Prezident tekutého hněvu
S denním odstupem už lze situaci reflektovat v poněkud širším kontextu. A sice jde o to, kdo Miloše Zemana volil a proč. Miloš Zeman byl totiž zvolen navzdory neuvěřitelně silné mediální masáži, kdy proti němu stála většina rozhodujících médií, kdy se proti němu velice razantně postavila většina klíčových celebrit, herců, zpěváků, ale i osobností z akademického a vědeckého života. Není po Listopadu mnoho takových momentů, kdy se střední třída v čele s kulturní (a akademickou) frontou tak jednotně postavila na podporu někoho proti někomu jinému. A také s poměrně jednoduchým a srozumitelným cílem: zvolit slušnost proti aroganci a zupáctví. Jen ojediněle zněly z řad inteligence hlasy zpochybňující kult Karla jako cool knížete, jako tomu bylo např. v případě článku Václava Bělohradského (Podzámčí volí pankáče ze zámku), který upozorňoval na falešnost obrazu knížete, jak nám ho servírovala kulturní fronta. Tyto hlasy zcela zanikly v mediální smršti zvané Volím Karla.
Proč ale Karla nevolilo oněch 55% voličů, kteří se dostavili k druhému kolu voleb? Jsou tito voliči tak hloupí, že nejsou s to pochopit jasné argumenty kulturní fronty? Nebo jim snad Zeman vyhovuje právě tím, co na něm kulturní fronta kritizovala? Těžko bez sociologických dat na tyto otázky seriosně odpovědět. V každém případě se stalo, že kandidáta Karla, na němž se shodla a kterého volila střední vrstva, zbytek společnosti nevolil. Kdo je ten zbytek?
Můžeme se celkem logicky domnívat, že Zemana volili občané nacházející se na společenském žebříčku níž než voliči Karla. Jednak jsou to občané, pro něž sociolog Jan Keler razí termín deklasovaní. Jsou to nezaměstnaní a lidé na sociálních dávkách z důvodu objektivní nebo subjektivní nouze. Dále jsou to lidé ze střední vrstvy, jejichž setrvání ve střední vrstvě je dlouhodobě ohroženo zejména hrozící nezaměstnaností. Dále jsou to důchodci a vůbec lidé odkázaní na sociální dávky a pomoc. Tito lidé jsou soustavně ohrožování způsobem asociální neoliberální politiky dnes už téměř deset let trvajících pravicových vlád. A nejen to. Arogance pravicových politiků jim stále dává najevo, že jsou pro stát přítěží (verbeží) a stát jim to dává najevo celou sérií ponižujících opatření (nucené veřejné práce pro lidi pobírající dávky v nezaměstnanosti, s-karta apod.). Dále jsou tito lidé vydáni na pospas loupeživým exekutorům, kteří ve spojení s finančními společnostmi proměňují jejich dluhy v desetinásobek až stonásobek původní dlužné částky formou různých poplatků, pokut z prodlev a podobných instrumentů. Tito lidé se mohou spolehnout na to, že stát najde plno způsobů, jak jim znepříjemnit život a dát jim najevo, že jsou pro něj parazité. Tito lidé, kteří tvoří dolních padesát procent obyvatelstva, jsou plní strachu z budoucnosti, který se následně proměňuje ve zlobu a hněv. Jejich zástupci chodí opakovaně demonstrovat na Václavské náměstí, aby se jim pak média vysmála a slovutní komentátoři pohrdavě odsoudili. A hrozny hněvu zrají. Václav Bělohradský nazval tento hněv tekutým. Chtěl tím říci, že je to hněv nestrukturovaný, nevěcný, je to pouhá negativní energie, která je snadno oslovitelná kdejakým populistou.
Volbou Miloše Zeman hrozny hněvu dozrály a vydaly svůj první plod. Hněv našel svého populistu. Jestliže my se stydíme při některých křečovitých pokusech Zemana o vtip, jestliže nám trnou zuby z jeho mastného projevu, pak tito lidé jásají: mají tam totiž svého člověka.
Nejtypičtějším rysem voličů Miloše Zemana je strach. Jak asi mohli vnímat to, když Karel Schwarzenberg prohlásil, že dekrety už neplatí, že Beneš by dnes skončil před soudem v Haagu a že vyhnání byla genocida. Tito lidé mají historickou zkušenost s tím, že náš stát je vždycky tak trochu ve vzduchu, že jeho bytí a nebytí záleží na momentální vůli mocných ve světě a nikoliv na nás. Tito lidé mají zakořeněný (a oprávněný) strach o bytí a nebytí našeho státu. Oni nejezdí v rámci programu Erasmus po Evropě, aby se ujistili, že tento strach je zbytečný, oni chodí pro své dávky v metařských mundurech (nebo aspoň donedávna chodili, než to ústavní soud zrušil), to je jejich svět. Oni nemají velké pochopení pro knížete s čírem a podobné další cool vylomeniny. Je skutečně děsí, že budoucí president nemluví dobře česky, oni se prostě jednoduše domnívají, že nebude dostatečně hájit jejich zájmy tak, jak oni jim rozumí. Jestliže si kníže v nějakém vystoupení nemohl vzpomenout, jaký má důchod a zdali vůbec nějaký bere, pak to pražské bohémě může přijít přímo okouzlující, ale prduch (pracující důchodce - jak to kníže nazval) přitom polyká hořkost.
Ukázalo se, že jsme rozděleni na dvě skupiny obyvatel, mezi nimiž leží značný ekonomický a kulturní příkop: elita a vyšší střední třída na jedné straně a nižší střední třída a deklasovaní na straně druhé. Do čela střední třídy se v prezidentské volbě postavila kulturní fronta, která si ovšem ani na chvíli neuvědomila, že tu není sama, že tu je ještě druhá větší polovina, která se také přihlásí o slovo. Pokud by vůbec někdo myslel na to, jak oslovit dolních padesát procent, pak by musel snadno nahlédnout, že se špatně česky mluvícím knížetem, který je odpovědný za současnou asociální politiku vlády, nemá šanci.
A přitom tu byl kandidát, který by eventuelně mohl spojit obě zdánlivě nesmiřitelné skupiny obyvatel: Jiří Dienstbier. Aktivní bojovník proti korupci, který má za sebou výsledky, levicový politik s nadějným středovým přesahem, s jasnou eticky profilovanou politickou minulostí a také s energií, kterou prezidentský úřad požaduje. Bohužel není v silách kulturní fronty, která se hrdě hlásí k pravici, na takovou výzvu odpovědět. A tak se nedivme, čekají nás veselé zítřky.