Jan Štern

17. 11.

Problém i naděje je v ročníku narození

Jan Štern Přečteno 4663 krát

Takto reflektuje 25. výročí Sametové revoluce moje dcera Marina Šternová. V době revoluce jí bylo 10 let.

17. listopad pro mně představuje den naděje. Naděje, že se každým rokem víc blížíme k demokracii a svobodě. V souvislosti s posledními proputinovskými výroky ze strany Miloše Zemana a neustálými korupčními skandály ve vrcholné politice by nad mým romantizujícím výrokem pravděpodobně nejeden zakroutil hlavou. Nenechme se mýlit, blížíme se tam.

V rozhovoru pro Českou televizi řekla členka ruské umělecké skupiny Pussy Riot, že bychom měli odpouštět a dávat zkaženým politikům šanci na to napravit své chyby, ať už byly jakékoli. Tento křesťanský přístup je krásný a já se s ním ztotožňuji.
Bohužel se domnívám, že k prozření by v naší politické reprezentaci došel jen málokdo. Problém podle mě je zkrátka v roku narození. Většina našich vrcholných představitelů se narodila ve 40. a 50. letech (Václav Klaus, Miloš Zeman, Mirek Topolánek, Jiří Paroubek, atd.). Jak může tedy někdo, kdo prožil většinu života jen za totalitního režimu vládnout a správně rozhodovat v demokratické zemi? (Připomeňme si brutální a totalitu připomínající policejní zásah na Czech-Techu na příkaz premiéra Jiřího Paroubka). A jak si mohl takový člověk uchovat důležité hodnoty, zachovat si nepokřivený charakter a nezkompromitovat se až do Sametové revoluce? (To se nepovedlo např. bývalému premiérovi Fischerovi, který vstoupil v 80. letech do KSČ). A jak si člověk, který se narodil do totality, mohl pak udržet zdravý rozum a integritu s náhlým příchodem přemíry svobody a světa neomezených možností? (Vzpomeňme si na Mirka Topolánka se ztopořeným přirozením ve vile mafiána Berlusconiho…). Lidé s pevným charakterem rozhodně v naší společnosti byli a jsou, je jich dost a nejedná se jen o chartisty nebo disidenty, bohužel se jich dnes až na výjimky (např. Jiří Dienstbier, Hana Marvanová, Petr Pithart) ve vrcholné politice příliš nevyskytuje.

V předvečer 17. listopadu jsem pomáhala s organizací koncertu jedné nejmenované české kapely, kterou přijeli podpořit spřátelení muzikanti z Izraele a Slovenska. Cestou zpátky směr Praha jsme v dodávce probírali poslední zprávy, diskutovali o vlivu KGB na naše hodnostáře v Praze i Bratislavě a přemýšleli, zda dodávku neotočit na západ, tak jak to udělali kdysi naši předci. A pak mě to trklo. Vždyť Maria Alyokhina z Pussy Riot měla pravdu. My jim opravdu musíme odpustit. Naše generace a generace mladší sice nikdy pořádně nezažila a neokusila totalitu, jak jsme staršími mnohdy poučováni, ale paradoxně díky absenci tohoto komplexu a mentálního nastavení jsme měli možnost okusit, zažít a poznat ty opravdové výhody demokracie a svobody. Ty totiž nespočívají v hromadění peněz nebo politické moci, jak vyplývá z chování mnohých našich představitelů a jejich kámošů lobistů s konty ve Švýcarsku. Opravdová výhoda svobody je samozřejmá volnost.

Naše generace je typická tím, že cestuje: ať už s baťohem do Asie, Afriky nebo stopem po Evropě. Jezdí na studijní pobyty na evropských univerzitách nebo stáže na zahraničních institucích. Řada z nás si jela přes prázdniny přivydělat trháním jablek nebo sbíráním jahod do Británie nebo Francie. Někteří využili výhod volného pracovního trhu a jeli se zdokonalovat ve své profesi kadeřnice, informatika nebo třeba zdravotní sestry do Austrálie, Ameriky, či do Evropy. A někteří si prostě založili kapelu a odjeli na turné do Ameriky nebo Brazílie. Toto vše umožnil náš věk a nepochroumané sebevědomí, neboť v době Revoluce nám bylo teprve okolo 10 let.

Díky této volnosti měly tak mladší generace možnost získávat zkušenosti během svých středoškolských a univerzitních let, pochopit jiné kultury, poznávat nové kraje, mravy a systémy, potkávat nové lidi a navazovat kontakty po celém světě, apod. Ti, kteří se do zahraničí nehrnuli, měli možnost přijít do kontaktu s turisty, nebo cizinci v rámci školních výměn anebo prostě využívali a testovali nové instrumenty demokracie v podobě zakládání občanských iniciativ, organizací kulturních akcí nebo veřejně prospěšných projektů, zakládání NGOs nebo nových start-upů. Všechny tyto zkušenosti se v průběhu času kumulovaly a teď se tyto generace začínají projevovat a dostávat ke slovu. A jak vidno, nejedná se jen o business. Zkušenosti nabyté v rámci demokratického světa nepřinesly jen nové inspirace, ale také úctu k práci a penězům, respekt k jiným kulturám a především schopnost sebereflexe.

Jak jsem napsala v úvodu, 17. listopadu je den naděje a tu naději já vidím v nastupující generaci lidí typu Jana Čižinského a Hany Třeštíkové, kteří vyhráli komunální volby na Praze 7 a podařilo se jim tak kompletně vyhnat zkorumpované zastupitelstvo koalice (jak jinak) ODS a ČSSD, nebo v Matěji Hollanovi, který se rovněž s inciativou Žít Brno dostal na brněnský magistrát. Nebo třeba jen v tom, že dnešní oslavy 17. listopadu v Praze pořádají pětadvacetiletí organizátoři Budějovického Majálesu (pódia na Národní třídě nazvali „Pravda“ a „Láska“) a můžu pokračovat dále. To jsou lidé, kteří jsou nositelé moderních hodnot demokracie a kteří zcela přirozeně vědí, jak s nimi naložit .

Jak říkají Pussy Riot, odpouštět se musí, a nejspíše i zkorumpovaným nebo mocichtivým politikům. Takže je tu šance změnit přístup k nám i celé zemi. Pokud ne, tak nic. Děkujeme, my víme, že již brzy odejdete. A nestojíte nám ani za sprosté slovo. Budete odcházet s kufříkem napěchovaným eury, pardon korunami (v některých případech rubly), ale s úplně prázdnou duší. Není co závidět.

PS:
Za vybojovanou svobodu bych na tomto místě chtěla poděkovat svým rodičům, , babičce a dědovi, kteří byli oba signatáři a mluvčí Charty 77, Jiřímu Dienstbierovi a Václavu Havlovi, a všem dalším bojovníkům za demokracii, včetně prezidenta s velkým „P“ Tomáši G. Masarykovi.

17. 11.

Vize pro Česko: nejlepší dárek k 25. výročí Sametové revoluce

Jan Štern Přečteno 2706 krát

„I have a dream.“ M.L.King

V průzkumu konaném k 25. výročí Sametové revoluce bylo zjištěno, že 58 procent obyvatel starších 40 let je zklamáno z polistopadového vývoje. Nechci tady rozebírat, jestli jsou tito lidé nespokojeni oprávněně, nebo zda za jejich nespokojenost může špatné provedení revoluce či zda za důvodem nespokojenosti je spíše špatná následná aplikace demokracie a volného trhu. Lidi nespokojené s polistopadovým vývojem víc než důvody jejich nespokojenosti rozhodně zajímá, co s tím. Jakou vizi dalšího vývoje před ně postaví dnešní politická reprezentace.

Dvacet pět let Sametové revoluci potřebuje tato země opět novou vizi, plán nebo sen. Máme sice fungující parlamentní demokracii a svobodný trh, jsme ukotveni v rámci Západní civilizace, ale objevily se nové problémy, které zásadně ovlivňují životy našich občanů.

