Jan Štern

22. 06.

Heliodor Píka, vlastenec a hrdina

Jan Štern Přečteno 5316 krát

Dne 21.června byl před padesáti devíti lety v časných ranních hodinách jako oběť komunistické zvůle a krutosti po zcela zmanipulovaném politickém procesu popraven generál Heliodor Píka. Byla to první justiční vražda komunistického režimu. Nebylo náhodou, že právě prvním, koho komunisté popravili, byl generál Píka. Na jeho osudu lze nejlépe ilustrovat osud českého národa v minulém století.
Heliodor Píka byl jako osmnáctiletý mladík odvelen do Rakousko uherské armády a odeslán na haličskou frontu. Tam se po roce nechal zajmout Ruskou armádou a přešel k českým legiím. V roce 1918 byl nasazen do bojů na alsaské frontě, kde získal za bojové zásluhy vyznamenání. Počátkem roku 1919 se vrátil do vznikajícího Československa a ihned byl nasazen v boji proti polské armádě ve sporu o Těšínsko. V létě 1919 byl převelen na slovenskou frontu, z níž byl brzy vyslán na studia na vojenskou akademii v Saint-Cyr ve Francii. Studia ukončil v roce 1920 a stal se učitelem na vojenské akademii v Hranicích.
V roce 1921 se oženil s Marií Sehnalovou a o rok později se jim narodil syn Milan. Roku 1923 byl v hodnosti kapitána povolán na hlavní štáb Československé branné moci v Praze. V letech 1926-28 absolvoval jako jeden ze tří československých důstojníků Vysokou školu vojenskou v Paříži.
V roce 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti, tento post byl strategicky velmi významný, protože Rumunsko bylo členem Malé dohody a bylo považováno za oporu proti rostoucímu německému a maďarskému tlaku. V této pozici působil až do roku 1937, kdy byl převelen na ministerstvo obrany.
Před německou okupací utekl na Západ a v roce 1941 se stal vojenským atašé a velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Jako uznávaný vojenský expert významně zasáhl do dějin druhé světové války, protože jeho hlášení o vojenské připravenosti Sovětského svazu značnou měrou přispěla k rozhodnutí Velké Británie a Spojených států posílat vojenskou pomoc Rudé armádě. V prvních měsících po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem totiž na Západě panovala představa, že Sovětský svaz je vojensky slabý a stane se snadnou kořistí Hitlera. Bylo otázkou, zda má vůbec cenu Sovětskému svazu pomáhat. Hlášení Píky, které Beneš předával Churchilovi, věrohodně dokazovala, že Sovětský svaz je daleko silnější.
V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku československé armády z československých vojáků v sovětských zajateckých táborech. Po celou dobu existence první samostatné československé brigády dokázal uhájit princip nestranickosti v armádě, přičemž musel čelit mimořádnému tlaku komunistů v čele s Klementem Gottwaldem. Komunisté mu to také nikdy nezapomněli a po Únoru šel na šibenici jako první. V září 1943 se 1. čs. samostatná brigáda přesunula na frontu do oblasti Kyjeva a v listopadu se Píka účastnil slavnostního podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy.
Po válce se tehdy již divizní generál Píka stal náměstkem náčelníka generálního štábu. Po únorovém puči ho přátelé a jeho syn přemlouvali, aby utekl na Západ. Píka to odmítl s tím, že z boje se neutíká a on svojí čest chce hájit právě zde. Přitom velmi dobře věděl, že na čestný proces nemá u komunistů šanci. Jeho proces vedl vojenský prokurátor Karel Vaš, který byl vyšetřovatelem, prokurátorem a soudcem současně. Při jeho procesu byla přečtena násilím vynucená svědectví, která měla dosvědčit, že pracoval pro Brity a Američany. Našli se ale i tací, kteří i v ohrožení života takové svědectví odmítli. Svědectví obhajoby nebyly připuštěny. Syn Milan s přáteli plánoval jeho osvobození, ale plán byl prozrazen a Milan putoval do téhož vězení, kde jeho otec čekal na rozsudek. Po jeho popravě si Milan umínil, že památku svého otce očistí. To se stalo jeho celoživotním cílem a krédem. V roce 1968 byl generál Píka plně rehabilitován. Prokurátor Vaš byl komunistickou justicí shledán vinným z hrubého porušení zákonů a šel na několik let do vězení. V demokratickém režimu po sametové revoluci měl větší štěstí: ačkoliv byl odsouzen jako vrah Heliodora Píky na osm let do vězení, vrchní soud následně rozhodl, že jeho činy jsou promlčeny. A to na základě jakýchsi zákonů z poloviny devatenáctého století, které upravovaly právní poměry pro rakousko uherské vojáky. Opravdu se pánové z vrchního soudu hodně snažili, aby snad náhodou nebyl vrah Píky odsouzen.
Roku 1991 udělil Heliodorovi Píkovi prezident Václav Havel in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války, byl mu odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině. Po Píkovi je pojmenováno i středisko Armády České republiky v Opavě. Každý rok si jeho mučednickou smrt připomene Armáda České republiky pietním aktem u pomníku vojáků a důstojníků popravených v politických procesech v padesátých letech. Jen škoda, že dnešní veřejnost nemá o generálovi Píkovi větší povědomí, protože lidí, kteří tak mnoho udělali pro tuto zem za cenu nejvyšší oběti, tolik nemáme.

14. 06.

Irská facka Evropě

Jan Štern Přečteno 4963 krát

Není lepšího příkladu síly a zároveň slabosti projektu Evropské unie, než negativní výsledek plebiscitu o Lisabonské smlouvě v Irsku. 862 tisíc ze tří milionů Irů hlasovalo proti mírnému posunu v integraci Evropy zakotveného v Lisabonské smlouvě a tím jí de facto sestřelili. Zbytek Evropy, tedy 456 milionů lidí na to bezmocně zírá, dvouleté úsilí všech evropských států založené na nekonečném diplomatickém vyjednávání, na nekonečné řadě ústupků a kompromisů je vniveč. Přitom Irsko bylo právě paradoxně zemí, která absolutně nejvíc vydělala na vstupu do Evropské unie, neboť jí dotace z fondů EU a otevření evropského prostoru katapultovalo z jedné z nejzaostalejších zemí na přední místo v Evropě. President Klaus řekl, že je to vítězství rozumu a svobody. To je určitě pravda, protože každý počin v rámci evropské unie je vítězstvím svobody a rozumu. Nechápu, proč Klaus vyděluje právě toto jedno hlasování z tisíců dalších hlasování a demokratických procedur EU. Tedy chápu, ale toto vydělování je podle mě nesmyslné a manipulativní.
Nyní jde o to, jak se k irskému vetu zachová zbylých 456 milionů, samozřejmě svobodně, rozumně a demokraticky. Domnívám se, že první, co oněch 456 milionů napadne, je to, že je nějak divné, když úsilí tak velkého počtu zmaří veto tak malého počtu. Dále je asi napadne, že samotný účel jednotné Evropy čelit (jako jediná možnost) coby jeden silný celek narůstající konkurenci nových velmocí a celků ve světě nepřesvědčí určitou část nacionálně orientovaných Evropanů o nutnosti integrované Evropy. Stejně tak je, jak se ukazuje, nepřesvědčí ani systém sebevětších a sebelépe míněných dotací. Hodně Evropanů si také řekne, že s takto iracionálně nacionálně orientovanými občany ani moc nechce být v jednom domě. Od těchto nápadů není daleko k nápadu, který už tady několikrát zazněl, a sice k projektu dvourychlostní Evropy. Evropané na zastávce zvané evropská ústava se jednoduše rozloučí s nacionalisty, které ponechají ve stávajícím smluvním uspořádání, a odjedou ve vlaku dále se integrující Evropy. Svoboda je volba. Jedna Evropská unie je asi příliš těsná pro lidi upřednostňující národ děj se co děj na jedné straně a pro lidi toužící ukrýt se v Evropském domě před hrozbami globálního světa. Proto je dle mého názoru nanejvýš potřebné a nutné umožnit evropským státům zvolit si svůj osud: buďto v dále se integrující Evropě ale s omezenou státní suverenitou, anebo v jakémsi přidruženém společenství států volně s EU spjatých a kooperujících. V životě lidí ani států nelze mít všechno. Nelze mít výhody plynoucí z integrované Evropy a současně pod záminkou nacionálně státní svébytnosti tutéž Evropu zevnitř rozkládat. A na druhé straně nelze integrovat Evropu bez ztráty části národní suverenity. Zdá se mi, že přišel čas si tyto asi samozřejmé, ale dosud málo vydiskutované a prezentované věci, dát tvrdě a otevřeně na stůl a pak se rozhodnout. Také u nás se pak budou muset občané svobodně a rozumně rozhodnout, co je pro naší zemi lepší. Já si rozhodně půjdu koupit lístek do vlaku integrující se Evropy.
Evropská unie byla dosud tak trochu takový kočkopes, který Evropanům sliboval jak evropskou jednotu, tak i plnou národní svébytnost. Irové svojí fackou Evropu vzbudili z tohoto iracionálního snu. Obojí evidentně nejde to a je třeba to rozseknout.

Archiv článků: červen 2008

Heliodor Píka, vlastenec a hrdina

Irská facka Evropě

Blogeři abecedně