Logika blízkovýchodního násilí

04. 12. 2015 | 09:00
Přečteno 4718 krát
Do roku 2011 se zdál Blízký východ být, až na Irák a Palestinu, relativně stabilním regionem. Když mi v roce 2006 syrští křesťané sdělovali obavu z hrozící náboženské války v Sýrii, bylo těžké si představit za jejich slovy něco jiného, než propagandu syrského režimu, který od 80. let žádnou islamistickou opozici netrpěl. Ani na začátku roku 2011 ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by se celý region měl propadnout do násilí. Občanské protesty si pokojně vynutily to, čeho se dříve násilně domáhali džihádisté – pád nelegitimních režimů a otevření politického pole pro islamistickou opozici. Rok 2013 však přinesl zásadní zvrat: v Egyptě se vrátila k moci diktatura, v Sýrii kapitulovaly mechanismy kolektivní bezpečnosti a v Iráku opět propuklo sunnitské povstání. O dva roky později proti sobě v celém regionu stojí autoritářské státy a skupiny motivované fundamentalistickou ideologií nebo konfesní a etnickou identitou.

Sýrie, Libye, Irák, Jemen se rozpadly a mezinárodní koalice opět bombardují region. Menšiny a liberálové odcházejí, šance na návrat ke státnímu systému před rokem 2011 jsou nulové. Ona syrská křesťanská rodina ze starobylé syrské Bosry je teď pravděpodobně někde v tělocvičně v Damašku nebo v Německu, pokud je vůbec naživu. Virtuální svět Arabů opustily demokratické aspirace a vystřídalo je nekončící násilí a region se svíjí ve strachu před destabilizujícím vlivem džihádistické propagandy.
Vnucuje se otázka, zda je právě náboženské násilí a zejména extrémní brutalita džihádistů důvodem rozpadu států, nebo naopak jeho důsledkem.

Eschatologické násilí


Destruktivní krutost sektářských skupin – džihádistů, ale i vlád – se zdá být primárním důvodem bezprecedentního rozpadu národní ch identit, budovaných od 20. let minulého století. Na rozdíl od konfliktů mezi vládami a islamisty, se kterým se od 70. let, od íránské revoluce, potýkal každý ze států, je dnešní násilí znatelně samoúčelné, destruktivní a hlavně bez politického programu.
Klasičtí islamisté minulého století nejprve vyvíjeli teologii, která jim umožnila zapojit se do politiky, vytvářeli pojem islámské vlády a taktiku takfíru (prohlášení apostátem) pro ospravedlnění násilného postupu proti nominálně muslimským vládám. Ve všech arabských republikách islamisté svůj politický a násilný boj mezi 80. a 90. lety se sekulárními diktaturami prohráli. Podařilo se jim ale v různé míře okupovat veřejný prostor a vnutit nominálně sekulárním společnostem a vládám konzervativní islámské hodnoty – životní styl, zákony a šaríatské reference. Islamisté se postupem času většinou vzdali násilí a přijali princip demokratické vlády. Když přišly arabské revoluce, měli programy a byli připraveni v rámci národních států vládnout a prosazovat své představy o konzervativní revoluci. Jejich ideologie byla ve větší či menší míře podobná evropské extrémní pravici: konzervativní identita, omezování práv minorit, kontrola sexuality a žen. Tam, kde se islamistické strany měly možnost déle rozvíjet, např. v Tunisku, Jordánsku, Maroku, nebo v egyptské straně Wasat, jejíž prezidentský kandidát získal 20 % hlasů, se tyto postoje začínaly blížit běžné konzervativní pravici. Přerod islamistů byl ale přerušen obnoveným konfliktem mezi státy a džihádem.
Jakkoli islamisté a džihádisté sdílí celou řadu konzervativních pozic, jedna zásadní věc je rozděluje a tou je vztah k násilí. Džihádisté samozvaného chalífátu v Sýrii a Iráku se vnímají jako v principu násilné hnutí a islám samotný definují jako útočný džihád. Jejich politika je identitární – definuje skupinu „pravých muslimů“ v opozici proti šíitům, křesťanům a zbytku muslimů. Svou propagandu staví na válce – na teorii historického konfliktu islámu se Západem. Nemají politický program, ani teologii, nebo jen ve velmi omezené, primitivní formě. Silným prvkem je naopak eschatologie. Podle publikací Dáeše, jak se arabský akronymem říká tzv. Islámskému státu, a svědectví těch, kdo na jeho území pobývali a vrátili se, hlavní motivací je právě džihád konce časů, ve kterém se podle islámského folkloru mají střetnout vojska islámu a Západu. V apokalyptickém kontextu je vše dovoleno, nebo naopak, nařízeno. Násilí je hlavním nástrojem realizace eschatologické utopie.
V květnu prohlásil samozvaný chalífa Abú Bakr al-Bagdádí, že „Islám nikdy nebyl, ani na jeden den, náboženstvím míru. Islám je náboženstvím války.“ Na rozdíl od klasických islámských fundamentalistů nemají v pojetí Dáeše žádné místo klasické pilíře a hodnoty islámu: ani charita, ani pouť do Mekky, ani modlitba, půst, askeze a dobré činy, ani respekt k rodičům, ke smlouvám, k sociálnímu řádu, k menšinám a už vůbec ne milost a spravedlnost. Islám v pojetí extrémních džihádistů je moc, násilí, zabíjení, rychlá cesta na onen svět. Dáeš je milenaristické hnutí, jemuž se na troskách národních států podařilo zabrat území a jehož cílem je v sebevražedném puzení rozbít moderní státní systém po celém sunnitském světě.

Krutost jako taktika

Jeho násilí je inscenované, adresné, a ponižující. Jedním z manuálů džihádu, který je podle všeho systematicky čten, je tzv. Správa krutosti nebo Zacházení s bestialitou (al-Idára at-tawahuš – wahš znamená divoké zvíře), napsaná asi před deseti lety autorem pod jménem Abú Bakr Nádží. Ve čtvrté kapitole textu, který lze v překladu snadno najít na internetu, se píše: „Kdokoli se už zapojil do džihádu, ví, že není nic než násilí, hrubost, terorismus a zastrašování a masakrování. Nemluvím o islámu, ale o džihádu, neměly by se zaměňovat.”

Násilí má tedy ideologickou motivaci. Podrobnější čtení manuálu je ale zasazuje do kontextu občanské války, ve které se extrémní násilí běžně stává taktikou, nástrojem slabší skupiny v boji proti silnějšímu nebo početnějšímu nepříteli. Konkrétním cílem brutality je především zastrašování a opotřebovávání nepřítele. Nadží píše dále: „Nelze bojovat dál a posunout se do další fáze, pokud nebude nepřítel v první fázi masakrován a zastrašen.“ Dáeš systematicky masakruje nejen západní rukojmí, ale především své blízké nepřátele (šíity, křesťany) ale i sunnity, kteří se mu nepodvolí. V srpnu 2015 vyjednával Dáeš o podrobení se s kmenem Šaitat v syrské provincii Deir ez-Zor. Když odmítli, zabil na místě stovky mužů. Brutalita především umožňuje malému počtu bojovníků ovládat obyvatelstvo. Proto, aby byl zajištěn úspěch, doporučuje Nádží na začátku maximální a stupňující se krutost, obrácenou zejména proti civilním cílům, jako jsou obchodní a turistická centra. Násilím vyvolaná občanská válka vytváří „regiony krutosti“, které potom snáze ovládnou.

Neustávající násilí je taktika, kterou se vyčerpají materiální a psychické cíle nepřítele. Afghánští džihádisté věřili, že svou válkou proti Sovětům dosáhli rozpadu SSSR, a dnešní džihádisté věří, že vtahováním silnější armády do nekončící spirály násilí mohou porazit další supervelmoc. Dáeši se svou taktikou podařilo vystrašit v létě 2014 obyvatele Bagdádu i Irbílu. Přesto, že v nich mají většinu šíité a Kurdové a tedy těžko je může sunnitský džihád dobýt, vyvolal Dáeš takovou paniku, že musely zasahovat USA. Krutost je tedy, jak píše bývalý britský diplomat Alastair Crooke, účelnou a racionální strategií, jen je zahalena do náboženského hávu.

Extrémismus jako identita

Dalším cílem násilí je polarizace a mobilizace přívrženců. V manuálu se píše: „Polarizace ... zatažení mas do války vyžaduje akce, které vyvolají odpor a donutí je vstoupit do bitvy, ať chtějí nebo ne ... Tato bitva musí být natolik násilná, aby smrt byla blízko a boj k ní často vedl. To je silná motivace k tomu, aby si jednotlivec vybral stranu, na které je pravda, aby zemřel dobře.“ Polarizací Dáeš nutí muslimy k identifikaci s jednou s válčících stran (islám vs. Západ), záměrně napadá střední proud a umírněnost, a snaží se, aby kdokoli sympatizuje s nějakým jeho postojem, byl nucen jít až do konce. Muslim zde znamená mudžahedín.

Z rozhovorů s těmi, co se vydali nebo chtěli vydat na cestu tohoto džihádu, vyplývá, že častou motivací je právě hledání identity, spíše než existující náboženské přesvědčení. Dáeš nabízí jasnou, extrémní identitu s existenciálním podtextem. Zejména muslimům, kteří se z nějakého důvodu neidentifikují se společností, ve které žijí, umožňuje se plně „vyoutovat“ jako muslim. Jedna mladá žena v rozhovoru pro New York Review of Book řekla: „Byla jsem jako Muslimka uzavřená v křesťanském těle“. Existenciální dimenze vysvětluje podle francouzského sociologa Farhada Khosrokhavara proč např. mezi asi 1500 Francouzi kteří odešli do Sýrii, více než polovina pochází ze středních vrstev. Neodcházejí jen lidé v situaci sociální marginalizace s kriminálním pozadím, ale i ti, kdo se těžko identifikují s konzumním způsobem života, se společností, která jim nenabízí plné občanství a hledají smysl a náplň.

Inscenace přímého, osobního, intimního násilí proti „nepřátelům islámu“ tedy polarizuje muslimskou společnost, vytváří skupinovou identitu, zastrašuje nepřátele a vyvolává konflikt se „Západem“, který na oplátku legitimizuje jeho ideologii. Násilí není spontánním projevem náboženství, je naopak plánované a organizované. Má svou zvrácenou logiku a taktickou funkci.
Syrská a irácká občanská válka také není ani zdaleka jedinou válkou, ve které bylo maximální násilí účelně používáno pro vytváření strachu a ničení komunitních vazeb. Není ani privilegiem náboženských skupin. Jugoslávští partyzáni systematicky popravovali vůdčí osobnosti ovládaných obcí podle třídního klíče, stejně jako rudí Khmerové. Před dvaceti lety, na samém konci alžírské občanské války, se skupiny GIA dopouštěli cílených zvěrstev, uřezávání hlav po stovkách a mrzačení těl, jakož i teroristických útoků ve Francii. Násilí v této válce bylo ale podle historika Benjamina Story „neviditelné“ – bylo lokální, tupé, bez širší aspirace, a nepříjemné pro západní patrony alžírské armádní diktatury. To samé násilí je teď aktivně používáno skupinou, která má globální ambice a technické prostředky pro cílenou manipulaci inscenovanou krutostí.


Státní teror

Ideologie a taktika vysvětlují násilnou povahu nového rozměru arabských občanských válek, nevysvětlují ale jeho ani vznik, ani jeho přetrvávání. Násilí není bohužel novým fenoménem na Blízkém východě. Džihádistický protostát je sice jediný, kdo ho umně inscenuje, ale jen jedním z menších násilných armád válečného desetiletí. Odhaduje se, že Dáeš zabil deset nebo dvacet tisíc lidí v Sýrii (dvakrát více v Iráku), k podobnému počtu obětí ale vedlo i bombardování prozápadní antiislamistické koalice jen za poslední rok. Mnohem větší počet obětí a podobnou míru krutosti má na svědomí syrská vláda – statisíce. Dáeš bojuje omezenými prostředky, zatímco režim Bašára Asada zapojil hned na začátku povstání proti tehdy ještě neozbrojeným protestujícím armádu. Povstání se postupně ozbrojovalo na obranu proti policii puškami, už v prosinci 2011 ale syrské tanky rozstřílely celou čtvrt Bab Amro v Homsu. Později bylo proti lehce ozbrojeným povstalcům zapojeno letectvo se střelami Scud, chemické zbraně a v posledních asi dvou letech bombarduje damašský režim povstalecká města, obytné čtvrti, nemocnice a vesnice tzv. barelovými bombami, shazovanými z helikoptér.

Už tři roky jsme svědky státního teroru proti opozici, ve které se nakonec prosadily radikální skupiny, financované a zbrojené ze zahraničí. V prvním roce povstání byly zatčeny a „zmizeny“ desetitisíce protestujících. V roce 2013 se na Západ dostaly snímky syrského dezertéra, na kterých bylo 11 000 zmrzačených těl lidí, zabitých v syrských vězeních. Hlavním nositelem násilí je stát a byla to právě bezmoc civilistů a potom povstalců, vystaveným leteckým náletů, která motivovala první dobrovolníky pro odchod do Sýrie. Mezinárodní odpověď by byla bývala mohla krizi v začátku zastavit. V roce 2011 byla většina arabských států nakloněna nějaké formě humanitární intervence a dohodě s Asadem o reformách. Postup skrze Radu bezpečnosti OSN zablokovalo Rusko. Unilaterální intervence je po Iráku a Lybii nemyslitelná. Nějaká forma humanitární intervence, např. bezletové zóny, by také předpokládala určitý konsenzu mezi mocnostmi, a ten dosud nebyla nalezena ani hledán. Tak byla morální reakce na státní teror přenechána džihádistům.

Arabská spirála násilí

Násilí se nerodí ve vzduchoprázdnu. Arabské státy jsou postaveny na historii násilí, které neodvratně v každé generaci plodí další násilí. Jejich stabilita byla v roce 2011 jen zdánlivá, podepřená strachem a politickou policií. V Sýrie, Tunisku a Egyptu desetiletí platil válečný stav. Oficiálně kvůli válce s Izraelem, resp. kvůli atentátu na prezidenta Sádáta, ve skutečnosti však proto, že umožňoval udržovat diktatuře fikci legality. Exekutivní složka mohla ve jménu národní bezpečnosti obcházet normální zákony, zadržovat, soudit, omezovat svobody atd., které byly jinak uzákoněny v ústavách.

Otec dnešního syrského prezidenta, Háfez Asad, brutálně potlačil islamistické teroristické útoky srovnáním části města Hama se zemí v roce 1982. Saddám Husajn popravil stovky duchovních v letech 1979-1980, po té, co se obával vývozu íránské revoluce mezi irácké šíity. Jeden ze synů tehdy zavražděného významného ajatolláha, Muktada Sadr, dnes vede mocnou šíitskou proíránskou milici. V roce 1993 napsal architekt Kanan Makiya o Iráku knihu The Republic of Fear, která odkrývala represivní strukturu irácké republiky. Kromě vnitřních represí napadl v roce 1980 Saddám Husajn Írán. V osmileté válce zemřely milióny lidí a byly poprvé nasazeny tzv. lidské vlny, masové sebevražedné útoky, které málo vyzbrojenému Íránu pomohly odrážet irácké útoky. Tuto íránskou taktiku sebeobětování v 80. letech převzal šíitský Hezbolláh a úspěšně použil proti americké přítomnosti během libanonské války. Později ji adaptoval palestinský Hamás. K radikalizaci egyptských islamistů došlo během represí za prezidenta Násira, který islamisty nejprve využil během své revoluce, ale potom se pokusil zastavit masovým zatýkáním. I dnes sedí v egyptských vězeních desetitisíce lidí, islamistů i liberálů, souzených v masových rychlo-procesech nebo armádních soudech. V každém traumatizované generaci se najde skupina, která rychleji samá po násilí a to se zdá být arabským údělem.

