Mohl být rok 2011 i arabským rokem 1989? Protestní mobilizace arabské ulice dávala věřit, že do stagnujících, násilných a arogantních arabských diktatur konečně vtrhl čistý vzduch a s ním otevřenější politika. Po třech letech je bohužel arabský svět ještě nemocnější, než byl dříve. Experimentuje jak se svobodou, tak s organizovaným násilím. Přes několik pozitivních posunů arabské elity zcela promarnily velkou šanci na změnu. Další šance oddaluje ničivý dopad násilí.

Kyvadlový pohyb arabského století

Arabský svět už dvacet let prochází rytmem omezené liberalizace a represivní reakce. První vlna jakési liberalizace přišla souběžně s rozpadem Sovětského svazu. V Alžírsku a Tunisku se na konci 80. let konaly svobodnější volby, deset let na to nové generace autokratů v Maroku, Jordánsku a Sýrii udělaly pár vstřícných gest. V obou republikách v o něco svobodnějších volbách ale uspěli islamisté a následovaly represe. Autokracie se také poměrně rychle pouzavřely.

Výrazně etatistické režimy po vzoru průkopnického Egypta přistoupily v 90. letech na ekonomickou liberalizaci. Ta přinesla jistý růst, především však prohloubila sociální nerovnost. Podtrhla absenci politické liberalizace: privatizace a koncese probíhající bez kontroly doprovázela systematická korupce a obohacování politických a bezpečnostních elit. Neschopnost arabských států se reformovat, spojená se záhadou jejich relativní stability, se na Západě staly akademickým a zahraničně politickým tématem.

Druhá vlna liberalizace a svobodnějších voleb přišla v polovině let 2000, ať už pod tlakem Bushovy agresivní politiky, nebo z jiných důvodů. Měla krátké trvání (Egypt) a velmi rozporuplné (Irák), krátkodobé (Libanon) nebo žádné výsledky (Palestina).

Rok 2011 přinesl zatím největší otřes. Po třech letech ukázalo, že byla pouze dalším, i když větším výkyvem arabského kyvadla. Nejprve propukla do té doby nepředstavitelná vlna souběžných a v zásadě identických, občanských a sociálních protestů. Po dvou nejasných letech ale scénu ovládly zcela jiné síly, než se čekalo.

Krátký triumf islamismu

V první fázi arabský svět zachvátil islamistický triumfalismus. Jediná společensky zakořeněná a ideová opozice se zhlédla v Turecku a začala konečně sklízet ovoce své dlouhodobé podzemní mobilizace v Tunisku, Egyptě a v Maroku. Jenže se v oněch svobodnějších zemích sama znemožnila holou neschopností konstruktivně vládnout. V Egyptě Muslimští bratři podlehli iluzi, že stačí obsadit prezidentský palác a vydávat dekrety, bez navazování aliancí s jinými částmi politického spektra, bez podnikání nějakých, byť populistických, sociálních a reformních kroků. Jejich vláda nejen neměla náplň, ale jak se ukázalo, nevyužila možností naklonit si veřejnost a stála na vodě. Tzv. druhá revoluce, ještě mohutnější než první, je s pomocí armády smetla. Tuniští islamisté, stejně neschopní, ale politicky opatrnější, v momentě Mursího zatčení dali zpátečku, přistoupili na vyjednávání se silnou politickou a občanskou opozicí a nakonec odstoupili sami. Tím zachránili nejen sebe, ale asi i demokratické šance Tuniska.

Zaslepený Mursí a nerealistické vedení jeho hnutí promarnilo historickou šanci na to, aby se matka arabských ideologických hnutí rozumně domestikovala v reálné politice. Mladší generace Bratří k tomu měla nakročeno a po očekávané prohře ve volbách, které Mursí vědomě odsouval, by se Bratrstvo k normalizaci přiblížilo. Poslední projev Mursího, odvolávajícího se na islám a odmítajícího uznat svou neschopnost a udělat byť jediný ústupek obrovským masám protestujících, zcela a na dlouho diskreditoval středový proud politického islámu. Zkázu islamismu potom dokonalo drastické rozhodnutí armády, využít (v historii Egypta asi potřetí) momentální převahy, a hnutí zcela vyhladit.

Jestli demokratické šance Arabů zažily historický předěl, tak to byl právě srpen 2013. V Tunisku se islamisté rozhodli sami sebe omezit. V Egyptě se státní aparát obrátil vojenským násilím proti největšímu masovému politickému hnutí. Egyptská armáda (ještě) nebombarduje z letadel obytné čtvrti. Když to dělá zarytý diktátor jako Asad, má to místní význam. Když ale vážená národní instituce předního arabského státu, financovaná USA, rozpoutá válku proti možná pětině svých občanů, zavře desetitisíce, omezí získané svobody na minimum, a zažene tak milióny v lepším případě do mlčení a do podzemí, v horším případě do rukou terorismu, má to okamžité regionální a dlouhodobé historické dopady.

Zdá se bohužel, že reakce egyptské armády není jen dalším úderem navracejícího se kyvadla, které se zase samo za pět let přehoupne do příznivější polohy. Armáda totiž zničila možnost dalšího pootočení politické konstelace. Použitím násilí nedala šanci islamistům platit za svou neschopnost, zbavit se přesluhujícího autoritářského vedení samo a nechat dospět rozumnější politiky. Nedala šance politice vůbec. Místo ní nastoupila Saúdské Arábie, její zdánlivě bezedné fondy a její druh politiky: represe a štědré financování nepřátel svých nepřátel.

Pro druhou fázi arabského jara je těžké najít název. Patří k ní jak státní represe, tak i násilný odpor proti nim, který teď sám nabírá monstrózní podobu. Místo islamismu nastupuje džihádismus.

Represe jako řešení

Na výsledek jednoho velkého pokusu v Egyptě a Tunisku totiž bohužel měl velký vliv i onen druhý experiment arabského jara. Zatímco se v Severní Africe zahrávalo se svobodou, volbami, novými stranami, v Levantě se souběžně začalo experimentovat s opakem – s totálními represemi proti občanským a sociálním protestům, posléze proti celým společenským skupinám. Tento druhý experiment, přes všechna očekávání a zbožná přání, nepohořel. Po třech letech spí Bašár al-Asad stále v prezidentském paláci nad Damaškem a už asi rok ví, že si může oddechnout. Přibližně od momentu, kdy se se kyvadlo v Egyptě obrátilo v létě 2013, se dějiny zaklopily i v Sýrii.

Přes boje probíhající v a okolo Damašku byl snad srpen 2013 jediným momentem, kdy začal režim panikařit a funkcionáři houfně odjížděli z centra města. Po chemickém masakru tisíce lidí v Ghoutě u Damašku (jen týden po skoro tisíci mrtvých při vyklízení protestních táborů v Káhiře) psal The Economist na obálce: Hit him hard! Nikdo ale na Damašek neuhodil a rychle bylo jasné, že ani neuhodí. Žádný stát ani aliance neměly sílu na sbírání střepů rozbitých národů a zemí. Spočítat si ale, kolik bude každý beztrestný půlrok nebývalého ničení lidských životů a obydlí, starověkých měst a pletiva složitých společností stát, a jaké bude mít dopady v regionu a za jeho hranicemi, to bohužel neuměl žádný prozíravý politik.

Na jaře roku 2011 ještě v Sýrii skoro nic nezačalo. Na jaře roku 2012 už Bašár ostřeloval města z tanků a letadel, statisíce byly na útěku a rodily se první džihádistické skupiny. V USA ani v Evropě se ale nikdo se ale nechtěl vážně zabývat širšími regionálními spojitostmi.

V sousedním Iráku v tu dobu (2013) protestovaly, pokojně, politicky, sunnitské kmeny. Premiér Málikí se také musel vypořádat s opožděnou ozvěnou arabského jara. Nevyužil ale existujících mechanismů, které, paradoxně, byly v Iráku v té době „nejdemokratičtější“ v regionu. Ať už je realita jakkoli složitá a volby se tam odehrávají z velké části podle konfesní a etnické logiky, povolební vyjednávání mají prvky sdílení moci mezi různými skupinami – v poslední sobě ale čím dál více za opomenutí sunnitů. Málikí se sunnitskými předáky nevyjednával, naopak, vzal si v na podzim 2013 příklad z Bašára a bez větší reakce USA s protesty zametl. Jako jeho syrský kolega prohlásil represe za boj proti terorismu.

Na rozdíl od Sýrie ale Irák, který si prošel lety občanské války, měl opravdu svoje teroristy. V roce 2013 zkusili štěstí v Sýrii a aktivizovali se i v Iráku, ale pravý jackpot je čekal doma. Když Málikí poslal neoblíbenou federální armádu proti protestním táborům u Ramádí a Fallúdži, kmeny, které se ještě před sedmi lety nechali proti al-Káidě naverbovat USA, začaly džihádisty tolerovat a společně s nimi povstaly otevřeně proti Bagdádu. Půlroční kampaň proti centrální vládě vyvrcholila v létě dobytím Mosulu.

Ukázalo se, že král je nahý. Tam, kde obyvatelstvo ztratilo loajalitu ke státnímu řádu, zaplnila vakuum nihilistická utopie militantního islamistického pořádku. Dosud největší rozmach teritoriálního džihádismu je zatím nejspektakulárnějším experimentem arabského jara.

Nefunkční státy

Džihádismus nebyl na programu změn. Džihádisté se dostali do čela povstání proti syrské diktatuře a iráckému autoritářství postupně, z nedostatku politicky uspokojivého řešení. Politickou, neozbrojenou fázi protestů radikalizovalo v obou zemích odmítání vlád uznat legitimitu protestních požadavků, okamžité represe a jejich militarizace. V Sýrii mezi ozbrojenými povstalci začaly převládat salafistické jednotky díky mnohem štědřejším sponzorům z kruhů sunnitské solidarity ze Zálivu, než jaké byli sto si zajistit sekulární nacionalisté. Postupně se nejefektivnějšími jednotkami stávaly ideologické, bývalými džihádisty vedené islamistické skupiny. V dubnu založila irácká al-Káida svou samostatnou odnož v syrském bezvládí. V Iráku již v létě 2013 vedli džihádisté systematickou náborovou kampaň.

Jejich úspěch byl dán naprostou bezvýchodností povstání, do které byli povstalci zahnáni. Sunnité v Iráku byli svědky toho, jak jejich protesty využil Málikí k vyhlášení války proti teroru a k další výhře ve volbách. Povstalcům v Sýrii se nepodařilo získat na Západě podporu a těžké zbraně. Po dvou letech nedobili jediné větší město, ani nezvládali spravovat dobytá území, a proti leteckým náletům neměli šanci vyhrát. Tvrdá disciplína, úspěch, ideologie, vlastní agenda (anti-šíismus) a politické ambice (zakládání státu) lákají dnes už desetitisíce do džihádistických formací. Základním předpokladem jejich úspěchu je ale dlouhodobý rozpad fungující státní správy na obou stranách dnes již neexistující post-koloniální hranice.

Na periferiích arabských měst od Gafsy v Tunisku po Fallúdžu v Iráku vyrůstají generace mladých mužů bez perspektivy, bez šance najít si stálou práci a oženit se, pod neustálou šikanou arogantního režimu, ve stresu z chudoby. Jejich počet vzrostl s demografickou explozí, ekonomickou a zemědělskou krizí a s cenami potravin. Jde už o ale generaci (špatně) urbanizovanou, gramotnou, online a otevřenou ideologiím. Tam, kde státy již nenabízí ani minimální prosperitu, ani podíl na moci, ani možnost kritizovat, arabské jaro roznítilo nastřádanou výbušnost. Palivo jí přinesla politizace arabského jara a probouzení ideologicko-konfesní solidarity.

Absence politiky

Jako ve vedlejší Sýrii, tak i v „demokratičtějším“ Iráku, vláda na legitimní požadavky a protesty podstatné části obyvatel odpověděla represivně. Kdyby totiž Bašár a Málikí hráli politiku, museli by přistoupit na mnohem těžší strategickou hru. Muselo by se vyjednávat, ustupovat, vést volební kampaně, a výsledná moc by byla omezená ústavou. Je paradoxní, že právě Bašár by jistě v trochu svobodnějších volbách v roce 2011 vyhrál. Jako mladý nástupce na trůn a autor ekonomické liberalizace měl relativně velkou důvěru Syřanů, kteří by v roce 2011 byli vděčni i za gesta a omezené reformy.

Ovšem z pozice moci se nikomu nechce hrát politickou hru, když nutně nemusí. Diktátor totiž nenese zodpovědnost za neúspěchy země. Většinou hází vinu na jiné. Desetiletí za všechno mohl Izrael, se kterým je Sýrie od roku 1967 ve válce. Díky této zamražené válce mohla dynastie Asadů celou tu dobu vládnout ve výjimečném stavu a zavírat opozici. Novým hitem jsou teroristé. Stačí, aby se občan bránil policii a už je terorista, ohrožuje jednotu národa a ospravedlňuje represe, které plodí další pušky či bomby a další represe a tak dál v praktickém zacyklení.

Politik se naopak zodpovídá: za rostoucí ceny chleba a mazutu, za neustálé výpadky elektřiny, za nedostatek práce, za mizerné školství, kde lidé utrácejí úspory za doučování u těch samých učitelů, u nichž se děti učí ve škole, aby děti vůbec prolezly; za zkorumpovanou policii, která beztrestně vynucuje úplatky.

V arabských zemích je sotva někdo připraven nést za to všechno zodpovědnost. Málokdo rozumí ekonomice a rozvoji. Oblíbené jsou stále ještě etatistické projekty. Postavit přehradu, ropné vrty, průplav, turistický resort, které budou generovat miliardy, a ještě se z toho ulijí procenta. Ale měnit zákony, otvírat trh, reformovat ministerstva, hledat investory, pobízet inovace a malé podniky, to je pracné, vyžaduje to plán a kvalifikaci, a hlavně: trvá to dlouho. Ne že by arabské země neměly dost odborníků. Mnoho úspěšných lidí se na Střední Východ vrací ze Západu z univerzit a mezinárodních institucí a arabské země mají svou vzdělanou vrstvu. Islamisté, mimochodem, měli jako jediní hezky zpracované ekonomické volební programy. Ve skutečnosti se ale do drahých reforem, propouštění z přebujelých administrativ a zvyšování daní nikomu nechce, dokud nebude mít jistou moc a vnější okolnosti ho nepřinutí.

Propastný stav arabských zemí by snad měl být důvodem k reformnímu úsilí. Zdá se ale, že na to nedospěl čas. Ani v Egyptě, ani v Tunisku, neměli prezidenta, který by jim řekl, že jejich země nevzkvétá. Egypt žije ve své fikci slavného národa, kterou při každé příležitosti nafukují média. Všichni ale tuší, že pravdou je opak.

Nic nesvědčilo o nejistotě vládnoucích víc, než televizní spot, který někdy v roce 2012 natočila ještě egyptská armáda u moci. Nabádali lidi, aby se nebavili s cizinci přehnaně upřímně. Pozor, ti sympatičtí lidé mohou být ve skutečnosti američtí či izraelští špioni a lidé jim za žádnou cenu nesmí prozrazovat národní tajemství. Jaké tajemství může uchovávat číšník v kavárně? Asi jenom hloubku mizérie, materiální nejistoty a závislosti, ve kterých žije.

Elity na prameni

Zdá se bohužel, že nikdo přesně neví, jak vládnout přelidněným, politicky mobilizovaným zemím s rozpadající se státní infrastrukturou a prohnilou, nabubřelou správou. Svobodná politika nepřinesla dosud ani v Egyptě ani v Tunisku skoro žádné reformní kroky. První volené instituce v Egyptě a Tunisku zcela vyčerpalo psaní ústavy a s ní spojený kulturní konflikt mezi modernisty a islamisty. V Egyptě se vládne už čtvrtý rok bez parlamentu, za pomoci dekretů. Tunisko zvolilo parlament, volí prezidenta a snad bude mít konečně funkčnější vládu na konci tohoto roku. Volené instituce přešlapovaly na místě hlavně proto, že volby zdaleka nestačily na to, aby se změnila politická moc a s ní systém.

Na rozdíl od ex-komunistické Evropy nejsou arabské země ani po revoltách zelená pole. Sesazení diktátora a jeho rodiny neodstranilo všechny mocenské skupiny, které režim tvořily, a to především v Egyptě. Chaos svobody se usazuje až teď, po třech letech, kdy krystalizují nebo se navrací ty póly, které se v nové politice přeskupily nejlépe. Ve své knize Soldiers, Spies and Statesmen (2012) sociolog Házem Kandíl rekonstruuje vývoj vztahů tří mocenských pólů v Egyptě, armády, policie a politické elity: od vojenského převratu revoluci v roce 1952, po přeměnu armády v ekonomický projekt až po vzestup ryze policejního státu za Mubáraka.

Podle jeho analýzy revoluce přinesla nakonec především návrat armády jako hlavního mocenského pólu roce 2013. Proti na čas ochromeným klientelistickým sítím se nepodařilo vytvořit konstruktivní politickou sílu, která by ústavou razantně zavedla základy liberálního řádu a začala rozebírat klientelismus po částech. „Demokratická“ opozice zůstala pasivní, rozdělená na islamisty a liberály a bez programu. Odmítáním konsensuální politiky islamisté promarnili možnost vytvořit „demokratický“ politický protipól k centrům moci.

Situace byla o to těžší, že revoluci všude předcházela ekonomická liberalizace, i v Sýrii. V posledním desetiletí v Egyptě byla privatizována nejvýkonnější část státního hospodářští, zatímco ta prodělečná je nadále dotována z rozpočtu a zmítána stávkami. Skrze privatizaci a koncese mezinárodních společností byly rozdány nejlepší karty politickým a ekonomickým elitám, které se své dealy snaží chránit investováním do politiky.

V Tunisku je toho zdánlivě méně. Revoluce smetla nebývale koncentrovanou politickou mafii klanu Ben Alího manželky. V Egyptě naopak nová vláda potichu zprošťuje Mubárakovy tycoony obžalob z korupce výměnou za výkupné a investice, a otevřeně přihrává armádě obrovské infrastrukturní zakázky. Spojení bývalých politických, bezpečnostních a ekonomických elit, výsledek liberalizace a globalizace, vytvořilo odolné klientelistické systémy, které nebylo možné jednoduše „odvolit“.

Teprve s konsolidací moci se tyto elity zapojí do politiky, což sice pokřivuje demokratické procesy, ale je to jistě nutné. Až si Egypt konečně zvolí parlament, výsledkem čtyř let svobody bude v Egyptě alespoň marginalizace části bývalé policejní a ekonomické elity pootevření se režimu novým sítím. Tzv. „kompetitivní klientelismus“ byl popsán politoložkou Ellen Lust jako politický model pomalých proměn bez změny režimu už před revolucí. Je to malý pokrok, ale podle egyptských pozorovatelů alespoň naděje na konsolidaci ekonomických poměrů a další postup změn.

Alžírský nebo tuniský model?

Problém tkví ale v tom, že v Egyptě se tato konsolidace děje spíše na základě onoho druhého represivního/reakčního experimentu. Nový režim není postaven na politických dohodách mezi mocenskými póly, představovanými skrze politické strany, ale na vybičované nacionalistické hysterii a na marginalizaci bývalé opozice. Sisího režim je represivnější, než byl Mubárakův policejní stát, a o to méně je respektován. Část islamistů ztratila naděje v politický proces a přidala se k nihilismu radikálů. Represe, které přilívají olej do ohně násilí, předem vylučují možnost politických dohod.

Není třeba hned hrozit Sýrií. Egypt je na rozcestí spíše k alžírské cestě: desetiletí represí, voleb na oko, kooptovaných falešných stran, a na dalších dvacet let generál u moci. V Alžírsku ve výsledku vládne naprostá apatie, apolitičnost, přítomnost hrozby násilí, absence reforem a fraška. Letos byl prezident Bouteflika znovu zvolen, už počtvrté, po mozkové mrtvici, s 81 % hlasů. V Alžírsku byla tato apatie dosud relativně stabilní, jelikož „le pouvoir“ se mohl opřít o vývoz ropy a válečné trauma, a vyhnout se tak akutním sociálním bouřím. Egypt ani Tunisko ani Sýrie tento luxus neměly.

Tunisku se zatím povedlo nesklouznout to represivního experimentu a stále to ještě zkouší s konsenzuálními institucemi a se sdílením moci. Tuniské přechodné období mělo (ze začátku) silně reformní étos, mělo i štěstí na politické vůdce (prezidenta disidenta a pragmatického vůdce islamistů), na slabou armádu, na silnou občanskou opozici a konsenzus ohledně republikánského zřízení. Po přelomu v létě 2013 se islamisté rozhodli přece jen pro kompromis a tím pro politiku. A to přes vysokou úroveň politického násilí, horšící se sociální problémy a neustálou a konfliktní mobilizaci na ulicích.

Osud Tuniska je důležitý pro všechny arabské státy. Pokud se alespoň jeden ze zanedbaných států sociálně a ekonomicky zvedne skrze otevřenou politiku, bude to při nějakém dalším návratu kyvadla představovat alespoň jeden pozitivní model pro arabský svět a alternativu k násilným experimentům. Tedy za předpokladu, že ještě bude co liberalizovat.


Psáno pro Advojku z 19.10.