu od náboženství, který pro zrod a fungování těchto nástrojů vytvořil podmínky. Výhody a přednosti, vzniklé v Evropě, nesou a skrývají v sobě dynamiku, která vtahuje lidi do myšlenkového schématu a organizace společenského kolektiva, které je neodvratně vzdaluje od jejich klasického náboženského prostředí.

Odvrat od náboženství a rostoucí individualismus jako znaky modernosti a postup demokracie vyvolávají nepokoj na straně náboženství a náboženských hnutí. Brání se změnám a také se jim přizpůsobují. Individualizace přitom funguje občas paradoxně. Dokonce i džihádistické sebeobětování přejímá individualistickou logiku západního typu. Aktér džihádu vyjadřuje touhu, byť bez debaty zvrácenou, projevit se jako individualita tím, že dává k dispozici vlastní život. Pro takové chování existují příklady z dějin politického militantismu 20.století, kdy výrazně individuální angažovanost měla za cíl podřídit se velice scestné stranické disciplíně.

Představa, že odmítání západního demokratického modelu, ba nenávist k němu je rubem nepřiznané touhy po převzetí tohoto vzoru, může být nakonec jen odrazem západní naivity. Radikální odmítání Západu existuje a bráno abstraktně, bez konkrétních souvislostí, má svou logiku. Žitá realita a praxe jsou odlišné. Gauchet soudí, že většina lidí, kteří žijí mimo západní svět, uvažuje jinak než ve smyslu radikální negace Západu. Jejich myšlení osciluje mezi zmatenou touhou po žít materiálně lépe, rozhodovat o svém životě svobodněji a pocity nechuti, podrážděnosti až agresivnosti, ba i nenávisti vůči Západu. Panuje tu ambivalence, rozpornost, dvojí přístup, který mate nás ze Západu a my si s tím nevíme rady a nevíme, jak se z toho dostat ven.

Láká i své popírače

Demokracie se opakovaně znovu učí tomu, co ji zakladá a na čem ona sama stojí a spočívá. Možná je laciné říkat, že všude ve světě sílí touha po politické svobodě, po ochraně osobní svobody. Pokud položíme otázku, zda se může někomu líbit být uvězněn bez soudu a bez záruky, že bude vůbec kdy propuštěn, odpověď je nasnadě. A kdo by nechtěl sdílet výhody západní demokracie, jejímž plodem je kupříkladu medicína? Demokracie zvítězí, protože je lákavá i pro ty, kteří ji popírají.
Asi by bylo odvážné tvrdit, že lidstvo je metafyzicky předurčeno k demokracii. A patrně je i nesmyslem uvažovat o demokracii v této poloze. Leč z pragmatického hlediska a s ohledem na užitečné stránky, které do lidského soužití demokracie přináší, smysl má. Pokud jsme jen trochu poznali to, co demokracie znamená, víme, že jde o záležitost, která nevylučuje chvíle přehmatů a snad i úpadku, leč která je nakonec imunní proti trvalé regresi.

Podle Gaucheta je největší hrozbou pro demokracii v současnosti exploze dílčích a skupinových práv, jejich vynucování a rozmach nezřízeného individualismu. Těmto nectnostem by se mělo bránit nikoliv omezováním práva a potlačováním individualismu, neboť demokracie bez práva a individualismus je nemyslitelná, nýbrž posílením respektu k zastupitelské demokracii a k vertikální autoritě státu, který je garantem dodržování všem společných pravidel.

Slabinou demokracií dneška je navíc rozostřená představa o totalitářství. Soudí se, že totalitarismus odešel do minulosti s jedním konkrétním režimem. Leč po smrti jedné utopie následuje vlna nové utopické demagogie. Intelektuálové, kteří nabízejí představy o budoucnosti, se logicky nechávají unášet utopicko-revolučními představami. Hřeší přitom tím, že slibují lepší budoucnost, aniž by brali na vědomí, že je přitom třeba zabránit opakování minulých chyb. Demokracie tak může doplatit i na to, že se bere za samozřejmost a že z pohodlnosti nebo ze zaujetí pro akční přímočarost zapomíná přemýšlet.

Marcel Gauchet se v rozsáhlém opusu Nástup demokracie představuje jako jasnozřivý obránce demokracie před chybnými úkroky a zjednodušováním, které do ní vnáší ultraliberalismus a neoliberální kapitalismus. Na rozdíl od kritiky kapitalismu, vedené z hlediska rozporu práce a kapitálu a nerovné dělby výsledků společné práce, podrobuje francouzský filosof odsudku dnešní kapitalismus tam, kde nese a povzbuzuje pokřivování demokracie.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy