V kauze uprchlické krize se postupně vykrystalizovaly následující názorové skupiny a postoje: sluníčkáři, xenofóbové a realisté.

Sluníčkáři se chtějí ujmout každého běžence, ať už je to politický nebo ekonomický uprchlík. Neděsí je počet, ani původ běženců, každý je pro ně člověk, individualita, která má stejná práva na štěstí a blahobyt jako my. Naopak: pomoc běžencům naplňuje pravého sluníčkáře štěstím, protože sluníčkář chce konat dobré skutky, jinak jeho život ani nemá smysl. Typickým příkladem sluníčkáře je švédská ministryně, která se na tiskové konferenci, kde ohlašovala, že Švédsko už nemá kapacitu pro přijímání dalších uprchlíků, rozvzlykala a nebyla k utišení. Sluníčkář zavírá oči před ošklivými počiny menšin, kterým pomáhá. Nechce, aby se jakkoliv zjišťovalo, jak se chovají jako celek, protože to považuje za rasismus. Sluníčkář je tvor mírumilovný a hluboce demokratický, své názory prosazuje výhradně demokratickou cestou.

Xenofobové by nejraději každého běžence co nejrychleji zahnali zpátky co nejdál od našich domovů. Nezajímá je, proč k nám přišel, před čím utíká, co ho pronásleduje. Nerozlišuje a nehodlá rozlišovat mezi ekonomickým a politickým uprchlíkem. Nehodlá se zabývat takovým detailem jako zda je ohrožen na životě nebo se jen chce mít lépe. Běženec je pro něj ohrožením jeho životního způsobu, jeho kultury a jeho domova. Své názory xenofob jen velmi těžko může v právním státě, kde platí listina lidských práv, prosadit v praxi demokraticky. Zbývá mu jen jediná cesta: stát se náckem. Hranice mezi xenofobem a náckem je velmi tenká a je v logice xenofóbie ji překročit. Typickým reprezentantem xenofobů je zpěvák Ortel. V textech jeho písní najdeme jejich hlavní ideje a mezi nimi hraje hlavní roli vlastenectví. Je to takové zvláštní vlastenectví, respektive zvláštní je ta vlast, kterou chce xenofob hájit. Ve své vlasti nechce mít nejen uprchlíky, ale ani homosexuály, lesby a Židy. Xenofob je protiamerický. Dlouho jsem přemýšlel proč, až mně to došlo. Amerika je totiž reprezentantem světa liberální demokracie a kapitalismu založeného na osobní iniciativě a odpovědnosti, což je systém, v němž xenofob neuspěl. Zřejmě si myslí, že až nás ovládne Rusko, tak mu bude líp, stejně jako mu bylo za totáče. Svoboda tu sice nebyla, ekonomicky to byla katastrofa, ale aspoň jsme na tom díky komunistickému rovnostářství byli všichni stejně. A to je pořád lepší, než když se má soused třikrát líp. Stejné je to i s demokratickými nesmysly jako jsou volby, parlament a politika. Je to všechno podvod a korupce, vyhrají ti, co mají prachy, a obyčejnému člověku zbudou jen oči pro pláč. Proto je třeba silného vůdce, který se všemi pěkně zatočí. Xenofobové nebudou čekat na nějaké volby a vezmou to pěkně zgruntu.

Je nasnadě, že v obou případech se jedná o jednostranné vidění a řešení problému. Jedni vidí jen milosrdenství a humanitu, druzí zase jen ohrožení a bezpečnost. Pokud by se společnost skládala jen ze sluníčkářů a xenofobů, tak by se rozpadla, respektive skončila by v občanské válce. Lidé s tak vyhrocenými názory nemají šanci se dohodnout, dorozumět , natož dojednat kompromis. Zde končí slova a zbývá jen holé násilí. Šance sluníčkářů pak vzhledem k jejich mírumilovnosti a demokratičnosti považuji za minimální.

Paradoxní je, že vlastně skoro žádné uprchlíky nemáme, a přesto se společnost bouří jako kdyby se právě valili ulicemi našich měst. Jako kdyby lidé hledali záminku k nějakému konfliktu, k nějakému boji ať za něco, či proti něčemu. Potřeba radikálně se vymezovat vůči světu je tak silná, že se možná jen hledá záminka k tomu, aby vášně mohly propuknout. Politolog Jiří Pehe definuje vrstvu nespokojených lidí jako “poražené z transformace”. Jsou to lidé, kterým se v polistopadovém vývoji nepodařilo najít si své místo ve světě. To není ekonomická otázka či otázka životní úrovně. Je to otázka smysluplného zařazení do světa a vlastní seberealizace, které jsou nezbytnou podstatou lidské existence a důstojnosti. Velká část společnosti se zřejmě cítí být vyloučena (a reálně je vyloučena) ze života společnosti jako celku, cítí se (je) ponížena a reaguje na to nenávistí a odporem ke všemu, co jde mimo ni.

Naštěstí jsou tu ale ještě realisté. Realisté jsou ti, kdo chtějí pomáhat uprchlíkům a lidem v nouzi, současně však mají obavy z jejich ohromného počtu a z toho, že jejich kultura je velmi odlišná od té naší. Realisté jsou jak soucitní, tak opatrní. Jsou si vědomi toho, že pomoc může být v případě uprchlíků v rozporu s bezpečím. Vědí, že povinností člověka je pomoc poskytnout, ale také se tou pomocí nechtějí zničit. Pomoc je věc jednorázová, která funguje krátkodobě v případě nouze a nemůže nahradit trvalou péči o sebe sama. V případě uprchlíků to lze konkretizovat tak, že azyl prokázaným politickým uprchlíků se má udělit principiálně dočasně s tím, že až se situace v domovském státě uklidní, uprchlík se vrátí. To je dle realisty přiměřená pomoc. Nepomoci vůbec je nelidské, avšak plést si pomoc s trvalou péči je také nepřijatelné. Realista také tvrdě odmítá bezhlavé přijímání ekonomických uprchlíků. Ekonomický uprchlík není v nouzi. Je to člověk, který u nás hledá práci a živobytí. Když práci najde, ať tu zůstane a pracuje jako každý jiný, v opačném případě by zde neměl zůstávat. Pokud sluníčkáři trvají na tom, aby se s ekonomickými migranty zacházelo stejně jako se skutečnými uprchlíky, pak je to holé šílenství, které může vést ke katastrofě. Kdyby Evropu zaplavili všichni, kdo utíkají před chudobou, za krátkou dobu zde bude původní obyvatelstvo v menšině.

Sám se řadím k realistům. Myslím a doufám, že realistů je většina a že tvoří tzv. mlčící většinu, která nemá ambici se veřejně exhibovat. Po úspěchu skupiny Ortel ve Zlatém slavíku jsem lehce znejistěl, zda mlčící většinu netvoří naopak xenofobové. Ale stále věřím v tento národ, v jeho rozumnost a schopnost rozeznat dobré od špatného. Úkolem realistů by mělo být nést břímě realistické a v mezích možností etické politiky, být nárazníkem mezi sluníčkáři a xenofoby, hledat přijatelné způsoby zapojení “vyloučených” a stabilizovat naši společnost v turbulentních dobách stěhování národů.