Archiv článků: březen 2014

23. 03.

Lesk celebrit je bídou postmoderního světa

Jan Štern Přečteno 4124 krát

Uctívání tzv. celebrit je neodmyslitelnou součástí dnešního světa. Je s podivem, jaké „osobnosti“ se stávají předmětem zájmu a obdivu. Klademe si tudíž otázku, jak je možné, že tak bezvýznamní jsou tak slavní.

Zbožňování celebrit je do jisté míry moderní formou uctívání idolů a bůžků jako symbolů nadpřirozených sil. Problematiku této moderní podoby idolatrie lze nastolit ze tří hledisek, které ústí v určité otázky. Z hlediska metafyzického: nahrazují celebrity Boha (viz termín zbožnění), v něhož už materialistická postmoderní společnost nedokáže věřit? Z hlediska sociologického: jde o krizi elit, které se nedokážou prosadit a místo nich nastupují pseudoelity v podobě bezcenných populárů? Z hlediska kulturního: vládne adolescentní pokleslá popkultura na úkor skutečné kultury založené na vědomí participace, sdílení, zodpovědnosti za společnost a péče o svět?

Nemyslím, že celebrity nahrazují Boha. Daleko spíš pro jednotlivého člověka reprezentují lidský rod jako takový. Člověk existuje nejen jako jednotlivec a společnost, ale i jako rod člověka, který ho přesahuje, je původem jeho vzniku i konečnou stanicí, je jeho universálním bytím i jednotlivou skutečností, matkou i hrobem. Rod dává jednotlivé existenci smysl, je zdrojem veškeré motivace, bohatství, chudoby, utrpení i bratrství. Je sice s podivem, že k tomu stát se v očích běžného člověka reprezentantem něčeho tak bytostně důležitého jako je lidský rod, stačí vystupovat často v prostředcích masové komunikace, ale jest tomu tak.

Podstatou celebrity je schopnost zaujmout většinu obyvatelstva. Masmédia pak jenom zobchodovávají tuto vlastnost. Masmédia jsou vůči obsahu imunní, neutrální, je jim v podstatě jedno, o čem informují, jedinou kvalitou a hodnotou je zájem publika. Jinými slovy celebrita je demokratický produkt, masmédia představují každodenní volební klání, jehož výsledkem je, kdo se na jevišti dostane, kdo zůstane a kdo se vytratí. Popularita sama je hodnotou, která vede k tomu, že celebrita vnímána jako zástupce lidského rodu. Kdo jiný by to měl být? Můžeme si soukromě myslet, že např. jeden ze tří objevitelů transistoru John Bardeen má větší zásluhy o lidský rod než Freddie Mercury, který by bez transistoru jako hvězda neexistoval (bez transistoru by nebylo moderního hudebního průmyslu). A přesto v roce 1991, kdy Freddie zemřel, ho po mnoho měsíců oplakávala celá planeta, zatímco když v témže roce zemřel vynálezce transistoru, téměř si toho nikdo nevšiml (na tento paradox kdysi upozornil astronom Jiří Grygar). V době hromadné komunikace o tom, kdo se dostane na samotný Olymp a je uctíván téměř jako Bůh, rozhoduje čtenost, sledovanost a poslechovost.

Žijeme v Heideggerovském Věku obrazu světa, tedy v době "planetárního technického imperialismu", v němž se pozice člověka stává ontologicky primární. Člověk se jako tvůrce technického světa dostává do centra dění, vše se děje pro něj, skrze něj a jím, neboli člověk se stává opravdovým subjektem světa. Není tedy divu, že idolatruje sám sebe, respektive sám pro sebe se stává bohem (s malým b). Běžný člověk rozhoduje denně televizním přepínačem o tom, kdo se stane celebritou (bohem s malým b), čímž se stává podílníkem na slávě celebrity a tím i pro sebe účastníkem na obecném dění. Nelze to vidět jinak než jako bytostné sebepotvrzení člověka ve světě, jakkoliv falešné a fetišistické se to zdá být. Falešnost a fetišizace je imanentní bytování jednotlivého člověka v obecné struktuře. Není jiného pouta vědomé přináležitosti běžného člověka k obecnému, k lidskému rodu než podílnictví na slávě celebrit formou pasivního přihlížení. Na aktivní účast na obecném, tedy na ekonomiku a politiku, běžný člověk postmoderního světa dávno resignoval. Tu si už dávno uzurpovaly globální korporace a kapitál, agilní menšiny, profesionální politici a marketingoví mágové.


Sláva celebrit je znak příslušnosti k obecnému, skrze slávu jsou celebrity vyzdviženy do postavení osobností podstatných pro lidský rod. To neznamená, že se nějak důležitým způsobem o lidský rod zasloužily. To tak může být, ale také nemusí. Nositel Nobelovy ceny za objev transistoru se nepochybně podstatně zasloužil o lidský rod, ale slávu mu to nepřineslo. Není postaven na piedestal boha (s malým b), i když by si to nepochybně zasloužil. Otázkou je, jakou hodnotu má sláva. Říká se, že sláva je polní tráva. Takovou hodnotu má sláva, hodnotu polní trávy, která zmizí při příchodu prvních mrazíků. Trvanlivost celebrit je prchavá.


Je nutné zde rozlišovat mezi slávou a významem. Sláva je prchavá, význam trvalý. Ne každý významný člověk je slavný (viz John Bardeen) a ne každý slavný je významný. Spíš naopak. Dá se dokonce mluvit o trendu, že množiny slavných a významných se s běžícím časem stále méně protínají. My bychom si přáli, aby významní byli rovněž slavní, nikoliv ve smyslu laciné popularity, ale jako ocenění jejich práce a přínosu pro společnost. Tak tomu v postmoderním světě není. Naopak patří k atributu významnosti být nenápadným a nedoceněným služebníkem. Významní přesto konají svou práci, protože odměnou je jim vnitřní uspokojení ze seberealizace, což je věc většině rozhodující o slávě téměř neznámá. Slavní jsou nikoliv nevýznamní, ale v pravém smyslu slova bezcenní (polní tráva). Tato bezcennost (polní trávovitost) je v symbolické nadsázce vlastností postmoderního světa. On se k ní také doslova hrdě hlásí prostřednictvím své filosofie, že vše má jen tu hodnotu, kterou mu udělí ten který subjektivní pohled. Odmítnutí objektivity jako nosného atributu skutečnosti se logicky promítlo do samotné struktury postmoderní společnosti a světa. Význam je výsostnou kategorií objektivity, odmítnutím objektivity rušíme i vědomí významu. Zbývá jen sláva, která je demokraticky a férově masmédii zajišťována.


Fakt, že lidé idolatrují většinou bezcenné populáry, vypovídá o povaze dnešního světa. Světa subjektivní svévole, světa bez kulturních kodexů, bez hierarchické struktury významů nutných k pochopení sebe i druhých, světa, který neví, kde je nahoře a dole, světa bez majáků a jistot, který slepě míří neznámo kam.


Psáno původně pro Revue Prostor

09. 03.

Říše zla je zpátky

Jan Štern Přečteno 7766 krát

V projevu na shromáždění Národní asociace evangelíků v Ohiu v březnu 1983 nazval president Spojených států Ronald Reagan Sovětský svaz „Říší zla“. Prohlásil, že komunismus padne a že „bude považován za další smutnou a bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední kapitoly se právě píšou“. Jeho předpověď se vyplnila, Sovětsky svaz nevydržel závody ve zbrojení, které proti němu rozjel právě Reagan, a pod tíhou obrovských výdajů a neschopného ekonomického systému se rozpadlo nejen jeho impérium, ale i samotný Sovětský svaz.

Nástupcem Sovětského svazu se stalo Rusko. V období Jelcinovy vlády zkoušelo západní model demokratického uspořádání a tržní ekonomiky. Tento model v ruských podmínkách totálně selhal. Zemi ovládli oligarchové zorganizovaní do zvláštních podnikatelských struktur vzešlých z divoké privatizace, které byly kombinací podnikatelských subjektů a gangsterských band. Vzniknul zde jakýsi systém střech (kryša), což byly gangy, které chránily všechny významné firmy. Firma, která neměla střechu, tedy kterou nechránil ozbrojený gang, neměla šanci a brzy byla pohlcena firmou, která ozbrojenou mocí disponovala. Státní moc se rozpadla a přešla fakticky do rukou oligarchů. Vláda zákona v podstatě neexistovala, stát nedokázal ochránit vlastnictví, lidská práva, ani elementární bezpečnost, namísto vlády zákona nastoupilo právo silnějšího reprezentované právě systémem kryš. Obyčejný člověk nechráněný vlastním gangem byl vystaven zvůli a násilí, před nímž mu státní moc neposkytovala žádnou ochranu.

Za této situace přišel president Putin s koncepcí silného autoritářského státu, který mocensky potlačil vládu oligarchů, a buďto zlikvidoval systém založený na gangsterských skupinách (střechách), nebo ho podřídil svým potřebám. Namísto velkého množství gangsterských skupin, které ovládaly hospodářství, policii a terorizovaly obyvatelstvo, nastoupila diktatura státu založená na osobní moci presidenta, která vytlačila nejen gangsterské bandy, ale i demokracii. Demokratická moc v ruské Jelcinově podobě si nebyla schopná s oligarchy poradit. Teprve Putinova diktatura, vítaná obyvatelstvem jako osvoboditelka od vlády gangů, s oligarchy zatočila. To neznamená, že by je zničila, jenom si je podřídila. Obyčejní lidé to však vnímali jako obrovskou úlevu a vítezství. Podpora Putina neplyne jenom z toho, že ovládá média, ale je reálná a plyne z uvedeného faktu. Nelze prostě žít ve světě, kde není zajištěno právo na elementární bezpečnost. Putin toto právo zajistil. Že se tak stalo na úkor demokracie, většinu Rusů netrápilo. Jednak demokracie se stačila v Jelcinově éře zcela zdiskreditovat a jednak zde nebyla téměř žádná demokratická tradice, na níž by bylo možné navázat.

Putin za veliké podpory obyvatelstva zavedl v Rusku regulérní diktaturu, jejímž základním programem je budování silného Ruska. Nacionalismus je v podstatě jedinou hodnotou, kterou může kromě elementární bezpečnosti Putin Rusům nabídnout. Na prosperitu mohou Rusové zapomenout, protože bez svobody je v dlouhodobém horizontu věcí nemožnou. Jako každá diktatura bude Rusko svoje vnitřní problémy vyvážet, a tím i odvádět případnou nespokojenost obyvatelstva na vnějšího nepřítele. Když Rusko přepadlo Ukrajinu a okupovalo část jeho území, tak jenom logicky pokračovalo v konceptu nacionalistické diktatury, která usiluje nikoliv o kvalitní a svobodný život jednotlivých občanů, ale o dobro Ruska.

Nikdo normálně uvažující samozřejmě nemůže brát vážně Putinovo tvrzení, že na Krymu nepůsobí ruští vojáci, ale místní domobrana (dnes už v počtu 30 tis.!). Putin ani nepočítá s tím, že by tomu někdo ve světě věřil. Je to jenom nezbytná cynická zástěrka. Na Krymu je převážná většina rusky mluvícího obyvatelstva hlásící se k ruské národnosti, která by si asi pravděpodobně přála patřit k Rusku. Okupace Krymu tedy nebyla potřeba, rusky mluvící obyvatelstvo by si v referendu pravděpodobně odhlasovalo připojení k Rusku i bez přítomnosti ruských vojáků. Proč tedy Putin nepočkal na demokratické procedury a vojenským zásahem vyvolal vážnou krizi? To je evidentní: potřeboval ukázat sílu, dovnitř i navenek. Dovnitř, aby vlil unavenému a ve srovnání s EU i Čínou chudému obyvatelstvu nacionalistickou krev do žil (což se podařilo). Navenek, aby ukázal světu, že Rusko je zpátky jako supervelmoc, která tentokrát místo ekonomických svalů (kterými díky podlomenému ekonomickému systému zrovna neoplývá) ukázala svaly vojenské. V tomto ohledu se s ní taková EU (která jí ekonomicky několikanásobně převyšuje) nemůže měřit.

Nikdo v EU dnes není ochoten obětovat pro cokoliv život. Rusové to vědí a tak na to vsadili a to také bude do budoucna jejich hlavní zahraničněpolitická strategie. Navíc co se týče referenda, tak pro Rusko to je hodně nebezpečné, protože jak by asi dopadlo referendum o setrvání v Ruské federaci takové Čečně? Ne, Rusko si vůbec nemůže dovolit argumentovat v případě nějakého územního zisku referendem. Naopak se mu velmi hodí kombinace síly jako prioritního nástroje následně doprovázené demokratickými procedurami jako šlehačkou na dortu.

Rusko nás nenechá v klidu. Je největším omylem a nebezpečnou iluzí myslet si, že teď spolkne Krym a tím to končí. Přeci nikdo nemůže brát vážně, že Putinovi jde opravdu o osud rusky mluvících lidí na Krymu (Ukrajině). To je jen záminka pro rozpoutání krize tak, aby se dala řešit vojensky. Rusku nejde o nic jiného a do budoucna o nic jiného také nepůjde, než postupně vyvolávat konflikty tak, aby se dalo nastolit vojenské řešení. Rusko dobře ví, že Západ je měkký, upadlý do hedonistické ochablosti a tudíž víceméně bezmocný vůči hrubé síle. Ve vyhrocených situacích, v nichž se haraší zbraněmi, bude mít k obětem odhodlané Rusko vždy převahu nad EU. Na Spojené státy si to nedovolí, protože tam by tvrdě narazilo, jenže o ně ani Rusku nejde. Cílem je zásadní oslabení EU a vytlačení jejího vlivu směrem na západ. Pokud chtějí země EU efektivně čelit této hrozbě, tak musejí do repertoáru své zahraniční politiky zahrnout i eventuální válku.

Symptomatické na většině reakcí českých politiků, expertů a komentátorů bylo, že v žádném případě nedoporučovali Ukrajině, aby se vojensky bránila. Jeden náš čelný vojenský představitel se téměř hystericky hrozil vojenské obrany Ukrajiny jako naprosté sebevraždy a nesmyslu. Napadlo mě, co to je vlastně za vojáka a jak by se tento voják asi choval v čele naší armády, kdybychom někdy byli napadeni. Od konce studené války uplynulo 25 let a my jsme si na mír a stabilitu mezinárodních vztahů zvykli tak, že si válku neumíme ani představit. Válka není v algoritmech našeho jednání, nejsme na ní, a to celá Evropa, vůbec mentálně připraveni. To je karta, s níž Rusko začalo hrát. Čím dříve nám to dojde, tím větší budeme mít šanci nové ruské politice hrubé síly efektivně čelit.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy