Je Česká republika v krizi?

Jiří Pehe v bilančním článku o stavu české politiky vylíčil poměrně chmurný obraz naší společnosti. Přímo zvolený president zavádí plíživou cestou presidentský systém, tradiční politické strany jsou nahrazovány podnikatelskými projekty a ekonomika se stále nemůže odrazit ode dna tři roky trvající recese. V podstatě jsme na dně a čeká nás křižovatka, na níž se bude rozhodovat, zda půjdeme i nadále demokratickou cestou.

Neviděl bych to tak černě.

President Zeman asi chtěl získat více moci, než vyplývá z ústavy, ale propad strany Zemanovců ve volbách a nezdařený „puč“ jeho stoupenců uvnitř ČSSD ho zbavil politických nástrojů potřebných k takovému cíli. Dnes je jeho jedinou kartou „nejmenování“ jemu nemilých ministrů, ale signály z politických stran naznačují, že tady tvrdě narazí. Budoucí koalice chce v tomto případě podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, kde je Zeman téměř bez šancí. Navíc ústavně-právní analýzy říkají, že ani žaloba nebude potřeba, protože nejmenování se po určité době stává nekonáním a to je jedním z taxativně daných důvodů pro odvolání presidenta. Pokud se do tohoto sporu president nakonec přeci jenom pustí, čeká ho pravděpodobně porážka a navíc taková diskreditace u občanů, že bude v příštích presidentských volbách bez šancí.

Jedna ze dvou hlavních tradičních politických stran – ODS stojí před politickým zánikem. Voliči jí nakonec spočítali to, že zde zavedla systémovou korupci, která se téměř rovnala privatizaci veřejné moci. Druhá tradiční strana – ČSSD utrpěla volební vítězství v podobě nejslabšího volebního výsledku za posledních dvacet let. Měla štěstí, že její voliči jsou upnutí na sociální benefity a přerozdělování, které tato strana pro ně zajišťuje, a až zas tak jim nevadí korupce a prorůstání mafiánských struktur do státních institucí a politiky, na němž se ČSSD (často ve spolupráci s ODS) podílela, takže její propad nebyl tak dramatický jako u ODS. V každém případě nový politický subjekt ANO těmto stranám sebral podstatnou část voličů a další voliče nabírá mezi naštvanými občany, kteří by normálně nikoho nevolili. Jiří Pehe píše, že ANO je vítězstvím antipolitické politiky, tedy v jistém smyslu likvidací politiky v klasické podobě a jejím nahrazením nepolitickými, neideologickými a populistickými tělesy. Osobně bych to neviděl tak dramaticky. Jde spíš o to, že normální volič neměl nic jiného kromě tradičních stran, které selhaly, na výběr. Jednoduše a logicky sáhnul po tom, co se na politickém trhu vedle klasických stran nabízelo. Neviděl bych za tím nějaké hlubší politologické pohyby. Václav Bělohradský pohotově přišel s novou teorií, že tradiční střídání pravice a levice - lib-lab je nahrazováno politickým kaleidoskopem nejrůznějších politických subjektů více odpovídající postmoderní době, která opouští hlubší duální ideologický půdorys. A ohlásil nástup nové politicko-dějinné etapy. Na takový závěr je dle mého příliš brzy, budeme si muset s dějinnými závěry ještě nějakou dobu počkat.

Ukazuje se ale, že demokracie jako koncept politiky založený na soutěži politických stran silně drhne. Představa, že politika se bude stále zkvalitňovat soubojem politických stran, které budou usilovat o voliče stále lepšími programy, vizemi a hlavně výsledky, se nějak nenaplňuje. Politické strany mají naopak tendenci soutěž o voliče obcházet nebo ošidit, aby si mohly dělat, co potřebují bez ohledu na zájmy voličů. Nejlepším příkladem byla opoziční smlouva, která měla zakonzervovat vládu dvou stran na věčné časy. Po její porážce se strany rozhodly zabetonovat na bázi korupčního systému klientelistické demokracie, který zase vyhovoval jak vládě, tak i opozici. Hlavní význam politického hnutí ANO je, že prolomil stávající klientelistickou strukturu, v níž bylo jedno, koho volíte, protože kradli všichni. V tom je stále ještě síla demokracie, že nakonec je vždycky po ruce ještě nějaká jiná volba, než všechny ty špatné, které jinak dominují.

K třetímu pilíři pochmurné vize české republiky patří stávající ekonomická recese. Tak dlouho trvající recese ale velmi pravděpodobně v brzké době skončí. A to bez ohledu na to, zda budoucí vláda přijme vhodná či méně vhodná opatření k oživení ekonomiky. Prostou logikou toho, že po krizi vždy přišlo oživení. Není důvod se domnívat, že dnešní vývoj bude výjimkou. A politické plody tohoto oživení (za něž nebude v podstatě moci) získá dnešní koalice. Zejména pak Babišovo hnutí ANO, protože to má ve veřejnosti důvěru, že má nějaký recept na ekonomický úspěch. A to čistě na základě úvahy, kterou byli vedeni jeho voliči, že úspěšný podnikatel povede úspěšně i stát. Celý program ANO se dá z hlediska jeho voličů zredukovat do této myšlenky. Tak jako v 90. letech byl garantem ekonomické prosperity ekonom Václav Klaus, tak dnes je to miliardář a úspěšný podnikatel Babiš. Jemný rozdíl, že za Klausem stála sofistikovaná koncepce transformace naší společnosti, zatímco za Babišem stojí jenom důvěra v jeho podnikatelské schopnosti, jenom ukazuje, kam se posunula tato společnost. Za „zblbnutí“ společnosti ovšem nemůžou občané ani Babiš, ale dosavadní politická reprezentace a společenské elity včetně médií. Babiš jenom této situace využil.

A jaké jsou tedy vyhlídky budoucí koaliční vlády? Pokud se koalici podaří překonat odpor presidenta, který bude těžko polykat ztrátu vlivu, pokud se jí podaří překonat různé mocenské a korupční vábničky, pokud nepodlehne falešné potřebě všechno reformovat, pak docela dobré. Stačí, když uvede v život zákon o státní službě a ostatní opatření z dílny Rekonstrukce státu, když oseká zbývající korupční chapadla, prostě když uvede stát do funkční podoby a začne normálně vládnout. To ostatní přijde samo. Včetně kýžené prosperity, protože ekonomika si jako vždy pomůže sama.