NEJISTOTA. Náš malý stát čelí globálním výzvám, na které nestačí. Nejsme s to zaručit občanům jistou a perspektivu prosperity a důstojné existence. Podstata naší ekonomiky je nestálá a nepevná, jsme spíše odvozenou montovnou než tím, kdo určuje budoucí trendy. Nevíme, jak dlouho u nás vydrží finanční kapitál, který při první příležitosti odplyne do atraktivnějších oblastí. Nevíme, jaké důchody budeme za pár let vyplácet. Nevíme co s tzv. vyloučenými lidmi žijícími na okraji společnosti. Nevíme co s mladými lidmi, z nichž téměř polovina nemůže najít práci.

NEDŮVĚRA. Naše demokracie je do značné míry ovládána korupčními mafiemi a finančními skupinami v pozadí. Politici prosazují více zájmy těchto skupin, než zájmy voličů, kteří je zvolili. Dochází ke svévolné privatizaci veřejné moci. Občané politikům nevěří, nevěří tradičním politickým stranám a nevěří ani systému zavedené klientelistické demokracie. Nedůvěra je ale hlubší: lidé nevěří ani justici a policii, nevěří tomu, že platí základní pravidlo spravedlnosti – rovnost občanů před zákonem.

ODCIZENÍ. Občané, zejména ti mladší jsou lhostejní k osudu naší země. Lidé o své vlasti přemýšlí jen utilitárně z hlediska krátkodobých benefitů, které mu může poskytnout. Politici je v tomto přístupu svým populismem posilují. Občané příliš nevěří tomu, že by mohli ovlivňovat dění ve svých domovech, vesnicích, městech a regionech. Proto jich chodí stále méně k volbám, nevěří tomu, že by to mělo nějaký smysl.

NESCHOPNOST. Zatím všechny politické garnitury prokázaly neobyčejnou nevynalézavost a neschopnost při hledání řešení našich problémů, zejména pak vytvoření podmínek pro ekonomický rozvoj. Vlády pravicové i levicové unisono hlásají mantru o podpoře vzdělání a vědy jako rozhodujících faktorů ekonomického vývoje a prosperity. Ve skutečnosti však mechanicky subvencují systém školství, které z velké části produkuje nezaměstnatelné absolventy různých humanitních oborů. Vědecký výzkum dostává velké dotace na výzkum, který má nulové využití v technické obnově našich podniků. Vědci vesele plní jakési granty, ale podnikatelský sektor z toho má nulový užitek. Stát dotuje rozsáhlý program podpory malých a středních podniků, což je z ekonomického hlediska nesmysl. Jenom se tu vychází vstříc další falešné mantře neoliberální ekonomie o jakési lepší kvalitě malých a středních podniků, protože fungují v čistě tržním prostředí, zatímco ty velké trh deformují. Je to vyhazování peněz na bázi čisté ideologie. Podobné je to s podporou vývozu. Krom vyhozených peněz to jsou jenom velké příležitosti pro další bujení korupce. O nezaměstnané se starají úřady práce, což jsou ryze byrokratické instituce plné úředníků pečlivě plnících administrativní pravidla a pokyny. Oč účinnější by asi byla jejich činnost, kdyby jejich úředníci byli placeni v závislosti na tom, jak rychle dostanou své klienty zpět do pracovního procesu.

Tato země potřebuje vizi, která bude reagovat na výše zmíněné body, z nichž pramení ona nespokojenost s polistopadovým vývojem. Je třeba říct, co stát konkrétně může udělat pro maximální nakopnutí ekonomiky. Je třeba namísto malých a středních podniků podporovat podniky přicházející s progresivní a trendovou technologií, které mají do budoucna šanci se stát rozhodujícími hráči na trhu. Je třeba říct, jak propojit vědu a výzkum s podnikatelskou sférou a jak nově strukturovat vzdělávací systém, aby produkoval lidi, kteří se na trhu práce neztratí. Je třeba zcela přehodnotit systém podpor našemu průmyslu tak, aby maximálně vzrůstala jeho konkurenceschopnost. Je třeba říct, co se udělá s deficitem demokracie, který je příčinou nedůvěry a odcizení lidí. Taková vize by byla tím nejlepším dárkem, který bychom si k 25.výročí Sametové revoluce mohli dát.

Archiv článků: listopad 2014

Problém i naděje je v ročníku narození

Vize pro Česko: nejlepší dárek k 25. výročí Sametové revoluce

Blogeři abecedně