Regionální dynamika

Arabské jaro přineslo na chvíli naději na přerušení začarovaného kruhu represe, násilí a represe. Jedním z prvních požadavků Egypťanů, Tunisanů a Syřanů bylo ukončení válečného stavu a návrat vlády práva. Bezprecedentní lidová mobilizace propukla v momentě, kdy se prolomila pověstná zeď strachu, a uspěla tam, kde represivní složky nepodpořily stávající režimy, v Egyptě a Tunisku. Jinde narazila na ochotu k pragmatickým reformám (Jordánsko, Maroko), jinde ale na klasickou autoritářskou odpověď - represe. Tragickým momentem byla ale reakce zemí, které žádné protesty ani nedovolily. Ropná království zálivu jsou oligarchie, jež se nejvíce bojí lidové mobilizace, zejména ze strany vlastních fundamentalistů a šíitských menšin. V Saúdské Arábii žije asi 10-15 % šíitů, v Bahrajnu jich je většina, jinde místní menšina ovládá přistěhovaleckou většinu bez občanských práv. Tyto státy mají od 80. let strach z populární šíitské mobilizace, kterou by mohl motivovat Írán. Ten to sice nijak výrazně nečiní, používá ale arabské šíity v Libanonu a po roce 2003 v Iráku k tzv. projektování moci. Jako mezinárodní pária se zkušeností existenciálního ohrožení z 80. let nemá Írán ani zdaleka armádu, která by se mohla vyrovnat Amerikou a Francií přezbrojeným Saúdům. Proto používá asymetrická šíitská hnutí.

Arabské jaro touto vratkou rovnováhou zahýbalo: lidé se mobilizovali, islamistická hnutí najednou vedla vlády v Egyptě a v Tunisku. Pro země Zálivu bylo arabské jaro hrozbou a syrské povstání naopak příležitostí, jak zbavit Írán předního klienta a přerušit jeho pozemní spojení s Hezbolláhem: skrze sunnitské povstání, které mělo svrhnout Asada a nastolit v Sýrii sunnitského klienta. Sýrie se stala dějištěm zástupné války mezi autoritářskými zeměmi, které své ropné bohatství proměňovaly v poltický kapitál, a mezi šíitskou osou, která byla od roku invaze di Iráku na vzestupu.

V této zástupné válce v Sýrii nehraje násilný Dáeš žádnou přední roli, neboť do určité míry vyhovuje všem regionálním mocnostem: bojuje s Kurdy a se syrskou vládou, ale přímo jí neohrožuje; pro Asada je zase důkazem toho, že syrský režim bojuje proti cizím džihádistům a ne vlastním občanům. Dáeš se prosadil v mocenském a ideologickém vákuu a zůstane v něm usazen, dokud nějaká silnější (a sunnitská) armáda neobsadí jeho území nebo sám neimploduje, což je zatím v nedohlednu.

Autoritářské dědictví


Války na Blízkém východě jsou tedy důsledkem autoritářství, regionální nerovnováhy a selhání mezinárodních struktur kolektivní bezpečnosti pod vlivem ruské reakce na desetiletí amerického unilateralismu. Až v druhé řadě jsou produktem násilných ideologií – nového džihádismu a saúdského vývozu wahhábistického fundamentalismu. Nejtragičtější je, že se region do válek propadnout nemusel. Ještě před třemi lety se rozvíjely procesy, jejichž úspěch by znamenal jiný region. Irák a Egypt představují dvě hlavní výhybky, které se mezi lety 2011 a 2013 obrátily špatným směrem. Neschopnost Mursího vlády využít příležitost k inkluzivnímu vládnutí, jakkoli obtížný úkol to byl, znamenala konec vývoje středního proudu islamismu k normálnímu politickému hnutí a ponechala pole násilným radikálům. Příliš rychlé stažení amerického vojska z Iráku v roce 2011, jakkoli bylo legitimní, zase otevřelo cestu k Málikího šíitskému autoritarismu, který odboural všechny inkluzívní instituce, jež Američané postupně s Iráčany budovali, a neumožnil iráckým sunnitům získat podíl na státě mírovou cestou. Právě slabost národních institucí v Egyptě, Iráku a Sýrii, a autoritářské tendence režimních lídrů, nedovolily vstřebat lidové reformní požadavky a tak otevřely cestu extrémistické reakci. Cesta k míru a stabilitě ale předpokládá rekonstruovat a reformovat státní instituce a to bude trvat desetiletí.

Text vyšel v Advojce č. 24/15 – válka, teror, násilí

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy