Jan Štern

22. 04.

Jedno koronavirové povzdechnutí

Jan Štern Přečteno 2248 krát

Stav nouze kvůli koronavirové epidemii není jen právní stav, ale i stav skutečný. My jsme, a to nejen my, ale celý svět, ve stavu nouze. To znamená, že se musíme v rámci racionálního boje s pandemií vědomě omezovat, abychom jednak přežili a jednak se nemuseli omezovat násobně a katastrofálně více, kdybychom racionální opatření nedělali. A tak v rámci právního stavu nouze omezujeme svá práva - cestování, pohyb, výkon profese apod. Vedou se spory o to, jak dlouho tato omezení dělat, někdo je pro co nejkratší dobu, aby se co nejméně poškodila ekonomika, jiný (třeba já) by byl opatrnější s uvolňováním, protože má strach, že to opět nakopne šíření nemoci.

To je normální. Co je ale nefér, je neustálé strašení, že vláda v podstatě chce prodloužit stav nouze co nejdéle (možná napořád) a tím vlastně nastolit autoritativní systém vlády. To je mimořádně odporné, protože vláda musí opatření v rámci nouzového stavu dělat, abychom tady nezašli na virus, ale současně musí čelit neustálému okopávání, že jí to vlastně vyhovuje a že to chce zavést napořád. Na facebooku ve své bublině neustále vidím temná varování před hrozbou nové totality. Nikde ani slovo vděčnosti o tom, že vláda rychlým zavedením karantény a stavu nouze zachránila spoustu lidských životů na rozdíl od států jako Francie, Španělsko, Itálie, Velká Británie, USA, které restrikce zavedly pozdě nebo málo. Ve stavu nouze je to toto podrývání o to horší, že oslabuje akceschopnost vlády v době krize, což může vést k následně chybným rozhodnutím a tím i lidským obětem. Protože stále tu nejde o nic méně než o lidské životy.

Stav nouze se zřejmě chýlí ke konci. Vláda patrně i pod tlakem aktivní veřejnosti chce ukončit nouzový stav a uvolnit restriktivní opatření. Dle mého to je chyba, ještě bych na jejím místě vydržel, ale to je můj názor a budu respektovat většinové rozhodnutí. Snad si mohu dovolit toto malé povzdechnutí.

13. 04.

ČAS ZKOUŠKY, ČAS SLEPOTY, ČAS PROCITNUTÍ

Jan Štern Přečteno 3628 krát

Koronavirová krize odkryla některé skutečnosti, které nám milosrdně zakrýval společensko politický provoz dosud nevystavený větším krizím nebo náročnějším situacím. Neprožíváme nic menšího než čas zkoušky naší společnosti, politiky, ekonomiky a civilizace. Všechny segmenty našeho světa projdou testem způsobilosti. Po tomto testu nebude nic už úplně tak jako dřív.

Slepota vůči novým hrozbám

Až na výjimky (Tchajwan, Singapur, Jižní Korea) státy a jejich politické reprezentace a instituce v první fázi krize nevídaně selhaly. I průměrně inteligentnímu člověku, pokud by disponoval údaji, které měly státy v té době k dispozici, by v lednu bylo jasné, že s největší pravděpodobností koronavir dorazí i do jeho země, a to nejmenší, co může proti tomu udělat, je nakoupit nebo vyrobit co nejvíc ochranných pomůcek - respirátorů a roušek, co nejvíc rozšířit testovací kapacity, nakoupit co nejvíc plicních ventilátorů a maximálně zvýšit kapacitu jednotek intenzivní péče a co nejdřív lidi vracející se z rizikových oblastí uzavírat do karantény. Při objevení prvního nakaženého nařídit celostátní povinnost nošení roušek nebo jakékoliv dostupné pokrývky obličeje. Toto všechno bylo v lednu odpovědným úředníkům, politikům a institucím zřejmé. Avšak z nějakého důvodu to zodpovědné složky "neviděly" nebo nechtěly vidět, což vyjde nastejno. Tato slepota tváří v tvář smrtelné hrozbě je jakousi novodobou formou státního a politického ochrnutí, když má nečekaně povinnost udělat rychle něco zásadního a podstatného, byť je to jednoduché a vcelku dostupné a levné.

Pro ilustraci historka z té doby. Když ředitel městské policie v Praze slyšel ministra zdravotnictví říkat, že, co týče ochranných pomůcek, je všechno v pořádku a že nic nehrozí, tak okamžitě začal shánět respirátory FFP3. A taky je v dostatečném počtu sehnal, takže je potom mohl dát i zdravotníkům. Ta historka je přiznačná, ten který věděl všechno, neudělal nic, a ten který nevěděl nic, instinktem poznal malér a udělal, co bylo v jeho silách. Otázkou také je, jakto že renomovaní investigativní novináři nezjistili první, že budou chybět ochranné pomůcky a že se řítíme do maléru. Proč se novinářům říká hlídací psi demokracie, když v tomto případě úplně zaspali. O co je chytřejší onen ředitel městské policie, který hrozbu bezpečně rozeznal, než celá novinářská obec?

Jsme společností, která v reálném čase on-line sleduje téměř všechno, co se jenom trochu jeví důležité, zajímavé nebo hodně reflexe. Infotainmentová reflexe čehokoliv kdykoliv ihned vytváří ve společnosti pocit, že drží prst na tepu doby. Společnost podléhá dojmu, že když všechno ví, tak je všechno tím pádem obstarané, zařízené, ošetřené. Představa, že když všechno projde nekonečným zpravodajským žvástem, tak jsme v bezpečí a nic nám nehrozí, protože o všem víme, je nejnebezpečnější iluzí 21.století. Na zpravodajský žvást vynakládáme obrovské prostředky a energii, která nám už nezbývá na to, co je daleko podstatnější, na schopnost jednat. Čím víc víme, čím více reflektujeme skutečnost, tím méně jsme schopní jednat.

Ve veřejné sféře dokonce od roku 1981 existovala kniha "Eyes of Darkness" , která jako fikci popisuje v podstatě totéž, co se o 40 let později stalo skutečností. Ještě těsně před koronakrizí vystoupil Bill Gates s projevem v rámci projektu TED, v němž naléhavě apeloval na vlády, aby se začaly chystat na nebezpečí virové nákazy, které je dle něj nebezpečnější než jaderné střely. Doporučoval přesně ta opatření, která v krizi velmi chyběla. Náš svět v procesu permanentní sebereflexe od důležitých věcí až po každou pitomost nakonec téměř všechno vysloví, ale nikdo nic nebere vážně nebo prostě nevnímá. Zejména politické sféře chybí elementární zodpovědnost kromě jediné zodpovědnosti být opět zvolen. To, že je něco ve veřejném prostoru, neznamená ještě, že to jako společnost "víme" a odpovědně bereme na vědomí. Většina poznání leží na ulici, aniž by se kdokoliv zodpovědný staral o to, jak je co důležité a jak to implementovat do praxe.

Ještě v první fázi krize, kdy se v jednotlivých zemích začaly objevovat první nakažení, měli politici víc starostí s tím, jak prodat svojí image starostlivých vůdců řídících zdatně boj proti viru, než s tím, že je katastrofální nedostatek ochranných pomůcek, testovacích kapacit a jednotek intenzivní péče. Po určitou naštěstí ne příliš dlouhou dobu jeli politici setrvačností ve starém pohodlném modu. Tohle populistické tápání smetla vlna krutých událostí v podobě bleskově se šířící epidemie. Hrůza z počtu nakažených, nemocných a posléze i mrtvých donutila politiky k praktickému jednání.

Politický systém spolu se státními institucemi nezchytil v počátku koronavirovou hrozbu. Praktická opatření začal činit velmi pozdě, když už epidemie propukla. Tak to probíhalo přes kopírák téměř ve všech zemích kromě Tchajwanu a Jižní Koree. Je to šokující hlavně v zemích , kde panuje standardní liberálně demokratický systém. Bylo by samozřejmě krásné, kdyby se nový rodící se svět postkoronavirový rychle zbavil všech politiků, úředníků a institucí, kteří jsou systémově napadeni zmíněnou slepotou. Postkoronavirový svět si už nebude moci tuto slepotu vůči novým hrozbám dovolit. Nicméně to je spíše z říše science fiction.

Postkoronová ekonomická krize

Všem je nyní jasné, že po koronaviru se přiřítí ekonomická krize. Díky omezením, které si obrana před koronavirem vynutila, se na čas zastavila aktivita v mnoha ekonomických odvětvích výroby. To sebou přinese omezení výroby v těchto odvětvích a nárůst nezaměstnanosti ve výši mnoha procent. Co je ale horší, je psychologický efekt korony, kdy velká část světové populace odloží nikoli nezbytnou osobní spotřebu na dobu, až bude vše stabilní. Jinými slovy lidé budou odkládat nákupy nových aut, televizí, praček, myček, nábytku, oblečení, bot, sportovníc potřeb, počítačů, mobilů, čímž se celosvětově sníží koupěschopná poptávka klidně i na polovinu běžného stavu. A teprve tento proces vyvolá řetězovou reakci výrobců těchto komodit a jejich subdodavatelů v podobě snižování výroby a propouštění zaměstnanců. To se v počátku projeví podobnou silou jako v době Velké krize ve 30.letech minulého století.

Zde si opět musíme povzdechnout nad bytostnou bezstarostností a neschopností politické sféry cokoli strategicky řídit a regulovat. Většina států suverénně vyrábí deficit jak v dobách poklesu a stagnace, tak i v dobách růstu. Proč by šetřili vlády v době růstu a tím poškozovali své voliče, když benefity z ušetřených peněz v podobě přebytkových rozpočtů spadnou do klína jejich politickým konkurentům, kteří pravděpodobně budou u vlády v době poklesu. Poslední, na co politici myslí, je země jako taková. Fiskální politika většiny vlád je plně podřízena momentálnímu zájmu a nikoho ani ve snu nenapadne, byť má plná ústa Keynese, šetřit v dobrých dobách na doby zlé. Takže když přijde koronakrize v době právě končící šest let trvající konjunktury, tak jsou státy (snad kromě Německa) bez pořádných rezerv. Nikdo asi nebude protestovat proti navyšování státního deficitu v řádu téměř výše jednoho národního důchodu pro podporu ekonomiky sražené na kolena koronakrizí. Nicméně řada států se díky tomu, že si nešetřila v dobrých časech, dostane na hranici státního bankrotu. Nehledě na to, že obrovským způsobem naroste inflace, protože podpora půjde z natištěných peněz, které nemají řádné ekonomické krytí.

Pokud jde o hloubku ekonomické krize, tak nesdílím katastrofické scénáře popisované většinou ekonomů. Světová ekonomika má globální charakter, to znamená že většinu výroby rozhodujících ekonomických komodit spotřebního koše, jako jsou auta, pračky, myčky, televize, mobily, spotřební elektronika, počítače, vyrábí nadnárodní korporace fungující v rámci oligopolního trhu, které dllouhodobě plánují výrobu a prodej své produkce na základě solidních znalostí trhu a budoucího vývoje odbytu a cen. Pro tyto velké korporace nebude problém po několikaměsíčním pozastavení výroby znovu rozjet výrobu na plný plyn. Finanční prostředky jim rozhodně chybět nebudou, mají značné vlastní finanční rezervy, eventuelně určitě dostanou překlenovací úvěry od bank nebo přímo od států. Nejsme v situaci 30.let minulého století, kdy hlavním problémem nebyl pokles výroby a koupěschopné poptávky, ale zacyklenost systému ekonomiky klasického kapitalismu, který nedovoloval státům intervenovat do hospodářství. Největším problémem tehdejší krize byla nemožnost napumpovat peníze do ekonomiky, která likviditu zoufale postrádala. To už se mezitím moderní státy naučily.

Pokud se rozpohybuje uvedený klíčový globální segment světové ekonomiky, což je velmi pravděpodobné, tak se následně rozjedou i jeho subdodavatelé ze středních a malých firem po celém světě. Po krátkodobém třeba i velkém propadu bude následovat celkem hladký rozjezd světové ekonomiky. Je důležité, aby vlády dbaly ve svých opatřeních na to, aby se nezvyšovala nad snesitelný rámec nezaměstnanost. Dočasný propad v životní úrovni naše společnost, už tak dost sytá, unese, ale ztrátu zaměstání v masové podobě nikoliv. Ale vzhledem k uvedené struktuře globální ekonomiky a značné zkušenosti vlád s krizemi jsem co do poměrně rychlého překonání krize optimista.

Globální versus lokální

Koronakrize probudila ze zimního spánku národní stát, především v Evropě. Jednak EU nemá zdravotníctví ve své kompetenci, takže reakce na krizi byla plně v režii členských států. Jednak dle mého názoru ani není vhodné, aby EU řídila procesy, které jsou podobné válečnému stavu, kde je nutno dočasně omezit svobody a práva občanů, kde jde přímo o lidské životy a kde významným faktorem je disciplína a lidská solidarita. Opravdu se neumím představit, že by nám nouzový stav vyhlásila Ursula von den Leyen. To by tady vypuklo povstání.

Jen v rámci jednotlivého členského (řekněme národního, i když samozřejmě respektujeme občanský princip) státu se mohla probudit k neskutečné aktivitě občanská společnost. Mocná síla solidarity způsobila, že se občané vrhli tam, kde díky hlouposti státu vznikly katastrofální rezervy. Lidé začali ihned vyrábět chybějící respirátory a roušky a dodávat je zdravotníkům a dalším potřebným institucím. Lidé sami začali pečovat o staré lidi v okolí, obstarávat jim nákupy a podobně. Studenti lékařských fakult se dobrovolně přihlásili do služby v nemocnicích, aby nahradili chybějící zdravotní sestry. Lidé navíc velice disciplinovaně plnili nařízená omezení a karantény, nosili vzorně roušky dokonce i tam, kde to nebylo nutné. Obyvatelstvo se ukázalo být na krizi lépe připraveno než stát a politici.

Je dobře, že EU zůstala v procesu integrace právě někde napůl ve stavu, v němž krizové a nouzové stavy může efektivně řešit členský (řekněme národní) stát. Lidé se v krizových situacích identifikují se svým státem, nikoliv s EU. Na EU je pak řídit procesy řešící problémy spojené s inovacemi, klimatickou krizí, kohezí nebo vzděláním. Tedy procesy, které se dají administrovat v rámci klidného demokratického provozu. Navíc když se rozhlédneme, jaké chyby při řešení koronakrize udělaly klíčové státy EU, které mají v EU rozhodující vliv, tak člověka nemůže nenapadnout, že by podobné chyby provedla i EU, pokud by zdravotnictví měla na starosti. Čili v našem případě bychom na tom velmi prodělali.

Je možné, že EU v období po koronakrizi projde určitou úpravou, která zohlední průběh krize a klíčovou roli jednotlivých členských států v ní. Rezervy EU nejsou v tom, že by byla nedostatečně integrovaná a že by snad měla mít i zdravotnictví ve své kompetenci, velký prostor se pro EU nabízí tam, kam nedosáhne síla národních států. Například vyřešit problém s WHO, která v této krizi selhala. Nebo vyřešit problém s Čínou, která se pomalu stává pravidelným dodavatelem vražedných virů pro svět. S Čínou je třeba velmi tvrdě z pozice EU začít jednat o vynucení efektivních změn hygienickýchh podmínek v Číně tak, aby se z Číny už podobné svinstvo nešířilo. A do té doby, než to Čína provede, se od ní isolovat. Dále by měla EU začít ostře reagovat na hnusnou politiku Ruska, které nám v době koronakrize šíří na našich sociálních sítích nepřátelské lži a propagandu a podlamuje tak naší bezpečnost. To jsou úkoly EU. Ne nám říkat, jak bojovat s koronavirem a kdy zavřít či otevřít hranice, ale tvrdě z pozice síly vymáhat věci, na které jednotlivé státy nestačí.

09. 04.

Odešel Zdeněk Jičínský

Jan Štern Přečteno 2960 krát

Za minulého režimu prošel vývojem od dogmatického k reformnímu komunistovi, později podepsal Chartu 77 a stal se součástí politické opozice proti režimu. Do politiky se vrátil během Sametové revoluce. V politice byl vyznavačem nesentimentální a realistické politiky. Byl jedním z architektů legálního přechodu od komunistického režimu k demokracii. Hlavně jeho zásluhou byl přijat volební zákon založený na poměrném zastoupení. Byl jedním z těch, kdo prosadili právní kontinuitu s komunistickým režimem. Po rozpadu Občanského fóra přešel k sociální demokracii, kde působil až do smrti.

Osobně jsem Zdeňka znal, měl jsem ho rád a velice jsem si ho vážil. Byla to dle mého jedna z největších osobností naší politiky. I když jsem byl oproti němu na druhé straně názorového spektra, vždy jsem ho respektoval. Platilo pro něj to, že u opravdu chytrého člověka je jedno jestli je levičák nebo pravičák. Kdysi mi dal jako politickému benjamínkovi jednu zásadní radu: politika je založena na přesvědčování a nikoli na nařizování. Kolikrát jsem si na tento jeho postřeh později vzpomněl.

Archiv článků: duben 2020

Jedno koronavirové povzdechnutí

ČAS ZKOUŠKY, ČAS SLEPOTY, ČAS PROCITNUTÍ

Odešel Zdeněk Jičínský

Blogeři abecedně