Reality

Holandský realitní makléř si nábožně zapálil dýmku, jednu z těch deseti, co měl pečlivě uložené v di¬plomatickém kufříku, pokyvoval uznale o naší dobré práci, neposlouchali jsme ho, rušil nás, uhranutě jsme koukali na jeho pihovatou ženou, zrzavé vlasy měla moderně zastřižené do nadýchané vlny, stále něco povídala krkající řečí, ovšemže jsme jim ukázali všechna střeva zprostředkovaných domů v Kar¬lových Varech, Karel je se zájemci strojově vyšlapal, šli až do posledních pater, do každého koutu a díry, byl pyšný na svůj profesionalismus rudé elity, makléř se moc divil, také jeho žena se divila, pokradmu jsme koukali na její nohy, byl to dobrý byznys, i ona se zúčastnila, kroutila tělem, všem radila a mistrovala, plácli jsme si, chtělo by to dobrý oběd nakonec, řekla rudými rty, pivo, cigarety a koňak, ale my nemohli ani mlaskat, letěli jsme odpoledne do Ruska, čekali nás horké dny s Američany, Jeffem Helgolandem, Janem Leglasem, alias John Leglass, potomci Evropanů a postkomunisti v jedenáctimilionové vesnici Moskva, nikde tam nenajdeš záchod, zásada, jde se tam kde to jde a ne tam, kde to nejde, říkám, ale naši Amíci tomu nerozuměli, mají svá auta a záchody, zastupují mormonskou potravinovou firmu ze Salt Lake City, jsou správci teritoriální smlouvy pro Východní Evropu, drží licenci na prodej velkého množství kontejnerů cigaret, chtějí se uplatnit, a prodat haldy kartonů Rusům, rozložit jim dehtem plíce, vydělat na tom peníze, prodat již uzavřené odběratelské smlou¬vy za 25% zisku, jedeme v tom s nimi, ale ten den jsme nedělali nic, přesto bylo co oslavovat, pení¬ze od Holanďana už šustí na cestě do naší banky, právníci zařizují vydávací smlouvy, lusknu prsty na ruského číšníka, vždycky si v Moskvě objednávám bramborový salát a smaženého kapra, říkám tomu Vánoce, je mi úplně jedno, že je červenec a celé město přepadl roj komárů, dobře že v restauraci nebyl žádný, ale o kaprovi jsem si mohl nechat zdát, místo něj přinesli na velikém talíři obrovského pstruha, všichni se rozesmáli, pozorovali, jak náhražku spořádám, vždy začínám bramborovým salátem, Ameri¬čané zvědavě ochutnali, také opilá Ruska přišla, ale jen pro bílé maso ryby, její nebezpečný partner nervózně naléval vod¬ku do stakanu, i my se nalévali a když nás personál tlačil po zavírací hodině z baru, pomohl jsem jeho ženě v šatně do kabátu, nezkoušej to, vyhrožoval šamstr, jestli se jí dotkneš, budeš lítat u stropu, jsem parašutista, vypadal tak urputně a směšně, že jsem si na just sáhl na slovanskou kyprost, pod ten její kabát, do nebezpečného horka, chichotala se a frajer, při pohledu na dvoumetrové Američany opatrně pořvá¬val, poď ven, já ti ukážu, du ven, poď ven, kontruji, vyšli jsme na ulici a horký úder tepla nás složil do kolen, měl jsem asi štěstí, protože jakýsi pekelný stroj už dávno tikal na ulici Fučíkova a Jamskaja Tverskaja a zrovna, když jsme zastavili, a chystám se trotlovi jednu ubalit, vybuchl před vyslanec¬tvím automobil, roztrhal ho na cucky, potrhal stromy, pomačkal další auta a všechny naše úmysly změ¬nil v úprk, mazali jsme podchodem do bezpečí hotelu, kde jsem před odchodem na večeři povraždil komáry Pif Pafem, můj povinný rituál na každé na služební cestě, navždy si pamatuji radu spolupracovníka, kdysi mi doporučil vzít sebou sprej do Vietnamu, poslechl jsem, otevřel dveře hotelového pokoje, nadechl se, vystříkal plyn do místnosti, pokropil koberce a ta¬pety vietnamského lidu, po celou dobu zadržel dech, pak zabouchl dveře, a v poklidu šel na kávu, když přes celou restauraci zazněl příšerný řev kolegyně, našla ve své posteli stonožky a pavouky a od té doby jsem se jí nezbavil, spala se mnou v mém pokoji, musel s ní chodit, i když šla do sprch, na bojleru se tam protahoval místní mazlíček had, miloval jsem tu živočišnou perverzi strachu, mydlil jí záda, všechny ty její žlábky a výstupky, nechal se také umývat a celý blažený myslel na ní, když jsem sbíral mrtvé komáry na pokrývce špionského hotelu v Moskvě, lehl si a snil ji, ráno mně od ní budil telefon, jeden velký ruský boss zval na schůzku, mluvil o ruce v rukávu, šli jsme na snídani, obsluhovala nádherná Židovka, stále se otáčela a šmrdolila kolem Johna Leglasse, přijelo auto, vezlo nás do pev¬nosti naftařské společnosti, několikrát jsem tam jednal, ale nikdy se tak nesnažili, úslužně nalévali čaj do skleniček se stříbrnými úchopy, na mističkách ležel barevný cukr, džemy, nepoživatelné sušenky, lahve s letitým koňakem, oslí suchý salám, zapůjčené sekretářky sekčních šéfů, náměstků a viceprezidentů se naparovaly, John Le¬glass se rozparádil výkladem, učil je jak pohlížet na naši nabídku, Rusové pořád vnucovali své pojetí obcho¬du, skoro kolosální blbost bučela úletem a když konečně přišli s gramotnou dohodou, zařval John Leglass štěstím, roz¬jančeně skočil na stůl plný dobrot, rozlámal ho a skončil zadkem ve střepech porcelánu a skla, obchodní ředitel Saša Rjepin zrovna koukal na lejstra popsaná azbukou, ty vole, řekl jsem pražskou češtinou a krví potřísnění Rusové rozpačitě přihlíželi, najednou zlomili tužku a šoko¬vaně zatnuli pomyslný kynžál mezi trosky stolu, vyhrabali v mozku ještě živou nenávist ke kapitalismu, vzpomněli si, že majetek je zločin a vyhnali nás na Gilarovského ulici, bereme taxi na rozřezanou Leglassovu prdel a za pár šupů jedeme do nejisté budoucnosti, jen John Leglass se nenudil, jeho divoška mu foukala na stehy, nestaral se ani když nás Rusové vzali na milost a obchod začal běžet, dokonce nás doprovodili spolu s ním a poblázněnou Židovkou na letiš¬tě, aby jim idiot vyrobil na profoukané rovině Moskvy další drama, chtěl odjet a nakvartýrovat svou ruskou dívku a její malou sestru do bytu mého kamaráda v Praze, zrovna se z nich stali sirotci, protože, když se objevil u jejich matky a řekl že s ním odjedou, zemřela ten večer na infarkt, tak se rozčílila, ale to už mě John Proklatec nezajímal, je na přes držku, řekl Jeff, byl proti němu príma Amík a šéf, poctivě fotografoval kulisy Prahy, na Novotného lávce zmačkl na soklu zábradlí u fotoaparátu Béčko, úplně to s ním švihlo, jak pára od vody kouřila kolem lamp, hmyz narážel na skleněný kryt, kolosální zuby nasvícených Hradčan trčely v reflektorech sněhových děl, znal jsem ta místa, pokaždé mi vyrážela dech, neomylně jsem šel v nastávající noci po Karlově mostě, akumulované teplo pískovcových kvádrů hřálo tříštivé vlny větru, Jeff měl zablokovanou páteř, přesto se snažil mačkat spoušť a když jsem mu v hotelu prohmatal ztuhlá záda a prošel se po nich devadesáti kily v botách, řekl mi o sobě všechno, i o svých třech ženách, černovlasé Francouzce z Jižní Afriky, kudrnatý lesk jejích vlasů mě fascinoval z pomačkané fotografie, také elegantní Číňanka z Guamu a její inteligence Asie v hrsti úsměvu, také Jenifer z pouště Utahu, pojedeš ke mně, vezmu tě střílet šakaly na písku, budeme hrát ruletu v Las Vegas, v Hendersonu Ti půjčím kamarádky Jen, a jak to tak říkal, na mobilu volal Karel, lákal nás na schůzku s Rusy, mají prý velký briliant, prodají ho levně, jen se podívat, přesvědčoval, hlaholil, nevěřil jsem a okamžitě si vzpomněl na Buzzy Baumgolda z New Yorku, objednal si v Rusku extra velký kámen, pár menších a spoustu kalibrovaných do prstýnků za 20 milionů dolarů, přiletěli jsme v neděli, každý se svým Jumbem, tisíce lidí pak kolabovalo z ruské pohraniční stráže, ze svinské imperiální nátury, pomalost, ta bohorovná důležitost, byrokracie a vleklý čas pro razítko, v Moskvě je neděle zlá, měli jsme díky buzeraci 3 hodiny zpoždění, taxíky nikde, jen afgánští veteráni na štaflu, za 20 až 40 baků jeli do města, objal mě strach, zůstal jsem sám na ty jejich černé taxíky, útočný nůž vězel hluboko v kufru, žádný autobus, odkud jsi, zeptal se řidič, z Prahy, Československo, říkám, muž ve flekaté uniformě pokyvoval hlavou, jakoby se u nás vyznal, vysadil mě živého v hotelu, ozval se i Buzzy, a když druhý den jedeme do vzorkovny na nákup, úplně se složil, poprvé v životě viděl nabídku za 600 milionů dolarů, paralyzovaný listoval i seznamem za 3000, dovolili mu, aby si ho vzal k sobě a na otázku, kdy objedná, řekl, že čeká Indy, definitivně prý vyberou, chvíli jsme tam zůstali sami, dívali se na kazety briliantů opatřené průvodními listy rapaportu, zejména růžový akvamarín švihal leskem prádla madame Pompadúr, ale smaragdy, ty zelené kapky v klapkách očí nádherných žen, z těch jsem se úplně položil, také z každé hory briliantů, ale Mr. Baumgold chtěl jít studovat seznam, táhl mě z místnosti ze které jsem se nemohl odtrhnout, ta jejich šílená síla přitahovala, jak zářila spektra plošek a i když mi říkal, že ho moc zajímá názor, zřejmě neviděl můj nepřítomný strach žádosti, a když přišel Karel s nabídkou, jeli jsme s Jeffem na nákup ke Kanaďanům v Praze, znovu mně zaplavil třas chtivosti, Walter nalil do vysokých sklenic Campari džús, nikdo to neuměl lépe než on, jedním vrzem chrstnul dávku do spousty ledu, v recepci seděla jeho osudová žena, pikantní ruská sekretářka, šla otevřít na zvonek, Arméni ji pozdravili jako Tolstého nymfu, žádní Rusové, vytáhli deset kamenů v kapesníčku, Jeff si vzal lupu a jeden vybral, děsjat tysjač dolarov, naličnyje řekli, obrátili se na Jelenu, aby přeložila, beru, řekl Jeff, podal mi kámen, zahříval, motal myšlenky, všechny ty úchylky člověka mě znovu přepadaly a když se dohodl s Waltrem na čopování, předal mu jakési poukázky v hodnotě peněz, Arméni dostali od Waltra hotovost, to budou doma koukat, má to cenu aspoň 80 tisíc, ukaž, řekl šťastný Jeff, vzal si lesklého čaroděje, podal mi ruku, aby pak zmizel v odbavovací hale letiště, v tašce si vezl podepsaný protokol na loď, cukr do přístavu Amsterodam, v peněžence kámen Orientu, mával jsem, jel do města, konečně se podívat do banky a vyzvednout podíl za obchod s baráky, ale v kanceláři mě zuřivě sháněl Karel, všechno špatně, někdo nám zabil Holanďana, rozšlapal jeho dýmky, vysral se na zem a jeho Anne-Marie nechce s naším obchodem mít nic společného, zmrazila platby, nikdo si nedovolil prorazit její smutek, přitom bylo potřeba vydělat nějaké peníze na provoz, zavolal jsem ji, to kdesi hluboko si vyhrabal starou poučku, že obchod je obchod, našel jsem Váš zlatý zapalovač, říkal nymfičce, ani nemrkla, věděla, že předtím jsem ho drze koupil, abych pak v medvědí kolibě nočního klubu jí ho odevzdal, ale to už jsem měl za sebou nejméně hodinu a půl soulože, posloužil na všechny ty prasárny, jen aby souhlasila s pokračováním dealu a když o přestávce dostala hlad, nejedl jsem, moje smůla, nemůžu nikdy před tím, ani po tom, cikán hrál na housle, kroužil kolem stolu, byl jsem rád, že nechtěla tančit, houslista jí vlezle škrtal zapalovačem na dlouhou tureckou cigaretu, znovu mě vtáhla do postele, aby pak začala ječet do tenkých stěn znovu a zas sprostá slova, někdo zabouchal na okno, otevřel jsem okenici, klečel v nohách postele, rozhlížel se, nikdo tam nebyl a když nechápavě otáčím hlavu na zrzku, vystoupil ze stínu smrku jakýsi muž, vrazil do pootevřeného okna brokovnici, opřel ji o mé rameno a směrem na polštář, vystřelil.

Milan Bukovecký

Apríl s příslibem Velikonoc

Letos byl na Květnou neděli Apríl s příslibem Velikonoc, přesto s charakterem obyčejné neděle, takové kdy se ještě po zimě nic nechce, ale dubnové slunce již popohání přírodu i samotného člověka . A vstát se musí, ježto slunce se dere do světnice, je jaro a není to „Apríl“. Vstát a také možná psát, možná psát tak, aby i druzí, ti podstatní, z řádků vycítili víc než jen skutečný apríl..

Více »

Zlaté Hory s cukmantlem /zlaté hodinky v šuplíku/

Cestou od Invalidovny přebíhám v dešti a bouřce. Zelenkavé proužky na modré košili mokrem vystoupily jako notový zápis, kde jednotlivé noty nahrazují pohledy jedněch očí, barva se kryje s oblohou. Noty chystají klavír pro Osudovou, všechny se mě dívají, zkoumavě a s touhou mě jako vždy získat a přimět ke hře, aby nakonec se zavřely spokojené s mým tušením jejich jsoucna. Samozřejmě, zase mám na ruce ty proklaté hodinky, říkám si, to bude frmol, problém, negativní energie, požírač ducha i mého já.

Více »

Zimní idyla v Turnově s vyhlídkou na hrad Kost

/12. 2. 2009/

Více »