Archiv článků: říjen 2012

13. 10.

ODS pozvala komunisty k moci

Jan Štern Přečteno 20599 krát

Tradiční předvolební zbraní ODS byla mobilizace před levicovým nebezpečím a návratem komunistů k moci. Nově tuto historku doplnila nebezpečím zadlužení rovněž hrozícím z leva. S tímto jednoduchým trikem se ODS udržovala v postavení nejsilnější pravicové strany. ODS soustavně ignorovala fakt, že největším nebezpečím pro demokratický vývoj nejsou komunisté, ale korupční mafie, které skrze ni a další strany ovládají politiku. Dlouho se jí a médiím s ní spjatým dařilo udržovat komunistického strašáka ve hře a obratně tak zakrývat strašáka skutečného. Ovšem tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, že se ucho v těchto krajských a senátních volbách utrhlo.

Voliči už neskočili na ojetou historku s komunistickým nebezpečím a nejen že ODS poslali voličským k.o. k zemi, ale naopak s gustem poslali hlasy komunistickým strašákům. Premiér Nečas ihned na výsledky voleb reagoval tvrzením, že když vláda dělá nepopulární věci (tím myslí škrty), tak na to pak doplatí v krajských volbách. Nemyslím si to. Levicoví voliči by stejně ODS nevolili, ale porážku způsobili pravicoví voliči, kteří zůstali doma, protože už ztratili důvěru v pravicové strany a nemají koho volit. Voliči celkově řekli svojí volbou tři věci: 1. ODS si odpočine v opozičních krajských lavicích, aby získala čas k vypořádání se s kmotry ve vlastních řadách, 2. ČSSD dostala rezervované ano, ale s výrazným varováním, aby si svoje kmotry také vyřešila a 3. komunisté dostali šanci ukázat, zda to jde i bez kmotrů. Že jde v případě komunistů o tragický omyl oněch voličů už je jedno. Komunisté jsou zpátky a v parlamentních volbách budou mít šanci přijít do Strakovky hlavním vchodem.

Ovšem to není zásluha komunistů, ani vina hloupých voličů. Je to hluboká a neodpustitelná vina ODS, která vytvořila korupční systém prolezlý do všech struktur státní a veřejné moci a která tím pozvala komunisty zpět k moci. Paradoxně největší zásluhu na epochálním volebním výsledku komunistů má samotná ODS. Hoši děkujem.

12. 10.

Ohrožuje policejní soldateska politiky?

Jan Štern Přečteno 3169 krát

Po pádu vrchního státního zástupce Rampuly a zejména pak po nástupu Judr.Bradáčové na jeho místo se konečně rozhýbala práce policie a justice na velkých korupčních případech. Ukazuje se, že odvolání pana Rampuly bylo klíčovým bodem pro to, aby se konečně se systémovou korupcí v politice začalo něco dělat. Připomeňme si ty hlavní korupční případy, které znovuzrozená justice a policie rozjela: kauza předražených letounů CASA a obvinění bývalé ministryně Vlasty Parkánové, zatčení hejtmana Ratha a jeho společníků v kauze rozsáhlé korupce ve středočeském kraji, zadržení a obvinění lobbisty Dalíka z podvodu, zatčení náměstka ministra práce Šišky, zatčení náměstka hejtmanky v severočeském kraji atd. To samozřejmě nemohlo zůstat bez odezvy na příslušných politických místech, které se touto bohulibou aktivitou justice a policie nutně musí cítit ohroženy.

Tak na prvním místě je to bývalý premiér Topolánek. Ten v souvislosti se zadržením svého přítele lobbisty Dalíka hovoří o práci policejní soldatesky, která podle jeho slov působí pod vlivem premiéra Nečase, který s její pomocí chce odstranit Topolánka jako svého politického soka. Premiér Nečas s ním kupodivu souhlasí, i když si samozřejmě nemyslí, že policie jedná pod jeho vlivem. Naopak se on sám vidí prací policie ohrožen protože „ …o tom, kdo bude ve vládě nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádostí o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků.“ To prohlásil poté, co vyšetřovatelé obvinili Vlastu Parkánovou v kauze předražených letounů CASA. Na rozdíl od Topolánka se vyjadřoval zdvořile a místo soldateska použil výraz parta, ale spolu s ním sdílel přesvědčení o zlotřilosti policistů, kteří jdou po krku nevinným politikům.

Kvůli Vlastě Parkánové si do policie vyšlápnul i ministr financí Kalousek, který prohlásil: "Jsem hluboce přesvědčen, že jsme svědky bezprecedentního policejního útoku na demokratické rozhodovací mechanismy státu,". Kritice ale neušla policie v poslední době ani ze strany opozice. Šéf poslanců ČSSD Jeroným Tejc kritizoval eskortu během prvního hlasování o vydání bývalého hejtmana své strany Davida Ratha."Já myslím, že ani známý terorista Breivik nemá takové zacházení, jaké se dostalo Davidu Rathovi. Myslím, že ti policisté, kteří tady sedí a kteří plní svůj úkol, který jim dal někdo nadřízený - a na ně se rozhodně nehněvám - tady jsou proto, že to vypadá, že David Rath je minimálně trojnásobným vrahem. Já myslím, že tak to není,".

Ovšem jediný Topolánek vlastně uhodil hřebík na hlavičku. A to když zmínil Itálii, kde došlo v rámci očisty politiky od mafiánských praktik (včetně vražd) k naprostému rozvalu politických institucí a struktur, hlavně pak dvou největších politických stran - křesťanské demokracie a socialistické strany. Topolánek to zmiňuje ve včerejším rozhovoru pro MFDnes. „Standardní politická struktura v Itálii byla všemi skutečnými i kvazikorupčními skandály totálně rozvrácena a celý italský politický systém se rozpadl. Vedlo to k zadlužení Itálie a ekonomickému poklesu. Tři pilíře moci, tedy exekutiva, parlament a soudy s justicí se najednou z rovnováhy vychýlily na stranu justice. Ta vlastně začala vládnout. To se děje u nás. Vychýlení na jakoukoliv stranu nevede k ničemu dobrému.“ A dodává „Jestli se ty velké strany (ODS a ČSSD) nevzpamatují, tak se tu může stát to, co v Itálii.“ Je neuvěřitelné, že bývalý premiér veřejně označuje očistu italského politického systému počátkem 90. let od mafie a gangsterských praktik, které stály život stovky lidí, za něco špatného a vlastně toho lituje. To, co Topolánek nazývá vychýlením rovnováhy na stranu justice, nebylo nic jiného než pravomocné odsouzení desítek čelných politiků za prokázané napojení na organizovaný zločin čili na mafii, na korupci kosmických rozměrů a cílené vraždění těch, kdo se tomu postavil. Desítky politiků skončily na dlouhá léta ve vězení včetně doživotních trestů. Řada odsouzených politiků spáchala sebevraždu. K vyříznutí tohoto strašlivého vředu bylo zapotřebí velké odvahy italských vyšetřujících soudců, kteří se vymkli z politické kontroly. Řada z nich na to doplatila svým životem.

I když je nepochopitelné to, co Topolánek říká, v jedné věci má pravdu. U nás do určité míry hrozí totéž a Topolánek se toho oprávněně obává. Jenom díky své prostořekosti to pojmenovává, když by měl raději ve svém zájmu mlčet. U nás je do určité míry podobná situace jako v Itálii. Naštěstí tady mafie nikoho nevraždí, ale korupce je tu vrostlá do politiky v podobné míře. A pokud pracovníci justice a policisté udělají to, co jejich italští kolegové – a nová zatýkání a trestní stíhání to tak trochu napovídají, pak se tu vzhledem k tomu, že korupce se stala systémovou součástí politiky, stejně systémově začnou stíhat samotní politici.

Na začátku jsme se v názvu článku ptali, zdali policejní soldateska ohrožuje politiky. Můžeme si odpovědět, že co se týče těch zkorumpovaných a bude jich hodně, tak doufáme, že ano.

08. 10.

Permanentní krize politického systému a co s tím

Jan Štern Přečteno 2996 krát

Politologové často bádají nad tím, proč jsou v naší zemi tak nestabilní vlády. Obvykle dojdou k závěru, že na vině je volební systém poměrného zastoupení, který vede k ustavování koaličních vlád založených na nepatrné většině, která se během volebního období nějak rozplyne. Určitě na tom něco bude, ale dle mého názoru toto není podstatnou příčinou politické nestability.

Možná, že v prvním období pravicové vlády Václava Klause mohl být na vině fakt malé vládní většiny, která v kombinaci s rozhádaností koalice (v tom vynikal zejména lidovecký předseda Lux, který se téměř ihned po stavení koaliční vlády vrhnul se sžíravou kritikou na vedoucí ODS bez sebemenšího ohledu, že je to koaliční partner, čímž se tzv. profiloval) destabilizovala vládu. V následujícím volebním období ovšem vláda padla díky vzpouře části ODS, která nespolkla mafiánské metody financování své strany.

Poté přišlo období opoziční smlouvy, které geniálně eliminovalo všechny rozpory, protože znamenalo šťastné spojení rozhodujících politických mafií ke společnému rozkrádání státu. Toto aranžmá natolik bilo do očí svojí bezostyšností a cynismem, že se stalo pro jinak apatické obyvatelstvo nepřijatelným. Následující volby vyhrál Vladimír Špidla jako předseda ČSSD v podstatě díky jedinému televiznímu duelu s Václavem Klausem, v němž šokovanému Klausovi, který mu nabídnul eventuální pokračování velké koalice, řekl, že s ním nikdy. A řekl to s takovým opovržením, že bylo každému jasné, že zavanul nový nekorupční vítr. Špidla se ovšem s protikorupčním programem, který k zděšení kmotrů myslel vážně, udržel dva roky. Je dobré připomenout si, že volby vyhrály koaliční strany vedené Špidlou (ČSSD), Marvanovou (US) a Cyrilem Svobodou (KDU-ČSL) a během dvou let kmotři vyměnili předsedy všech koaličních stran za Grosse, Kalouska a Pavla Němce, tedy za reprezentanty mafiánských a korupčních praktik par excellence. To byl v podstatě prokorupční puč, po němž se opět rozjelo budování korupčního státu naplno. Jenže chyběly silné a autoritativní postavy typu Zemana a Klause, které by dokázaly udržet na uzdě různé mafiánské struktury. A tak se rozhořel boj mafií skrytých v pozadí o sféry vlivu ve státě a tím i o rozhodující pozice důležité pro rozkrádání, což se projevilo v otevřených konfliktech čelných politiků. Připomeňme, jaké dlouhodobé a trvalé masáži vystavil Kalousek naivního předsedu ČSSD a premiéra Grosse, když nedokázal vysvětlit, kde vzal peníze na svůj byt, dokud ho nepřinutil k resignaci. Nicméně nakonec se tato koalice dotrápila až do konce volebního období.

Pak přišla Topolánkova a Dalíkova vláda, za níž dosáhla korupce zřejmě svého vrcholného stadia. I protřelí šíbři si po straně stěžovali, že tohle je i na ně silná káva. Politické strany se také navíc naučily perfektně spolupracovat na krajích, kde velké koalice tolik nedráždily a činnost zde byla v téměř úplném mediálním stínu, takže korupci zde už vůbec nikdo nerušil. Ale ani tyto ideální časy netrvaly dlouho. Uvnitř ODS došlo k odstavení některých čelných politiků od vlivu na ekonomiku a státní zakázky. Duo Topolánek – Dalík ovládlo pole a vytlačilo staré mazáky z mocenských pozic. Maličký koaliční partner, avšak nezbytný pro udržení vládní většiny – Strana zelených, se začal zmítat v těžkých vnitrostranických sporech vyvolaných konfliktem mezi předsedou strany Bursíkem a první místopředsedkyní Kuchtovou o náměstka ministryně mediálního magnáta Soukupa a tento spor štípnul tuto stranu na dvě poloviny. Vládní většina se stávala stále nejistější, a když předseda opoziční ČSSD Paroubek poněkolikáté, zcela formálně za účelem pouhého zviditelnění vyvolal hlasování o nedůvěře vlády, tak vláda opravdu padla.

Následovalo komické období úřednické vlády Jana Fischera, který bavil občany hereckými etudami na téma: jsem suverénní premiér a nikoliv loutka. Pak přišly další volby a s nimi vláda disponující rekordní většinou 18 hlasů. Naivní veřejnost se domnívala, že konečně zavládly nové poměry a to také díky nový politický stranám Věci veřejné a TOP09. Zdálo se konečně, že zavál nový politický vítr. Dnes to vypadá jako kanadský žert, ale tehdy řada lidí vládě spolkla i její protikorupční program. Idyla opět netrvala dlouho. Věci veřejné postupně demaskovaly svojí podstatu coby mafiánsko podnikatelského politického projektu pro odčerpání veřejných prostředků pomocí špehování, odposlechů, vzájemného nahrávání a následného vydírání a korumpování, jejich šéf Bárta vyletěl z vlády, strana se rozpadla a vládu opustila řada jejích poslanců. TOP09 dlouho vzdorovala a vypadalo to, že snad i myslí vážně boj s veřejnými dluhy, dokud se neprovalilo, že za reformou výplaty sociálních dávek jsou pochybné kšefty založené na uplácení nejvyššími úředníky. K tomu vypadl kostlivec ve skříni v podobě předražených letadel z doby ministrování Vlasty Parkanové. ODS určitě nezklamala a postupně odklonila několik ministrů pro vážné podezření z korupce. K tomu premiér Nečas odstavil řadu významných poslanců od vlivu a podobně jako Topolánek si zadělal na ohrožení vládní většiny ztrátou postižených poslanců. Nejsilnější opoziční strana ČSSD, snad aby to vládním stranám nebylo líto, rozhodně nezůstala s aférou poslance Ratha nijak pozadu. V každém případě se téměř do písmene opakuje scénář postupného rozpadu Topolánkovy vlády, chybí jen definitivní tečka v podobě pádu vlády.

Ukazuje se, že žádná sebevýznamnější většina neuchrání v našem politickém systému vládu (vládní koalici) před předčasnou záhubou. Dokonce se zdá, že zkáza dnešní koalice, která se tolik chlubila většinou osmnácti poslanců, postupuje daleko rychleji, než se tak stalo u Topolánkova kabinetu. To, co rozežírá vlády a vládnoucí systém zevnitř, není nic jiného než systémová korupce, která dosahuje takového rozměru, že se dá hovořit o privatizaci veřejné moci a o plíživém státním převratu. Nevládnou tu zvolení politici, ale mafiánsko finanční skupiny v pozadí, kterým politici už moc prodali. Tyto skupiny vedou bezskrupulozní boj o moc, respektive o vliv na rozdělování veřejných peněz do soukromých rukou. Do toho vybuchují korupční skandály dříve způsobované cílenými úniky z mafiánského prostředí v rámci likvidace konkurence, dnes díky zlepšené práce justice a policie. To vše se promítá do politické krize a postupného rozkladu vládní moci.

Dále se ukazuje, že konkurence jako hlavní nástroj zlepšování a očisty politiky selhala. Nové politické strany, které měly nastoupit místo tradičních selhávajících stran, si velmi rychle osvojily „styl“ těch tradičních stran a brzy byly co do korupce a mafiánských praktik od nich k nerozeznání. Politický systém beznadějně upadá a chřadne, zastupitelská demokracie se postupně proměňuje v podvodný systém, jak pod zástěrkou voleb a demokratických procedur co nejvíc rozkrást společné peníze a majetek. Volební sliby jsou pro legraci, už se ani nepamatujeme, kdy nějaká strana splnila nějaký zásadní slib, který dala voličům před volbami.

Jaké je z této situace východisko? Není to jednoduché, protože stávající politické struktury se jen tak nevzdají tak vynikající hračky, jako je mít k dispozici stát na základě politických žvástů a marketingových lží a triků. Obyvatelstvo je spíše apatické nebo cynické, většinou se jen zmůže na nadávání v hospodě. Všichni celkem realisticky hledíme k budoucím volbám s minimální nadějí na změnu a chodíme většinou volit to nejmenší zlo. Nikoliv to, co bychom chtěli. Dle mého názoru jediným možným řešením, které by znamenalo podstatnou změnu k lepšímu, je zavedení prvků přímé demokracie do stávajícího politického systému. Jedině tak totiž alespoň částečně odstavíme politiky od moci. Vzorem nechť je Švýcarsko, kde to po staletí funguje. Nejde o to nahradit stávající systém zastupitelské demokracie přímou demokracií, jde jen o to zavést do něj prvek referenda, a to na všech úrovních: celostátní, krajské a místní. Je to jednoduché opatření, které umožňuje nastolit k rozhodnutí hlasováním občanů otázku, pokud se sežene dostatečný počet navrhovatelů (v řádech stovek tisíc na celostátní úrovni, desítek tisíc na krajské úrovni a ještě menší počet na místní úrovni). Nikdo pak není závislý na „politické vůli“, jak to ve své ptydepe nazývají politici, k řešení palčivých otázek, od zákonů na celostátní úrovni (např. majetková přiznání), přes investiční rozhodnutí v krajích a na místní úrovni (např. stavba nákupního centra v Plzni). Pouze bude-li existovat možnost obejít politiky zabarikádované ve svých mocenských postech formou referenda, bude tu šance na slušnou politiku odpovídající skutečné vůli lidí. To vůbec neznamená nahradit politiku jiným systémem, ale doplnit ho o prvek, který jako další část systému může sloužit k naplnění vůle lidí tam, kde by politici ze zištných a korupčních důvodů lidem nevyhověli. Ze Švýcarska také víme, že na celostátní úrovni mnoho zákonů přijato nebylo, protože není vůbec jednoduché formulovat zákony do otázky ano, ne. Referendum má význam hlavně na regionální a místní úrovni. Ale přesto je to jedna z mála cest, jak něco změnit k lepšímu, když standardní politika selhává.

Bez podstatné změny politického systému (naznačeným směrem) se z chronického rozkladu nedostaneme. Ten se naopak bude jen prohlubovat, každé další volby místo kýženého zlepšení jenom přilejí olej do ohně politické krize.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy