Roman se pomalu probouzel. Chvíli meditoval, jestli by se mu nějak nepodařilo dopravit vodu do úst bez otevření očí a vstávání. Pak zkusil zavolat Adélu, ale jazyk měl tak silně přilepený k patru, že to vzdal. Toho vína včera bylo prostě moc.

Přišoural se k lednici. Uvnitř tma a prázdno. „Co to jééé??“ zachrchlal. Zarachotil klíč, vešla Adéla s plnou igelitkou a malým Románkem v náručí.

„Není pivo,“ oznámil Roman.

„Není a nebude,“ odsekla Adéla, „teplé pivo přece nepiješ.“

„Si ho dám do ledničky, ne?“

„Romane, už ses probudil? Vypnuli nám proud!!! Rozumíš, co říkám?“

„Tys nezaplatila inkaso?“

„ A z čeho? Z mateřské a dětského přídavku? Co bychom asi tak jedli?“

„Jsem ti dal bůra…“

„Ano, minulý měsíc, a je třiadvacátého! A to sis ještě vzal zpátky tisícovku na benzín!“

„To ale bylo důležité, abychom mohli vyrazit na tu šňůru po fesťácích!“ škrabal se Roman v rozkroku. „A náhodou je o nás dost zájem, abys věděla. Karta se začíná obracet.“

„Bodejť ne, když hrajete jen za diety a cestovné!“

„Hele, nech toho! Když byly kroupy, to jsem ti byl dobrej!“

„Jo! To´s byl, protože´s byl doma a nosil peníze!“

„A dělal jsem šaška v pitomým muzikálu! Jak ve fabrice! Hovno umění! Furt dělat křováka vzadu!“ Dopáleně vydoloval triko a džíny zpod gauče.

Já nechci umění!“ ječela Adéla. „Já chci chlapa, kterej mě uživí, když už mi udělal děcko!“

Bouchl zvenku dveřmi jednopokojového minibytu.

„Takhle to dál nejde!“ slyšel Adélin jekot, když sbíhal schody paneláku.
***
Vrátil se v podvečer s dvojkou v žíle. Otráveně si otevřel zteplalé pivo, popadl šroubovák a na schodišti zkušeně přepojil kusem drátu přívod elektřiny. Když zjistil, že se rozběhla lednice, spokojeně krknul. Sedl si ke stolu, ládoval se rohlíky a salámem, dokud před ním nezbyl jen prázdný papír. Pustil magnetofon s demonahrávkou a pokoušel se do ní zpívat. Domem se rozlehlo jeho šakalí vytí podmalované depresivním duněním reprobeden. Na zuřivé bouchání sousedů nereagoval. Být umělcem je přece řehole, proč by měl trpět je on? Po půlhodině usnul…

Probudil se před půlnocí. Svlékl neprané džíny i zapáchající tričko a zamířil do ložničky. Teprve když se uvelebil v posteli, uvědomil si, že Adéla i Románek tam nejsou. Nevěřícně hleděl ve světle pouliční lampy na Adélinu válendu i Románkův prádelní koš, v němž maličký spával. V duchu zas slyšel Adélin křik: „Takhle to dál nejde!“

Do prdele, kde jsou? Prohledal skromné zařízení jejich hnízdečka, všechno oblečení zmizelo…

Kam jen mohla Áda s malým zmizet? Probudil dvě ženy v sousedství, o nichž věděl, že se s Adélou občas navštěvují. Byly protivné a nevěděly o ní nic.

Její máma! Popadl mobil, hned po prvním zazvonění kdosi telefon vypnul. Zas přijela a odtáhla Ádu i Románka do té jejich odporné vily! To si s tou Ježibabou vyřídím!“

Vyřítil se z paneláku, jako by hořelo.
***
Vrátil se domů už střízlivý, když ostatní mířili do práce. Adéla jakoby nic žehlila, Románek se válel s plyšákem po zemi.

„Kdes byla? Hledám tě celou noc,“ neměl už sílu se vztekat. Ježibaba bydlela na druhém konci města a dala mu pořádnou sodu.

„Já? Byla jsem na odpolední, mám brigádu v Tescu. A Irena mi mezitím vyprala a pohlídala Románka,“ ukázala na hromadu prádla.

„Irena, jo?“ Bože, na tu jsem zapomněl… „Adi, já se opil.“

„Jako prase. Co dál? Co tak občas nějakou práci, nic?

„Včera byl náš manažer za jednou producentkou a přinesl nám k podpisu smlouvu na desku, tak…“

Románku! Fakt? Ukaž!“ Odložila žehličku a chytila ho kolem krku.

„V kapse,“ řekl a vzápětí se kousl do jazyka. Zajela rukama do zadních kapes kalhot a vytáhla dva zmuchlané papíry.

„Neoslavíme to?“ Vzal jí lejstra z rukou, jedno z nich slavnostně rozložil na stůl.

„Tak, jo, skočím do večerky pro Sauvignon, ano?“ trylkovala a hnala se z bytu ven.

Dveře zaklaply, Roman hlasitě vydechl. To bylo o fous. Na druhém papíru byl vzkaz paní producentky:

Romčo, byl jsi skvělý! Ta deska je můj dárek, očekávám pokračování!!!

Luděk Olšový